Článek
PET lahve vstupují do našich životů
Nějaký čas po pádu starého režimu se český člověk prvně setkal s plastovými obaly na nápoje. Tedy aspoň ve větším množství. Někdy před vstupem do milénia je začal brát jako součást svého života, protože se nápoje v těchto plastových lahvích typu PET daly pořídit za přijatelnou cenu. A bylo jen otázkou času, kdy jeho fantazie a vynalézavost objeví jejich nové možnosti a využití.
Jedním z takových Čechů je například Veronika Richterová, výtvarnice, která se od roku 2004 zabývá uměleckým zpracováním recyklovatelných plastů, především z PET lahví. Díky ní se zavedl pojem PET-ART. A nebyla jediná.
Fenomén tvorby z plastu neznal hranic. Tvořily z něj děti ve škole v rámci výtvarné výchovy, své dovednosti ukazovaly i na veřejném prostranství stavbou barevného koberce či hada z vršků PET lahví. I domácí kutilové přicházeli se svými nápady. A začaly se v rámci existence těchto plastů stále více prosazovat pojmy jako ekologie a recyklace. Ale tomu všemu chyběl nějaký silný, empatický rozměr. Tak byla objevena víčková charita.
Přispěj na charitu, vždyť je to zadarmo
Asi deset let zpět, spíše o něco více, začaly webové stránky a účty na sociálních sítích postupně zaplňovat prosby o pomoc nějak postiženým a osudem zasaženým lidem, většinou dětem. Takový silný atak na lidské soucítění. Přispějte na invalidní vozík, léčbu, zdravotní pomůcky a další věci. Jak? Sběrem plastových víček. Tu plastovou lahev naplněnou tekutinou si tak či onak zakoupíte, ne? Obal recyklujete, vršek zaneste tam, kde je o to žádáno. Nic vás to nebude stát, jen chvíli času. Tak proč nepomoci, když je to tak prosté…
Z víčkové charity se stal doslova národní boom. Asi dlouho nic před tím českou mentalitu nespojilo tolik, jak sběr plastových víček pro dobročinné účely. Naposledy snad události sedmnáctého listopadu, koncert Nedvědů na Strahově nebo lední hokej. Zdánlivě bohulibá činnost, která mohla cílené osobě pomoci a dárce nic nestála. A ještě mu dala hřejivý pocit z dobře vykonaného skutku. Zapojil se kde kdo. Sběr víček organizovaly školy, různé státní i nestátní organizace, policejní oddělení, dokonce i vojáci, kteří poslali PET víčka přímo z Afganistanu, kde nejen pro ekologické cítění nemají místní pochopení. Prostě tu bylo něco, co Čechy opět stmelilo v jeden národ.
Nechci snižovat ten dobročinný účel, záměr, který tu byl a jistě došel naplnění v tom, že finanční částka vytěžená tímto sběrem nějak individuálně opravdu pomohla. Jenže tento typ altruismu, který se vedle pomoci potřebným vydával i za ekologicky prospěšnou činnost, byl spíše v tomto směru kontraproduktivní a právě odborníkům v ekologii příliš radosti nedodal.
Realita čísel
Začněme Plastožroutem. Živí se výhradně plastovými vršky, vybízí děti, aby je pro něj sbíraly, a tak si vštěpovaly první základy ekologie. Už tady je logický svízel. Proč vršky a ne celé plastové lahve? To by snad nebylo ekologické? Nebo pro Plastožrouta méně (finančně) výhodné? Ten jich v roce 2018 shromáždil sběrem po celé republice kolem 223 tun. Což podle některých přepočtů činí 111 500 000 kusů víček. A tím pádem i lahví. Při výkupní ceně 7 korun za kilogram víček (průměrná cena z roku 2018) je to přibližně celkem jeden a půl milionu korun na dobročinné účely. Úctyhodné číslo, bledne však vedle jiných.
Českému spotřebiteli je prodáno neuvěřitelných 1,65 miliard PET lahví ročně. Tento údaj je z roku 2021. O osmnáct let zpět to bylo 1,5 miliardy. Což v absolutních číslech znamená, že na každého občana ČR v roce 2021 připadlo 157 prodaných plastových PET lahví ročně. Liší se sice jejich objem i váha, ale vezmeme-li v úvahu, že převážnou část tvoří objem 1,5 litru a jedna taková PET lahev váží cirka 35 gramů, dostáváme se na číslo nějakých necelých 60 000 tun plastu PET lahví. Ty tvoří přibližně 2/3 veškerého plastového obalového materiálu dostupného na trhu.
Jestliže se vrátíme k charitativním víčkům, snadno dojdeme k závěru, že ta tvořila něco kolem 7% z prodaného množství PET lahví v ČR za rok. Zda byla recyklována i ta necharitativní část plastové lahve, těžko říct.
Proč víčko dostalo poutko aneb jaké si to uděláš, takové to máš
S růstem spotřeby plastových lahví roste i počet těch, které neskončí v ekokoši, ale někde úplně jinde. V jisté studii je zmínka o tom, že na 100 metrech čtverečních (tedy na ploše 10×10 metrů) pláže Severního moře se vyskytlo 43 pohozených víček od PET lahví. A to není zrovna destinace, kterou by někdo intenzivně vyhledával pro opalování. Pokud se přeneseme do našich lesů a strání, tak podle studie iniciativy Zálohujme končí přibližně každá třicátá plastová lahev na památku zvířátkům. O ony vám ji nenaplní čirou vodou, jak to jistá firma na minerální vody použila jako svůj reklamní tah. Ovšem nutno dodat, že toto číslo je značně nadhodnocené. I tak to nemění nic na faktu, že prázdné plastové lahve jsou nechtěným doplňkem naší přírody.
Není tedy divu, že činitelům Evropské unie došla trpělivost a rozhodli se zatáhnout za záchrannou brzdu. Ta se jmenuje směrnice 2019/904 a jasně definuje minimálně tři věci. Zákaz jednorázových plastů, povinnost mít od června 2024 v distribuci na PET lahvích výhradně neodnímatelná víčka a zvyšovat postupně podíl recyklovaného plastu při výrobě nových nápojových obalů. A tam máme bohužel stále rezervy. V EU je průměr všech recyklovaných plastových obalů na obyvatele 12 kilogramů, u nás něco málo přes 10 (údaj z roku 2020).
Ale tohle už je velké odklonění od ústředního tématu víčkománie. Zúčastnili se ji jedinci strhnutí davem, organice i instituce, jejichž motivem mohla být snaha o to, stát se součástí soukolí dobročinnosti, ale také touha po zviditelnění. A až někdo bude zase brblat, že mu při pití z PET lahve překáží víčko na poutku, případně to, že nemůže vykonávat oblíbenou víčkovou charitu, ať si vzpomene na ty, kteří to zapříčinili. Ekologičtí asociálové.
zdroje:
