Článek
Zrod Onogurie
Prabulhaři patřili k turkické jazykové skupině a jejich pravlastí byla země Imeon ve střední Asii na rozhraní Pamíru, Hindúkuše a Altaje. Ve 2. století n. l. doputovali do stepí severně od Kavkazu a dolního toku řeky Volhy.
Od roku 567 se dostali do područí západních Turků, kteří vytvořili rozsáhlou říši sahající od dnešního Mandžuska přes Mongolsko až do stepí jižní Asie a oblasti mezi Kaspickým a Černým mořem. Zde však narazili na stejně schopného nepřítele – Avary, kteří jejich postup na západ zastavili. I proto Turkuti spěšně uzavřeli mír s Byzantskou říší, kde podmínkou bylo, že Byzantinci neuzavřou mírovou dohodu s Avary.
Vzájemná nevraživost obou národů měla hluboké kořeny. Jádro původních Avarů tvořili elitní příslušníci východoasijské říše Ruran, kterou Turkuti rozvrátili. Avaři se svými spojenci od toho okamžiku před nimi neustále ustupovali na východ. Sami se přitom stávali podmaniteli. Když narazili na území Byzantské a Franské říše, nebylo už kam ustoupit.
Tak Avaři vytvořili říši, jejíž vliv se rozprostíral mezi Sávou, Dunajem a Donem, stali se nepřehlédnutelnou vojenskou silou. Roku 567 opanovali po porážce Gepidů Karpatskou kotlinu, o rok později získali od Langobardů Panonii, na čemž se podílel i protobulharský kmen Kutrigurů.
O dvě desetiletí později se celý turkutský svaz začal rozpadat. Jednak občanskou válkou, jednak pod tlakem avarského kaganátu. Ani avarská síla nedosahovala takové moci jako dříve, především po porážce u Konstantinopole roku 626. A tak se v tomto nárazníkovém pásmu severně od Kavkazu mezi Dněstrem, Volhou a Černým mořem zrodil první prabulharský stát – Onogurie.
Velké Bulharsko
Celý sjednocovací proces začal již o něco dříve. Urgan, chán významného prabulharského kmene Onogurů, roku 617 spojil příbuzné kmeny Utigurů a Kutrigurů ve svazový celek, jehož jádro se nacházelo v oblasti kolem Azovského jezera a v jihovolžských stepích. Roku 619 uzavřel spojenectví s Byzancií a o deset let později se vymanil z područí Avarů. V jeho díle pokračoval jeho synovec Kubrat (Kuvrat), který sice musel své dětství a mládí prožít v nuceném byzantském azylu, ale po svém návratu se svým strýcem úspěšně spolupracoval.
Po oslabení avarské moci na západě Kubrat zlomil i turkutskou nadvládu na východě, rozšířil tím směrem i nová území až do míst, která obývali jiní budoucí evropští nájezdníci – Maďaři. Stalo se tak přibližně roku 635 a tímto založil to, co se historicky nazývá Velké Bulharsko (Onogurie, Onogurský chanát). Dokázal výhodně využívat oblastních sporů ve svůj prospěch a stal se spojencem Byzantské říše (byť významná část Kutrigurů, jako spojenci Avarů na západě, ji naopak plenila). Vládl až do své smrti přibližně třicet let a zanechal po sobě několik synů.
Kubratovi synové
Datum Kubratova úmrtí je sporný, nejčastěji se uvádí letopočet 665. Jeho nástupcem se stal nejstarší syn Bajan (Batbajan), ale po třech letech podlehl novému nepříteli – Chazarům, kteří se taktéž osvobodili z turkutského jha. Bajan si až do své smrti (†690) udržel vládu jen nad menšinovou částí Prabulharů jako vazal Chazarů.
Druhý ze synů Kotrag se rozhodl roku 671 jít proti proudu Volhy a zbavit se tak tlaku Chazarů. Přibližně v místě dnešní Kazaně založil roku 675 nový stát s centrem ve městě Bolgar, kterému se říká Povolžské Bulharsko. Počátkem 10. století jeho obyvatelé přijali islám. Jednalo se vyspělý státní útvar, důležité obchodní středisko a centrum vzdělání. Roku 1237 podlehlo Povolžské Bulharsko mongolským nájezdníkům, kteří ho zcela rozvrátili.
Další chánův syn Kuber vedl svůj lid (zbylé Kutrigury a Utigury) do jižní Panonie, kde se stali spojenci Avarů. S nimi se mezi roky 680 až 681 dostali do konfliktu a odešli do oblasti dnešní Černé Hory, Albánie a Kosova a podíleli se na založení tzv. kománské kultury, avšak postupně se asimilovali s domácím obyvatelstvem. Existuje hypotéza, že Kuber je totožný se zakladatelem chorvatské státnosti – Hrvatem.
Nejznámější z Kubratových synů je jistě Asparuch. Ten po porážce bratra Bajana převzal vládu nad zbytkem nezávislých Protobulharů, ale i on se rozhodl pro odchod ze staré vlasti. Společně s ním odešlo 30 až 50 tisíc členů z různých prabulharských kmenů. Přibližně v 80. letech 7. století se po dlouhé pouti se svým lidem usadil v historické Moesii při Dunaji a záhy (roku 681) uzavřel spojenectví se sedmi slovanskými kmeny. A tímto dal i základ modernímu bulharskému národu, sice ryze slovanskému, ovšem hrdě se hlásícímu i ke svým turkickým předkům.
A pak ještě nejmladší Alciok. Ten však do tohoto příběhu příliš nezapadá. Měl-li být Kubratovým synem, těžko se mohl ocitnout jako dospělý muž již ve 30. letech 7. století v Bavorsku a před tím být spojencem Avarů. Spíše se tento příběh, kdy nejmladší Kubratův syn dovedl prabulharský lid až do Itálie, hodí do legend a s historickým Alciokem, který je zaznamenám ve Fredegarově kronice, nemá nic společného. Faktem je, že početná skupina Prabulharů se se svolením langobardského krále Grimoalda usadila v druhé polovině 7. století v oblasti Beneventa.
Slovanské Bulharsko
Chán Asparuch zemřel roku 701 a jím založená říše se rozpadla roku 1018. Byla podrobena Byzantskou říší, čemuž předcházela porážka roku 1014, kdy byzantský císař Basileios nechal všech 14 000 zajatých bulharských bojovníků oslepit, jen každému stému ponechal jedno oko. Avšak těch tři sta let, během kterých se modifikoval moderní bulharský národ, bylo nesmírně důležitých.
Silné slovanské Bulharsko v čele s turkotatarskou elitou se udrželo přibližně do poloviny 9. století. Největšího rozsahu a moci dosáhla tato říše za chána Kruma, současníka Karla Velikého. Byzancie jí odváděla tribut, země byla vojensky silná a pohanská, kde bylo křesťanství pronásledováno.
To se změnilo s nástupem chána Borise (vládl 852 – 889, zemřel roku 907). Pod tlakem okolností přijal on a vládnoucí vrstva roku 864 křesťanství východního rita. Pro tento skutek neváhal vyvraždit prabulharskou elitu, která se postavila na odpor christianizaci. Sám pak přijal po slovanském způsobu titul knížete. Dovršení církevní autonomie přišlo až roku 870 jmenováním prvního bulharského arcibiskupa a přijetím vyhnaných žáků Cyrila a Metoděje byl odstraněn řecký vliv.
Borisův syn Symeon sice vedl úspěšné války proti okolním státům, přijal titul cara, ale země, od roku 894 i formálně ryze slovanská, postupně ztrácela vliv i sílu odrážet nepřátele. Za jeho syna Petra I. došlo k porážkám a prvním územním ztrátám, povstáním a občanské válce. Po jeho smrti (†970) byl jeho syn Boris II. jako car Byzantskou říší svržen a stal se jejím vazalem. Východní část Bulharska tak ovládla Byzanc, západní byla v rukou povstalců, jimž vládl Samuel. A ten zemřel na infarkt při pohledu na jeho oslepených čtrnáct tisíc mužů. Tímto zanikla První bulharská říše, kdy její lid se po dalších přibližně sto sedmdesát let stal součástí Byzantské říše.
zdroje:
podobné články autora:
