Eli Whitney: Muž, který zefektivnil otrokářskou práci

Na samém konci roku 1785 přistála v liverpoolském přístavu obchodní loď, která mimo jiné vezla i sedm balíků bavlny, pocházejících přímo ze severoamerické pevniny amerického Jihu a nikoliv z tamních přilehlých ostrovů, jak byl anglický tkadlecký průmysl zvyklý. Pobřeží a vnitrozemí Jihu bylo doposud vnímáno spíše jako oblast dodávající tabák nebo rýži. Ale tímto okamžikem se to změnilo, vzorky bavlny zaujaly a začal závod s časem o to, vypěstovat co nejlepší odrůdu, v co největším množství a především – co nejefektivněji ji zbavit zrn pro její další zpracování.

Doposud preferovaným typem bavlny s dlouhým vláknem byl bavlník obchodně zvaný Sea Island (bavlník barbadoský), hojně vyskytující se ve Střední a Jižní Americe, avšak severněji především jen místy na pobřeží a na přilehlých ostrovech až k území Jižní Karolíny. Ale na samotné pevnině ve vnitrozemí se mu příliš nedařilo. Zde byla plodina zastoupena typem bavlny s krátkým vláknem, zelenosemenná, jejíž odzrňování bylo pracnější, neboť semena se při oddělování lepila na vlákna. Což dělalo samotný pracovní proces ne příliš efektivní a tím i méně konkurenceschopnější a výnosnější. Ale do budoucna se pro její pěstování nabízel mnohonásobně větší prostor.

Eli Whitney se narodil 8. prosince 1765 ve Westboroughu v Massachusetts do tradiční farmářské rodiny. Jeho otec se těšil úctě a zastával i post smírčího soudce. Brzy však ovdověl, jeho žena Elizabeth (rozená Fay) zemřela v pouhých 37 letech, takže malý Eli byl od jedenácti roků polovičním sirotkem.

Od útlého věku se projevil jako nesporný technický talent a záhy se ukázala i jeho podnikavá povaha, když v pouhých 14 letech v době americké revoluce za nezávislost začal v otcově dílně vyrábět hřebíky a prodávat je, aby tak vyplnil díru na trhu přerušenou britským embargem. V drobném podnikání pokračoval i po americké revoluci, aby si vydělal na studium, neboť jeho macecha další Eliho vzdělání odmítla finančně podporovat. Své zkušenosti a znalosti zúročil na Yale Collage, kde začal roku 1789 studovat a univerzitní vzdělání ukončil roku 1792.

O jeho talentu svědčí i to, že byl členem univerzitního sdružení Phi Beta Kappa, prestižní akademické společnosti podporující vzdělanost a zdokonalování ve svobodných uměních.

Po ukončení vzdělání se rozhodl dát na dráhu soukromého učitele. Jižanská společnost, ve které se její majetná vrstva ráda preferovala jako aristokratická smetánka, mohla ambicióznímu Whitneyovi nabídnout kýženou odměnu za jeho pedagogické služby. Leč - nestalo se tak. Po dvou neúspěších, kdy nabídnutý honorář byl jen pouhým slibem, vzal za vděk pozvání na plantáž Mulberry Grove, která se nacházela ve vnitrozemí v Georgii u hranic s Jižní Karolínou a patřící Catharine Greenové (1755-1814), vdově po významném kontinentálním generálovi Nathanielovi Greenovi, se kterou se Whitney setkal při své cestě Jižní Karolínou.

Správcem plantáže byl Phineas Miller (1764-1803), mladý muž pocházející ze seveřanského Connecticutu a taktéž absolvent Yale. Oba si záhy porozuměli a správce Miller spolu s vdovou Greenovou nastínili svému novému příteli problém s vyzrňováním krátkovláknové bavlny, který trápil nejen je, ale všechny okolní pěstitele. A Eli Whitney se této výzvy zhostil se vším odhodláním.

Trvalo mu pouhých deset dní, kdy myšlenku z náčrtu realizoval a zhotovil zařízení, kdy se vně proti sobě točila dvojice válců, kde jeden z nich na svůj povrch posetý ostrými zahnutými hřeby zachytil vlákno a protáhnutím skrze kovový hřeben sestávající z drátů zbavil bavlnu zrna a druhý, protilehlý, posetý jemnými štětinkami a rotující čtyřikrát rychleji než první, sbíral očištěná vlákna, která propadávala na podlahu zařízení. Whitney toto zařízení nazval cotton gin, což se dá volně přeložit jako motor (nebo raději automat) na vlnu, zlidověle odzrňovač bavlny. V tomto okamžiku spatřil světlo světa vynález, který udal pěstování bavlny zcela jiný směr i motivaci, v jejímž důsledku však bylo i posílení otrokářského jha na americkém Jihu.

Zpráva o úspěšném vynálezu se šířila velice rychle. Whitney sice nebyl první, kdo se o takové zařízení pokoušel, ale jako první opravdu uspěl a že jeho cotton gin se stal něčím přelomovým a žádaným, svědčilo i to, že toto zařízení dokázalo za den odzrnit padesátkrát více bavlny, než jeden otrok manuálně oddělující zrno od vlákna, který za celý den (a asi deseti hodin práce) zvládl odzrnit kolem jedné libry (přibližně půl kila) čistého bavlněného vlákna.

A samotný Whitney se nebál jít úspěchu naproti. Dopisem oslovil Thomase Jeffersona, tou dobou dosluhujícího amerického ministra zahraničí a od roku 1801 i příštího třetího prezidenta Spojených států, ale zároveň i majetného plantážníka, který během svého života na svých sídlech Monticello a Poplar Forest vlastnil na šest stovek otroků a pokud se nevěnoval politice, hospodařil na svém majetku, kde experimentoval s různými plodinami.

Jeffersonova odpověď z listopadu 1793 na Whitneyho dopis je dodnes dochována v kongresové korespondenci. Z odpovědi je patrný nebývalý zájem o tento vynález, kdy Whitneymu schvaluje jeho nápad si toto zařízení nechat patentovat a podává mu další instrukce a doplňující otázky.

Eli Whitney získal patent na svůj cotton gin 14. března 1794, tedy poměrně brzy od jeho uvedení do provozu. Avšak příliš pozdě na to, aby se jeho nápad nerozšířil natolik, že se našli mnozí inovátoři, kteří jej vylepšovali a zdokonalovali. Whitneyho odzrňovač bavlny se živelně rozšiřoval po celém Jihu a po takovém zařízení byla nebývalá poptávka. Až v podstatě zlidověl.

Stalo se to i zásluho samotného Whitneyho a  Phinease Millera, který se stal jeho obchodním partnerem, kdy se oba muži domnívali, že jejich zisk neskýtá prodej kopií samotného stroje, ale vytvoření služby, jejímž účelem by bylo pronajímání těchto strojů za třetinu zisku z vyzrněné bavlny. Avšak podcenili svoje obchodní možnosti i schopnost pokrýt požadavky trhu. A tak v době, kdy se cotton gin od různých podnikavců nabízel k prodeji, se společnost Miller & Whitney domáhala své patentové ochrany soudní cestou. Marně. Výdaje za soudy a právníky se vyšplhaly do tak horentních částek, že tato společnost již roku 1797 zkrachovala. Roku 1801 oba obchodní partneři nakonec souhlasili s tím, že budou odškodněni každým federálním státem, kde se uvnitř jeho hranic používá jejich zařízení (což byl prakticky skoro celý tehdejší americký Jih, kde se dala bavlna pěstovat – tedy Severní a Jižní Karolína, Tennessee a Georgia), avšak oplátkou se vzdají všech svých dalších finančních i právních nároků. Proti tomuto postupu se o dva roky později ohradili samotní plantážníci a pro změnu žalovali oni Whitneyho. Samotný patent odmítl americký Kongres prodloužit roku 1807. 

Whitney byl z celé situace značně rozčarovaný a rozhodl se nadále o svůj patent nesoudit (byť roku 1812 znovu žádal Kongres o prodloužení patentové ochrany svého vynálezu – a opět marně) a zvolit si zcela odlišnou cestu nové kariéry. A jelikož byl vždy fascinován mechanickými součástkami a měl (sic!) obchodního ducha, rozhodl se dát na cestu výroby zbraní, respektive pušek. Psal se rok 1798 a napětí v Evropě rostlo. Spojené státy sice do záležitostí starého kontinentu zasahovat nehodlali, ale starý kontinent měl na tom novém stále své kolonie a zájmy. A tím argument k dalšímu konfliktu.

Eli Whitney si nepsal jen s Thomasem Jeffersonem, ale později i s dalšími předními muži své vlasti, jako například s Jamesem Medisonem či Jamesem Monroem, budoucími americkými prezidenty. A protože mu odvaha nechyběla, oslovil tehdejší vládu Spojených států a předestřel jí svoji troufalou nabídku. Ta spočívala v tom, že armádu své země vyzbrojí novým typem pušky. A to ne kdovíjaké, ale takové, která se skládá ze snadno nahraditelných dílů vyráběných sériově.

Jiný by zřejmě s takovým plánem pohořel. Ale jeho jméno spojené s cotton ginem bylo tak silným argumentem, že uspěl. Vláda Spojených států s ním podepsala kontrakt na dodávku 10 000 pušek v rozmezí dvou let. V New Havenu, kde předtím montoval své odzrňovače, se rozhodl vybudovat továrnu na strojně vyráběné zbraně, především tedy pušky. Ale šlo o víc. Vytvořil systém, kdy jakýkoliv poškozený díl zbraně se dal vyměnit za jiný díky tomu, že daná součástka byla certifikována a výkresově zpracována. Docílil tak toho, že i nekvalifikovaný dělník, který se nikdy nezabýval zbrojařstvím, dokázal díky pracovním postupům, metodice sériové výroby a dokumentaci vyrobit funkční zbraň. Eli Whitney se tak stal otcem sériově vyráběných komponentů a výrobků.

Zašel však ještě dál. Aby mohl zahájit sériovou výrobu, která by byla spolehlivá a efektivní, potřeboval k tomu stroje, jejichž obsluhu by zvládl každý po základním zaučení. Nechal tedy sestavit zařízení, kdy jeho mechanizmus věrně kopíroval tvar obráběné součástky ze šablony a postupně materiál duplicitně obrábělo. Obsluha pak vykonávala jen úkony spojené se správným upnutím výrobku a jeho kontrolu. Revoluční myšlenka, která znamenala další krok k sériové výrobě.

K samotnému obrábění vymyslel svůj vlastní nástroj. Válec, který byl kolem svého obvodu rozčleněn na úseky podobající se ozubenému kolu, ale s tím rozdílem, že na svém konci byl každý zubový úsek lopatkovitě zahnutý a ukončený ostrým kaleným břitem. Tak světlo světla spatřila fréza, která se v mírně upravené podobně používá ve strojařství dodnes. A jelikož Whitney zanevřel na patentový systém, nebyl žádný jeho další vynález patentovaný.

Přestože fréza (i frézka) nebyly jediným nástrojem a zařízením, které vymyslel nebo inovoval, svoji slíbenou dodávku zbraní nemohl dle smlouvy uskutečnit. Aby mohl zahájit tak rozsáhlou výrobu, musel nejprve vybudovat továrnu, ubytovny pro dělníky, nechat sestavit stroje. Vlastně postavil celé město, které dostalo jméno Whitneyville. A to zabralo tolik času, že když byl v lednu roku 1801 povolán k vysvětlení do Bílého domu, neměl prakticky nic, než něco kolem málo stovek vyrobených pušek. I tak to bylo víc, než nabízela konkurence. Například obě národní zbrojovky dodaly vládě tisíc pušek za období tří let.

Pohovoru se zúčastnil nejen dosluhující prezident John Adams, ale i právě zvolený Thomas Jefferson. Oba státníky ohromil Whitney tím, že z náhodně vybraných komponentů pušek jeho výroby složil zcela funkční pušku a tím dokázal, že koncept, který při výrobě zvolil, je nejen obhajitelný, ale pro odběratele výhodný. Tak získal prodloužení svého kontraktu, který nakonec splnil za deset let. Bylo to i proto, že i samotný Jefferson jej podporoval, protože se jako velvyslanec ve Francii s podobným nápadem výroby zbraní již setkal. A i Whitney nakonec napravil svoji reputaci. V roce 1811 podepsal s vládou nový kontrakt, tentokrát na patnáct tisíc pušek a tentokrát je skutečně dodal za pouhé dva roky.

V čem byl Eli Whytney na svoji dobu (kromě technického talentu) výjimečný, byl jeho přístup k zaměstnancům. Uvědomoval si jejich potřeby i to, že spokojený zaměstnanec je i více loajální a výkonný. Vypracoval tedy soubor pravidel, podle něhož se měly řídit obě strany. Pokud se kdy Tomáš Baťa někým inspiroval, mohl to být právě Eli Whitney. Jeho sociální pokus ho však přežil o pouhé desetiletí.

Řekněme, že Eli Whitney by se nikdy nesetkal s paní Greenovou a  Phineasem Millerem. A tak by ho nic nemotivovalo do výroby cotton ginu. Jak by se odvíjela historie amerického Jihu a celých Spojených států?

Kolem roku 1790 byla tato část Spojených států na tom ekonomicky opravdu bídně. Výroba indiga skomírala a blížila se k svému zániku. Cukrová třtina nebo rýže se daly pěstovat jen ve vybraných oblastech při pobřeží, podél toků a delt řek. I tak měla velkou konkurenci v rýži dovážené z Asie. Pěstování tabáku zase přinášelo problém s degenerací půdy, na které se tabák pěstoval. Bavlna rostoucí ve vnitrozemí byla vnímána spíše jako plevel a její tehdejšího pěstování a zpracování přílišný zisk nenabízelo.

Jediné, co mohlo zdejší prosperitu nastartovat, byla industrializace zemědělství. Jenže teprve po té, co by se společenský řád Jihu zhroutil a tamější společnost by přehodnotila důležitost lpění na otrokářské společnosti, inspirovala by se například v Evropě a přešla na nájemní systém půdy, který by místní elita smluvně uzavírala se svobodnými Afroameričany a stavěla na tom svůj nový zdroj příjmů. To se nestalo a nápad Eliho Whitney naopak snahu o utužení otrokářského systému posílil. Stal se mezníkem, kdy upadající otrokářská společnost našla motiv k pokračování a prohlubování tohoto řádu.

O Elim Whitneym se učí ve Spojených státech již žáci na základních školách. Jako o geniálním vynálezci a inovátorovi, ovšem s dovětkem, že jeho převratný vynález byl v podstatě zneužit otrokářskou společností. A je pravdou, že Eli Whitney nikdy žádného otroka nevlastnil a nikoho k tomu nenabádal. Ale také se proti tomu, jak s jeho vynálezem naložili druzí, nic nenamítal.

Eli Whitney zemřel 8. ledna 1825.

Zdroje:

britannica.com, history.com, thoughtco.com, eliwhitney.org, archives.gov, americanyawp.com, vesna.cz, whitehouse.maxzone.eu