Článek
A často slýchám, že ostatní učitelé a učitelky to mají podobně. Já sám jsem tak reagoval na některé své známé, když jsem zjistil, že se vydali na stejnou kariérní dráhu, jestli se tedy tak dá učení říkat. Každopádně si takovou reakci nikdy neberu osobně. Vždyť já sám jsem si říkal v duchu přesně ta samá slova, když jsem mířil na svou první vyučovací hodinu.
Často následuje otázka, jak ses k tomu dostal? A tady přichází na řadu má oblíbená odpověď. Přišel jsem k tomu jako slepej k houslím. Klasicky jsem si myslel, bůhví jak nejsem originální. Ale světe div se, mnoho mých kolegů a učitelů, které jsem náhodně potkal, to má stejně. Dokonce jsem si sám vyslechl, že jedna mladá učitelka z 1. stupně se k učení dostala jako slepá k houslím. Tolik asi k té originalitě. Alespoň udržujeme staré průpovídky stále naživu.
Teď s dovolením trochu odbočím. Větu „Přišel k tomu jako slepý k houslím.“ používáme poměrně často. Jak už vám asi došlo, já sám ji celkem nadužívám. Až doteď jsem se ale nezamyslel nad tím, jak to vlastně vzniklo. Až když jsem se rozhodl, že začnu psát, tak přišlo na řadu rozhodnutí, pod jakým jménem. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a napadaly mě samé kraviny. Jednou jsem šel takhle do Albertu nakoupit a najednou jsem si vzpomněl na svoji oblíbenou větu, kterou odpovídám, jak jsem se dostal k učení. Jsem učitel, pořád říkám, že jsem se k tomu dostal náhodou, co takhle Slepej učitel? Nejdřív mi to přišlo jako další blbost, ale nedalo mi to a přemýšlel jsem dál. Nevědomky jsem tak vytvořil svůj „origin story“. Tahle věta přece znamená, že se člověk k něčemu dostal náhodou, mimoděk (stejně jako já k učení). Nicméně slepí lidé jsou často díky zlepšenému sluchu skvělí hudebníci (stejně jako já učitel? snad). A tak jsem si řekl, že to přeci jen dává smysl.
Ještě si dovolím přihodit jeden krátký příběh, který mě zaujal. Narazil jsem na něj, když jsem si potvrzoval svou hypotézu ohledně slepého houslisty. Vlastně také úplně náhodou. Začínám si myslet, že lidé, kteří nevěří na náhodu, možná přece jen nejsou úplně mimo. Příběh je o slepém učiteli. A ano, tentokrát opravdu doslova. Jeden polský učitel kompletně oslepl a 4 roky to tajil! Proč? Aby nepřišel o práci. Podle svých vlastních slov nic jiného neuměl a nechtěl přestat učit, protože to miloval. Což mi také připomnělo oblíbené „Kdo umí, umí a kdo neumí, učí.“ K tomu se také určitě v nějakém dalším článku vrátíme. Každopádně mi přišel ten příběh neuvěřitelný a svým způsobem inspirativní. Naštěstí má happy end, protože nás hrdina o práci nakonec nepřišel.
Pojďme se ale už vrátit k původnímu tématu. Připadá mi, že velká část učitelů si vlastně toto povolání nezvolila. Prostě k tomu tak nějak v průběhu života dospěli a řekli si proč ne? Stejně jako slepý houslista. A rozhodně neříkám, že to je špatně. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Hlavně asi jde o tu motivaci, proč to ten člověk vlastně nakonec dělá a zůstává u toho. Já osobně jsem se k učení sice dostal souhrou okolností, ale tak nějak jsem nad tím přemýšlel už od studia na vysoké škole, i když jsem nakonec na „peďák“ nešel. Rodiče mě tehdy odrazovali, že je to řehole za málo peněz. Sami jsme v rodině učitele už měli, tak jsem to bral jako dobře míněnou radu. Nakonec teda stejně učím a pro peníze to rozhodně nedělám (existuje vůbec někdo, kdo jo?). Baví mě to, naplňuje a ve finále si říkám, že mi to snad opravdu jde. Jiní lidé si to zkusí a prostě zjistí, že to není pro ně to pravé. Mezi ně často patří i vystudovaní učitelé, což je trochu pech. To se ale prostě stává. Také věřím, že v současné době to pro někoho to může být přestupní stanice, protože nevědí, co dělat. Zaregistrovali jste, jak výrazně vzrostl počet zájemců na učitelské pozice během covidu?
A pak je tu ta další kategorie učitelů. Asi ta vůbec nejlepší a nejvíce hodna obdivu. Lidé, kteří odjakživa chtěli učit. Lidé, kteří studovali na učitele dlouhou dobu, vzdělávaji se doteď a dělají něco, co je pro ně vlastně poslání a životní cíl. Samozřejmě si uvědomuji, že i v řadách těchto „elitních“ učitelů se vyskytují odpadlíci. Prostě je to přestane bavit, vyhoří nebo to pro ně časem ztratí smysl. Ale já mluvím o těch, co svou práci milují a nedokáží si představit, že by mohli dělat něco jiného. Lidé jako slepý polský učitel.
A co vy? Jak jste se dostali k práci učitele? Byla to také prostá náhoda? Nebo jste odjakživa věděli, co chcete dělat? Znáte nějaké zajímavé příběhy o tom, jak se někdo dostal k učení? Neváhejte a napište je do komentářů. Příští týden se budeme věnovat mému oblíbenému tématu, třídnictví.
