Článek
Adept číslo 1: Rusko
Ještě v době existence Sovětského svazu došlo 19. února 1954 k něčemu, co se stalo rozbuškou současné rusko-ukrajinské války. Ruská anexe Krymu z roku 2014 se uskutečnila šedesát let od výše zmíněné události, kterou bylo prohlášení Nejvyššího sovětu SSSR, že Krym je vyňat z Ruské SFSR (název pro federativní republiku Rusko, jednou z 15 federativních republik SSSR) a přičleněn k Ukrajinské SSR.
Za ukázkou této propagandistické exhibice, která měla dokázat, jak soudržné jsou národy uvnitř Sovětského svazu a čachrování s územím jejich vzájemné vztahy nijak neovlivní, stál v pozadí Nikita Sergejevič Chruščov, tehdy nejvýše postavený muž této země. Sám sice původem Rus, ale s blízkými vazbami k Ukrajině (jeho rodina žila poblíž hranic s Ukrajinou), které později zužitkoval jak politicky (krátce byl prvním tajemníkem Komunistické strany Ukrajiny), tak i osobně (jeho manželkou se stala Ukrajinka).
Sám sice neměl tu moc udělat tak závažné rozhodnutí, ale využil toho, že se naskytly vhodné okolnosti k prosazení takové myšlenky. Krym a Ukrajina měly být v budoucnu propojeny Severokrymským kanálem, který měl zavlažovat z řeky Dněpr step přeměněnou v úrodnou půdu a pitnou vodou samotný Krym. Přičlenění tohoto území k Ukrajině se zdálo být tedy administrativně i ekonomicky výhodné a soudruzi to svorně odhlasovali.
Jenže z pohledu současných událostí se jednalo o danajský dar a záminku Ruské federace na test ukrajinské vojenské připravenosti. Rusové totiž fakt, že tato lukrativní a strategická oblast s převážně ruským obyvatelstvem jim byla odebrána, nikdy nepřijali a od rozpadu SSSR se stalo opětné připojení Krymu politickou výzvou pro všechny aparátnické špičky současného Ruska pod heslem napravování politických křivd.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 proběhlo v Autonomní republice Krym referendum, které ve svém výsledku vedlo nejen k odtržení od SSSR, ale i od nově vzniklé nezávislé Ukrajiny. Po nátlaku ze strany ukrajinských představitelů se opětně stalo krymské území její součástí. To v roce 1994 potvrdilo Budapešťské memorandum.
Adept číslo 2: Turecko a krymští Tataři
Oblast Černého moře vždy patřila k místům, nad kterou se různé mocnosti snažily získat kontrolu. To platilo především pro Krym. Carské Rusko po staletí expandovalo a na jihu této mnohonárodnostní říše byl i klíč k ovládnutí černomořské oblasti. A překážkou se stala Osmanská říše, se kterou Rusko svádělo boje nejen zde, ale i na Balkáně.
Roku 1774, po šestiletém válečném konfliktu, carské Rusko porazilo Osmanskou říši, která se vzdala kontroly nad oblastí Krymského poloostrova a přilehlých oblastí jižní Ukrajiny a Ruska. Vzdala se kontroly a nikoliv území proto, že zde na většině území oficiálně existoval Krymský chanát, který sice již roku 1475 uznal své vazalství na Osmanech, ale udržel si částečnou samostatnost.
Mírová smlouva z Küçük Kaynarca měla mnohem hlubší dopad než jen kontrolu nového území ve prospěch Ruského impéria. Nakonec – Osmané získali zpět Moldávií s Valašskem. To, co se stalo přelomové, bylo uznání cara (v tomto případě carevny Kateřiny Veliké) jako ochránce všeho ortodoxního křesťanstva a vystavění pravoslavného chrámu v samotném Cařihradu, který administrativně podléhal přímo kontrole ruského cara. To byl počátek konce osmanské hegemonie a už následovalo jen postupné zhroucení této říše.
Když Krymský chanát ztratil oporu svého ochránce, Rusko jej roku 1783 anektovalo. Zanikl tak stát, kterému Tataři společně s Kypčaky roku 1441, po více než dvaceti letech bojů, vydobyli nezávislost na Zlaté Hordě. Sice ještě v šestnáctém století byli krymští Tataři natolik silní, že vytáhli úspěšně drancovat Moskvu, ale vnitřní rozbroje je později vehnali do područí Osmanů, kdy jejich sultáni dosazovali místní chány a určovali směr jejich politiky. Temnou skvrnou historie krymských Tatarů je též rozsáhlý obchod s křesťanskými otroky, tvořící páteř jejich ekonomiky.
Adept číslo 3: Mongolsko
Pokud by se měly brát „historické nároky“ důsledně, tak dnešní Mongolská republika, vzhledem k odkazu předků, by stála první mezi ostatními. Mongolská invaze ve 13. stoletím doslova převálcovala tehdejší svět a zastavila se až na hranicích křesťanské Evropy, Levanty, Arabského poloostrova a Indie. Podle Wikipedie se stala druhou největší říší světa (překonalo ji jen Britské impérium, Římské říši patří až šestnácté pořadí).
Pochopitelně tak hordy těchto kočovníků zasáhly i tehdejší Taurii (tento název se pro poloostrov používal ještě v 18. století), které daly i nové jméno – Krym (podle města Eski Qırım, nějaký čas centra krymských Tatarů). Stalo se tak roku 1249.
Adept číslo 4: Řekové, Gótové a Janované
Raný středověk znamenal budování nových státních útvarů na troskách Římské říše. Týkalo se to především různých germánských kmenů. Platilo to především na západě poloostrova, východní část zůstala pod vlivem Byzantské říše, kdy byl poloostrov její užitečnou obilnicí.
Kyjevská Rus postupně získala nad poloostrovem kontrolu, jih si však Byzancie i nadále udržela a teprve s jejím pádem roku 1204 přešla tato řecká část poloostrova pod Trapezuntské císařství. Počátkem 14. století na tomto území vzniklo řecko-gótské Theodorské knížectví, které si podrobili až roku 1475 Osmané. Gótové se na poloostrově usídlili již ve 3. století, postupně přijali řecké náboženství i jazyk za vlastní. I po jejich porážce je ještě v 16. století zmiňována jejich menšina na Krymu. Nacistické Německo si později díky gótské existenci také činilo „historický nárok“ na tento poloostrov.
Každopádně řecký vliv je mnohem staršího data. Již v 5. století př. n. l. vznikala řecká kolonizace ve východní části ostrova a na protilehlé pevnině v okolí Kerčského průlivu. Řekové se postupně mísili s místním obyvatelstvem a vzhledem k převažující řecké kultuře je tato Bosporská říše považována za první helénský stát. Ten postupně ovládl téměř celý současný poloostrov i protilehlou oblast pobřeží Azovského moře s centrem v Chersonésu. Řecká část Krymu však postupně oslabovala, dostala se pod vliv Pontské říše a spolu s ní i pod vliv Říma, později Byzancie. Ve 14. století se toto řecké osídlení stalo první obětí osmanské invaze.
Samostatnou kapitolou na poloostrově tvořili Janované, kteří zde od roku 1261 začali budovat kolonie. Postupně dostali částečně pod kontrolu celé jižní pobřeží Krymu a nejvýchodnější část poloostrova u Azovského moře. Gazaria, jak se toto janovské koloniální území nazývalo, čelila dlouhodobému vojenskému tlaku Mongolů. Údajně při dobývání janovské Kaffy došlo k tomu, že mrtví mongolští vojáci byli spolubojovníky katapultováni za hradby janovského města, což mělo za následek vypuknutí moru roku 1346. Janovská Gazarie nakonec roku 1475, stejně jako Theodorské knížectví, zanikla po osmanské invazi.
Adept číslo 5: Bulhaři a Chazaři
Stopa Bulharů je na Krymském poloostrově sice nepatrná a časově krátká, ale ne zcela bezvýznamná. Nutno podotknout, že se nejednalo o současné slovanské Bulhary, ale o jejich etnicky odlišné turkické předky – Protobulhary. Ti zde přibližně ve stejné době, kdy údajný Sámo vládl na našem území své „říši“, založili stát zvaný Velké Bulharsko. To zahrnovalo mimo jiné i severní oblast černomořského pobřeží a značnou část poloostrova. Jenže tento chanát neustál nápor jiných turkických kmenů – Chazarů a rozpadl se.
Stopa Chazarů je ještě méně patrná, stejně jako jejich původ. Doložené však je, že jejich kagani udržovali dobré vztahy s Byzantskou říší a bývali i jejich spojenci. Jako vyslanci byzantské říše u nich působil i Konstantin s Metodějem, kteří roku 861 vyzvedli v Chersonésu ostatky sv. Klementa.
Chazaři se postupem času dostali do sporu s muslimským chalífátem i Kyjevskou Rusí. Po vymanění z arabského vlivu v 9. století údajně přijali hebrejskou víru. Na Krymu to byl například kmen Karaimů, uznávající jen staré hebrejské nerabínské náboženství. V druhé polovině 10. století se Chazarská říše zcela rozpadla pod tlakem Kyjevské Rusi.
Adept číslo 6: Skytové, Taurové a Kimmeřané
Řecký dějepisec Hérodotos se zmiňuje o osídlení Krymu národem Skytů již někdy v 7. století př. n. l. Ti se zde objevili již o století dříve, když se dostali do střetu se zde usazenými Kimmeřany. Ti na Krymu žili již ve 13. století př. n. l. a jednalo se o vyspělou civilizaci, která sahala daleko na sever od Černého moře. Většina Kimmeřanů byla údajně thráckého původu, jejich aristokracie médského. Tato vládnoucí vrstva prý spáchala hromadnou sebevraždu, protože odmítla opustit svoji černomořskou vlast. Zbytek Kimmeřanů se pod skytským tlakem přemístil na sever od Kavkazu, který později překročili a způsobili zkázu v říších lýdské, frýžské a uratské, střetli se i s Novoasyrskou říší. V průběhu 6. století př. n. l. zcela mizí z dějin.
Taurové jsou často považování za nejstarší obyvatele Krymu, kterému dali i jméno – Tauria. Obývali spíše jeho hornaté, tedy jihovýchodní oblasti. Známí jsou Řekům od šestého století a dle Hérodota nepatřili k právě pohostinným národům. Částečně se živili zemědělstvím, částečně pirátstvím. Hlavně však podle tohoto slovutného řeckého historika praktikovali lidské oběti, za kterou jim posloužil každý nebožák, který ztroskotal na pobřeží jejich země. Hlavy těchto obětí napichovali na kůly nebo připevnili na zeď chrámu, a to jako ochranu těchto obydlí. Postupně splynuli se Skyty.
Adept číslo 7: Neandrtálci
V jeskyni Kiyik-Koba byly nalezeny pozůstatky osídlení neandrtálců z období 80 000 př. n. l., což je nejstarší stopa lidského osídlení na tomto poloostrově. Dalo by se říct, že vzhledem k současnému geograficko-politickému vývoji, se kruh uzavírá.
