Článek
Smiřičtí
Období 15. století se stalo přerodem v českých dějinách, kdy se začaly krystalizovat nové šlechtické rody, které postupně společensky odsouvaly ty staropanské, neboť ne všechny z nich byly schopny držet krok s dobou a zapojit se do nového světa renesance, prostředí více ekonomicky dravějšího a podnikavějšího.
Mezi takové nové rody patřili i Smiřičtí ze Smiřic. Jan Smiřický, první významný předek a zakladatel rodového jmění, tak dlouho pokoušel osud a za vidinou nabývání nového majetku měnil znepřátelené strany, až roku 1453 skončil na popravišti. To však nezabránilo expanzi rodu, který roku 1477 dosáhl panského stavu.
Přibližně v polovině 16. století se rod dělil na tři větve, avšak záhy pro nedostatek přeživších mužských potomků se majetek začal postupně opět sjednocovat. Zásluhu na tom měl i Jaroslav Smiřický (†1597), který přežil své potomky a panství Kostelec nad Černými lesy závazně prohlásil za fideikomis, tedy nedělitelné panství, jehož správa je svěřena výhradně nejstaršímu členu rodu, který tak fakticky disponuje tímto majetkem. Toto tučné zvýraznění je důležité pro pochopení dalšího děje příběhu, neboť mužských potomků rodu záhy ubývalo, až zbyli jen dva. Mentálně zaostalý Jindřich Jiří a Albrecht Jan, oba synové Zikmunda Smiřického, nabyvatele a jediného dědice po Jaroslavu Smiřickém. Albrecht Smiřický se stal i žhavým kandidátem vzbouřených protestantských stavů na českého krále. I ten však zemřel předčasně koncem roku 1618. Nyní je však potřeba se vrátit o deset let zpět, kdy se začal, bez nadsázky tragicky, vyvíjet život nejstarší dcery Zikmunda Smiřického.
Eliška Kateřina a její mravní dekadence
Jako nejstarší dcera Zikmunda se Eliška Kateřina měla již dávno provdat. Roku 1608 se její věk pohyboval mezi sedmnácti a osmnácti léty, ale žádný urozený muž ji nechtěl pojmout za ženu. Prý byla v obličeji nevzhledná, trpěla skoliózou a měla i komplikovanou povahu. Takový anglický Richard III. v českém i ženském pojetí. Její matka, Hedvika z Házmburku, neopomněla dospívající šlechtičně její nedostatky neustále připomínat, takže mezi oběma vznikla postupně citová propast a narušený vztah.
Eliška se příliš od jiných dívek, ať doby dnešní či tehdejší, vnitřně nelišila. Dospívala a toužila po vztahu, lásce a intimnostech s nějakým pro ni přitažlivým protějškem. A jelikož co by neúspěšná nápadnice šlechtické honorace, snažila se využít své vznešené postavení a začala si vybírat mezi prostými poddanými a přitom drobet zneužívat svoji moc. Možná v tom byl i jistý vzdor, rebelie.
Po třech vyhlédnutých mladících z řad různých úředníků a řemeslníků, kteří včas prokoukli její intriky a ze vztahu vycouvali, našla se pro ni nová příležitost v podobě pohledného kováře Jiříka Wagnera z Hodkovic. Pod nejrůznějšími záminkami oprav a prací na kosteleckém sídle, které nemohl jen tak odmítnout, byl tento mládenec vplétán do osidel toužící mladé šlechtičny, kdy jako zprostředkovatelka i ochránkyně soukromí sloužila její služebná Eva Hlavatá. Vše vyústilo tím, že její patetický vztah ke kováři byl prozrazen, když se ho mladá šlechtična snažila přimět k útěku a dopis zachytil jičínský správce Jeroným Bukovský. Pro Elišku to znamenalo domácí vězení na Hrubé Skále, služebná Eva a kovářský milenec putovali do vězení v Českém Dubu.
Zde je nutné poznamenat, že původní výpovědi provinilé služebné a v podstatě nešťastného kovářského mládence se nedochovaly a ty, které jsou nám známé, pochází až z 19. října roku 1619, kdy nastaly nové okolnosti a jejich opakovaná výpověď měla Elišku Kateřinu očernit, společensky znemožnit a tím ji upřít i právo na dědictví. A to ne zrovna malé. Jmění Smiřických patřilo mezi druhé největší v Čechách.
I když pomineme tendenční snahu o zdůraznění zkaženosti mladé šlechtičny z úst jejího bývalého milence, nedá se popřít, že řada těchto pikantností vyzní příliš věrohodně na to, aby se nestala. Počínaje drobným flirtem ze strany Elišky Kateřiny, přes vynucené chvíle, kdy spolu zůstali sami dva, kterých rozvášněná urozená teenagerka využila k tomu, aby kováři sáhla na jeho statnou hruď a jeho nutila k tomu samému, až po okamžiky, kdy se nestyděla odhalit i daleko více ze svých intimních partií a zcela odzbrojený kovář rezignoval a přistoupil na vzájemné uspokojování.
Nicméně – při svém výslechu Eliška Rudolfu ze Stubenberku prohlásila, že plodu v životě jest žádnýho neměla …než že to v košili zůstávalo. Což ovšem nevypovídá nic o tom, zda zůstala pannou. Jenže dobové záznamy o takto přímočarém prohlášení mlčí a i to se později stalo předmětem sporu. Z výpovědi kováře lze vyvodit jen tolik, že byla svrchu na mně, někdy já na ní, ale já jí vždycken šetřil a nechtěl jsem skutku činiti, jak náleží … přičemž připouští již výše citované tvrzení Elišky Kateřiny.
Lze dodat ještě tolik, že kovář Jiřík příliš na výběr neměl. Kdykoliv chtěl ze vztahu vycouvat, začala ho Eliška Kateřina vydírat tím, že odněkud skočí, zabije se a všichni se dozvědí, že se to stalo proto, že kovář ji znásilnil a on pak skončí na šibenici. Z pohledu dnešní doby se ze strany Elišky jednalo o sexuální harašení… a jistě by se toho našlo i více.
Odhalení aférky padlé šlechtičny přišlo na jaře roku 1608, kdy se rodina přestěhovala na Hrubou Skálu před blížícími se vojsky uherského krále Matyáše. Eliščin otec Zikmund měl údajně po odkrytí celé rodinné ostudy smrt, zemřel 27. 5. 1608 a o jejím osudu její matka i bratr Jaroslav, nový vladař smiřického panství, rozhodli zcela jednoznačně, byla internována do sklepení hradu Hrubá Skála. Přesto, právě na přímluvu Rudolfa ze Stubenberku, mohla Eliška vězení uniknout sňatkem s někým méně urozeným. To odmítla a byla později převezena do vězení na hrad Kumburk, kde měla upadnout v zapomnění okolního světa. Ani samotný Jaroslav Smiřický († 1611) neměl nikterak zájem sestru provdat, nabídku pána ze Stubenberka, že ať k nevěstě přihodí ženichovi nějakou zajímavou finanční hotovost, odmítl jako podvod. Jeho nástupci, strýc Albrecht Václav († 1614) a již zmiňovaný Albrecht Jan, Eliščinu existenci naprosto odmítali. Smrtí Albrechta Jana, který zemřel na rodově zatíženým prokletím v podobě tuberkulózy plic, připadla v roce 1618 kontrola veškerých statků do rukou mladší sestry Elišky Kateřiny, Markéty.
Markéta Salomena versus Ota Jindřich z Vartenberka
Paní Hedvika z Házmburku zemřela na jaře roku 1610, tím se ovšem pro Elišku Kateřinu nic nezměnilo. Její o sedm let mladší sestra Markéta Salomena ji neměla v oblibě, otevřeně vůči ní dávala najevo pohrdání a postupem času neměla ani zájem na tom, aby vyšla z vězení a provdala se. Byla známa svojí hamižnou povahou a tvrdým srdcem.
Markéta Salomena pojala někdy kolem roku 1610 za svého chotě Jindřicha Michala Slavatu z Chlumu a Košumberka, jehož ke katolicismu konvertující bratranec Vilém později zakusil hněv protestantské vzpoury a v roce 1618 násilné vyhození z okna Pražského hradu. Jindřich Michal Slavata naopak patřil nejen ke straně protestantské, ale měl i značný vliv v direktoriu. A právě díky tomu přešel smiřický majetek po smrti Albrechta Jana na jeho sestru Markétu Salomenu, která ho tak mohla neomezeně kontrolovat, jelikož její bratr a poslední mužský člen rodu Smiřických, Jindřich Jiří, byl mentálně nezpůsobilý a jí se podařilo získat nad ním poručnictví. Jenže události nabraly nečekaný spád.
Kdysi mocný rod pánů z Vartenberku procházel rodovou agónií, kdy jeho posledním dvěma mužským členům zůstalo sice zvučné a vznešené jméno, majetek nikoliv. Starší Jan Jiří dědičně zastával úřad nejvyššího číšníka Království českého, vlastnil stále nějaké rodové statky, ale jeho bratr Oto Jindřich, zvaný Kulhavý, se dal na cestu nájemného žoldáka. Přes veškeré finanční problémy i tak údajně vlastnil v Přepeři menší sídlo, snad panský dům, který zde nechal postavit jeho bezdětný strýc Jan, a do roku 1615 i panství Malou Skálu, které odprodal Albrechtu Smiřickému, sám pak koupil panství Tuchoměřice.
Ovdovělý dobrodruh, který měl dostatečné informace o osudu Elišky Kateřiny i jejího nároku na smiřické panství, dle dědičných práv upravený již zmíněným Jaroslavem Smiřickým, začal spřádat plány, jak celou situaci využít ve svůj prospěch. Jako rytmistr císařských vojsk ve válce s Turky posbíral bohaté zkušenosti a nyní i žoldnéřskou armádu, se kterou nočním útokem dobyl Kumburk. Téměř bez odporu. Vězněná Eliška padla svému osvoboditeli do náruče, konala se svatba (na Rohozci u jeho bratra Jana Jiřího) a neohrožený zachránce své jedenáct let vězněné nastávající vznesl nároky na její panství. Po urovnání sporů z nich měl obdržet polovinu.
Čekat na nějaké rozhodnutí direktoria se jevilo nejisté, proto se svojí malou armádou obsadil několik smiřických panství, včetně Jičína. Ten drželi Smiřičtí teprve krátce, počínaje rokem 1607, kdy panství jičínské koupil Zikmund Smiřický od Trčků z Lípy, samotný zámek byl dostavěn až roku 1616. A ani zde nenarazili novomanželé na vážnější odpor, což cosi napovídá o oblíbenosti Markéty Salomeny mezi měšťanstvem i prostým lidem. Jediný, kdo musel kvapně z města utéct, byl Jeroným Bukovský, regent panství, ve kterém Eliška Kateřina viděla příčinu všeho svého neštěstí a zla. Nechala tak zavřít do šatlavy aspoň jeho příbuzné.
Toto epizodní, byť impozantní, vítězství oběma manželům však příliš nepomohlo. Jindřich Michal Slavata se jal hájit čest i právo své manželky na poli právním. Zde měl jasnou převahu díky dobrým vztahům s direktoriem, nevyjímaje jejího prezidenta Václava Viléma z Roupova. A také možnosti si právo štědře uplatit penězi své ženy, kdy právě Václav Vilém z Roupova obdržel od Markéty Salomeny „zástavní dar“ 50 000 kop grošů. Korupce kvetla v každé době.
K podpoře nároků byly tak vytaseny nejrůznější námitky. Přišlo na přetřes i panenství Elišky Kateřiny, nebo aspoň ztráta její cti před manželstvím, neboť jako mravně padlá (ne)panna neměla podle tehdejšího práva na dědictví nárok. I proto ty obnovené výslechy služebné Evy Hlavaté a kováře Jiříka Wagnera. A navíc byl Oto Jindřich povolán před direktorium, aby vysvětlil své jednání, které narušuje zemský mír. Ten však oponoval tím, že svoji stávající ženu poznal stále ještě jako pannu, tudíž má veškerá práva na svůj majetek, a to Markéta Salomena je tou uchvatitelkou, která vědomě činí bezpráví. A před direktorium pochopitelně osobně nepřijel. Už i proto, že podmínka, aby do vyšetření celé záležitosti předal Markétě Salomeně zpět její statky a svoji ženu nechal opět vsadit do žaláře v Kumburce, byla nepřijatelná.
Celou situaci měl na naléhání direktoria vyřešit nově zvolený český král Fridrich Falcký. Ten, byť se v situaci sotva orientoval, obměkčen dary Jindřicha Michala Slavaty, nechal Otu Jindřicha z Vartenberku povolat do Prahy. Tomu se již nedalo odporovat. Při jeho příjezdu v lednu 1620 ho král spravil o tom, že mu ukládá, aby do rozhodnutí celé záležitosti Pražský hrad neopouštěl pod pohrůžkou žaláře. Vartenberk tak vlastně dostal na Pražském hradě domácí vězení.
Rozmetané naděje v sutinách jičínského zámku
Jelikož už bylo předběžně potvrzeno, že Eliška Kateřina a její manžel se zmocnili majetku neprávem, nechal král sestavit komisi, která by vytvořila soupis zadrženého majetku. Ve složení urozených mužů (Rudolf ze Stubenberku, Adam Abraham Bodhanecký z Hodkova a Ladislav Bukovský z Oseče), dvou komorníků zemských desek a Jindřicha Michala Slavaty, který se ke komisi připojil, se ráno 1. února 1620 hlásili o vpuštění do města Jičína u jejích bran. Eliška Kateřina jejich vstup do města oddalovala, jak jen mohla. Teprve po té, když přiměla městskou radu ke slibu věrnosti, komisi vpustila do města. Od toho okamžiku se pro ni vyvíjela situace jenom špatně.
Komise zamířila rovnou na radnici, kde místní radní raději přehodnotili situaci a pro změnu přísahali věrnost staronové paní Markétě Salomeně do rukou jejího manžela. Dalším krokem bylo na podnět komise propuštění nežádoucích žoldáků ze služeb města. Ti, když pochopili, že jejich chlebodárce je vězněn, město opustili. Zůstala jen osobní stráž Elišky Kateřiny usídlené stále v zámku a zdánlivě odhodlané nikoho dovnitř nevpustit. Jenže i tento odpor se ukázal jako zcela marný a vlastně i zbytečný. Žoldákům se příliš do konfliktu s královskými komisaři nechtělo a pak – Slavata měl u sebe klíč od brány a celá komise tak po neúspěšném vyjednávání vkročila bez odporu do zámku a po propuštění příbuzných Bukovského přistoupila neprodleně k sepisování majetku.
Když komise vešla do konírny, odhodlala se Eliška Kateřina k poslednímu zoufalému odporu. Vínem posilněná osobní stáž ke všemu odhodlané šlechtičny zde prvně pozvedla na její příkaz zbraň proti komisi. Situace se vyhrotila ještě víc, když se zde osobně objevil regent Jeroným Bukovský, tolik nenáviděný Eliškou Kateřinou. Ke konfrontaci ale nedošlo. Komise z konírny takticky odešla a Bukovskému nařídila neprodleně opustit město pro zklidnění situace. Eliška Kateřina pak se svojí osobní stráži odešla do svých komnat, kde žoldnéři pokračovali v pitce vína. Komise mezitím zasedla ve věži jičínského zámku a radila se, jak naložit na místě s ohledaným inventářem i jeho samozvanou držitelkou. A blížil se čas, tak někdy mezi pátou a šestou hodinou večerní…
Dnes se dá těžko říct, jak se celá událost, která byla i současníky písemně zaznamenána, stala. Jsou vlastně dvě verze. Ta první je, že opilí vojáci, kteří ze sklepení do komnat Elišky Kateřiny, kdy některý z jejích pokojů s vchodem do sklepení sousedil, nosili střelný prach (údajně v kloboucích) a svojí neopatrností zavinili jeho vznícení, verze druhá hovoří o přímém záměru nešťastné šlechtičny spáchat atentát. Obě verze mají své pro i proti.
Co je jisté, tak Eliška Kateřina nestála v době výbuchu v jeho epicentru. Její pozdější poranění tomu neodpovídala. Podle výpovědi měšťana Tomáše Uhlíka ji ten našel u nějakého okna do pasu zasypanou, avšak bez zjevných fatálních poranění, s četnými nespecifikovanými popáleninami končetin a obličeje. Při vědomí žádala tohoto měšťana o trochu vína a ujišťovala jej, že bude v pořádku. Jenže Tomáš Uhlík patřil k veřejným kritikům Jeronýma Bukovského, který si po svém návratu s odpůrci vyřizoval účty, stejně jako s Uhlíkem, zvaného Kaštánek, který dostal na čtyři týdny žalář a pak svoji výpověď odvolal.
Ostatní svědci se shodli na tom, že paní byla nalezena již mrtvá, ve stavu zuboženém, ale nikoliv následkem výbuchu, ale lidským přičiněním. Někdo z ní strhal šperky, prsteny i náušnice (měla po tomto násilném činu stopy na těle), zanechal ji na místě téměř nahou. Měšťan Jan (nebo Matyáš) Vobešlo ji ve svém domě nechal obléci a uložit do rakve. Byla pohřbena na místním hřbitově svatého Jana Křtitele „Na Koštofranku“ v Jičíně (dnes již neexistujícím). Údajně bez poslední svátosti.
Jistá zpráva zmiňující se o této události (např. tzv. Kurtzer doch gründlicher Bericht, takový dobový zpravodaj aktuálních událostí) totiž o výbuchu na jičínském zámku podává domnělé svědectví o tom, že nebohou šlechtičnu dokonce někdo po okradení umlátil k smrti a jízlivě poukazuje na to, že jediný, kdo na tom mohl mít zájem, byl regent Jeroným Bukovský. K výčtu osobního neštěstí Elišky Kateřiny Smiřické, která jedenáct let pykala vězením za svoji neuvážlivost v mládí, lze přičíst i to, že v době úmrtí byla ve vysokém stádiu těhotenství.
Výbuch střelného prachu rozmetal větší část zámku, strhl věž. Relativně v méně poškozeném stavu se zachoval jen čeledník, kde se zachránilo přibližně deset osob. Obětí neštěstí bylo přes čtyřicet, včetně celé komise, dvou písařů, Jaroslava Michala Slavaty, syna Adama Bohdaneckého z Hodkova (někdy uváděn jako Jaroslav, jindy Rohoslav či Bohuslav), několik dalších urozených mužů, žoldnéřů a sloužících. Mezi oběťmi byli i některé náhodně pohybující se osoby před zámkem. Celkově i s přeživšími zraněnými ten součet dělal na šedesát osob. Tlaková vlna po výbuchu byla tak silná, že poškodila i zařízení blízkých domů a jedno dítě bylo vrženo na střechu protějšího domu, kde naříkalo. Toliko kronikář Pavel Skála ze Zhoře.
Asi navždy zůstane nezodpovězena otázka, zda se jednalo o náhodu nebo záměr, tedy ze strany Elišky Kateřiny. Motiv by k tomu měla. Vidina návratu do vězení ponůrného hradu nebyla jistě nijak oslnivá, mohla si tak být vědoma, že potácející se ovínění žoldnéři s otevřeným ohněm v blízkosti střelného prachu mohou znamenat jediné. Kdo ví…
Osudy aktérů jičínské tragédie
Oto Jindřich z Vartenberka byl neprodleně po jičínské explozi dán do tvrdého žaláře v Bílé věži. Odtud, zřejmě za pomoci svého bratra, v září 1620 uprchl a exil našel v Sasku. Po porážce českých stavů na Bílé hoře u něj nastalo náboženské prozření a z aktivního velitele vojsk protestantského direktoria se stal náruživý katolík a zámek v Tuchoměřicích věnoval jezuitům. Odměnou za své přeběhnutí k protivníkovi získal do držení Markvartice u Děčína. A jelikož si ve své nově objevené víře počínal při rekatolizaci až příliš vášnivě a bezohledně, jeho poddaným došla trpělivost, vzbouřili se a jednoho říjnového dne roku 1625 Otu Jindřicha i s jeho třetí manželkou zabili.
Markéta Salomena Smiřická se ze svého úspěchu také dlouho netěšila. Po porážce protestantských stavů na Bílé hoře společně se zimním králem Fridrichem Falckým opustila zemi. Její majetek byl zabaven a z větší části ho obdržel Albrecht z Valdštejna, její pokrevní příbuzný. Ten získal poručnictví i nad duševně zaostalým Jindřichem Jiřím, kterého Markéta Salomena vzala do emigrace sebou, ale roku 1627 ho musela předat Valdštejnovým lidem (jinde se uvádí, že ho prostě unesli…). Do vlasti se podívala ještě třikrát, vždy jen na krátko a až do smrti se domáhala navrácení rodového majetku.
Jeroným Bukovský z Neudofru až do své smrti roku 1627 věrně sloužil Albrechtu Valdštejnovi jako regent jičínského panství.
Z jičínského neštěstí se stal zajímavý lidový námět kramářských písní (jako například Vímť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína) i pověstí, jako třeba ta o Meluzíně v Krumburku. A s osudem nebohé Elišky Kateřiny se můžeme setkat do dnešních dnů. Je tématem mnohých článků novinových i internetových, dokonce i divadelní prkna nebyla k její životní pouti lhostejná, například v podobě dramatu Oldřicha Daňka Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku nebo muzikálu ZUŠ v Jičíně, které předvedlo vysokou úroveň zpracování tématu. A upřímně – koho by ten osud Elišky Kateřiny nechal lhostejným.
zdroje:
Jindřich Francek: Eliška Kateřina Smiřická a její příběh lásky, Východočeský sborník historický 3, 1993
Karel Hodinář, Kronika města Kostelce n. Čern. lesy, obecně Černý Kostelec zvaného, nákladem města Kostelce nad Černými lesy, 1912
Jan Šimon, Katastrofa jičínského zámku r. 1620,
