Článek
Když ráno odvedete dítě do školky, automaticky počítáte s tím, že bude v čistém, že se mu někdo bude věnovat a že dostane teplé jídlo. Tuto jistotu vám denně zajišťují „neviditelní“ lidé. Kuchařky, které v kuchyních při teplotách atakujících sedmdesát stupňů tahají těžké hrnce. Uklízečky, které udržují naše prostředí zdravé.
Jsou to lidé, na kterých stojí základní pilíř našeho státu. Bez nich se celý vzdělávací systém zastaví během hodiny. Přesto se k nim stát chová, jako by šlo o vyměnitelné položky v tabulce, které nepotřebují víc než jen základní přežití.
Past na ty, co se snaží
Dnešní systém sociálních dávek v sobě skrývá krutou logiku: „Kdo je zodpovědný a snaží se, ten pomoc nepotřebuje.“ Matka samoživitelka, která má instinkt lvice a snaží se pro své děti vytvořit rezervu na horší časy – třeba na operaci, opravu pračky nebo výpadek příjmů – je systémem trestána.
Jakmile má na účtu úspory, úředník jí řekne: „Máte našetřeno, smůla.“ Je to zvrácené. Stát tím v podstatě vzkazuje: „Buďte nezodpovědní, neutrácejte za budoucnost, nemějte zadní vrátka. Pak vám možná pomůžeme.“ Ten, kdo majetek účelově skryl nebo se choval nezodpovědně, systémem projde bez problémů. Ta, která si utrhla od pusy, aby zajistila své děti, je pro stát „bohatá“.
Proč je to „podřadná“ práce?
Proč má mít kuchařka, která vaří pro stovky dětí, minimální mzdu? Je to snad méně důležitá práce než administrativa v kanceláři? Není. Je to práce, která je fyzicky vyčerpávající a nese v sobě obrovskou zodpovědnost za zdraví našich dětí.
Zatímco se v televizi hádají politici o svých postech a rozdělená společnost se řeže kvůli banalitám, základní problémy zůstávají pod povrchem. Lidé, kteří nás krmí a starají se o naše děti, jsou unavení a bez podpory, protože mají pocit, že se nemají jak bránit.
Konec mlčení
Nechceme se angažovat v politických válkách. Chceme jen poukázat na to, že systém, který pohrdá základní prací, se řítí do zdi. Každý, kdo svou prací drží stát v chodu, má právo na víc než jen na život na hraně chudoby. Má právo na důstojnost a na systém, který mu nehází klacky pod nohy jen proto, že se chová zodpovědně.
Je čas se přestat dívat jinam. Uvědomme si, kdo jsou lidé, kteří se starají o naše děti, a přestaňme se tvářit, že jejich práce nemá hodnotu.
