Článek
Od dob legendárního kancléře Metternicha rakouská politika zastávala linii nezbytnosti zachování už poněkud omšelé Osmanské říše. Tuto zásadu však značně zpochybnil ministr zahraničí Alois Lexa, hrabě z Aehrenthalu, během bosenské krize v letech 1908 – 1909. Mezinárodní situace v Evropě se v důsledku bosenské krize výrazně zhoršila.
Balkán před válkami, dobová mapa
Rakousko-Uhersko a Balkánský svaz
Ministr Aehrental, který řídil zahraniční politiku habsburské říše pevnou rukou a provedl ji bosenskou krizí, odstoupil z funkce počátkem roku 1912 a vzápětí zemřel. V úřadě jej nahradil Leopold hrabě Berchtold z Uherčic (1863 - 1942), jemuž však chyběla Aehrentalova ráznost, rozhodnost a autorita, nutná v krizových situacích. Na jeho obranu můžeme uvést, že tento bývalý velvyslanec v Petrohradě o ministerské křeslo nijak nestál, avšak nakonec podlehl naléhání císaře, který nikde neviděl žádného lepšího kandidáta.
Německo se mezitím vrátilo k bismarckovskému kurzu a pohlíželo na balkánské zájmy Rakouska-Uherska se značnou opatrností. Hodlalo zájmy spojence podpořit jen v případě, že se budou krýt s jeho vlastními. Itálie v roce 1911 zaútočila na osmanské pozice v Tripolsku. Vítězné tažení, které Italům přineslo zisk Libye, zákonitě povzbudilo mladé balkánské státy.
Na vídeňském ministerstvu zahraničí si dlouho neuměli představit, že by se balkánské země dokázaly domluvit na společném postupu proti Turecku. Dělení „kořisti“ v oblasti Makedonie bylo považováno za těžko řešitelnou otázku. Obdobně se dívalo na problematiku Balkánu i Rusko; zastávalo spíš ideu vytvoření spolku balkánských států s Tureckem. Ten by představoval hráz nárokům habsburské monarchie. Avšak když se v důsledku dohody Srbska s Bulharskem přece jen začal vytvářet Balkánský svaz, Rusko se stalo jeho patronem.
Rakousko-Uhersko na formování Balkánského svazu naopak pohlíželo s krajními obavami. Vztahy se Srbskem mělo od doby bosenské krize trvale napjaté. Srbové se v březnu 1909 podrobili rakouskému ultimátu, které je zavazovalo k obnovení dobrých sousedských vztahů s monarchií, ale očividně nehodlali jeho podmínky dodržovat. Také na Černou Horu pohlíželi ve Vídni s nedůvěrou. S rumunskou vládnoucí dynastií pojily Habsburky dlouhodobě přátelské vztahy, dokonce existovala tajná spojenecká smlouva, ale byla opravdu natolik utajená, že o ní často nevěděli ani čelní rumunští představitelé. Vzájemnou symbiózu však kazil problém početné rumunské populace v uherském Sedmihradsku, jejíž emancipační snahy Rumunsko v tichosti podporovalo. Dlouhodobým, utajeným, avšak zřejmým cílem Rumunska bylo připojení této provincie. Rakousko-uherské zájmy na Balkáně nekolidovaly pouze s Bulharskem a s Řeckem.
Hlavní prioritou v nastávajícím konfliktu Berchtold určil vytvoření autonomní či nezávislé Albánie. Důvod byl nasnadě; vznik albánského státu měl zabránit Srbsku v kýženém přístupu k Jaderskému moři. Srbský přístav by v případě spolupráce s Ruskem pro rakousko-uherské námořnictvo učinil z Jaderského moře past.
První balkánská válka
Válka začala útokem Černé Hory na osmanské pozice 8. října 1912, ostatní státy, Srbsko, Bulharsko a Řecko se připojily o deset dnů později. Srbské vojsko brzy rozdrtilo tureckou armádu u Kumanova, obsadilo Skopje a v Novopazarském sandžaku navázalo kontakt s Černohorci. Bulhaři se koncem října probili téměř až k Cařihradu a zdálo se možné, že jim osmanská metropole padne do rukou, což vyvolalo nervozitu i v Rusku. Řekové počátkem listopadu obsadili Soluň a vylodili se na některých ostrovech v Egejském moři. Černohorci zahájili obléhání Skadaru, kam jim posléze přišli na pomoc i Srbové.
Řecký král Jiří I. a bulharský car Ferdinand I. v Soluni, prosinec 1912
Srbský postup v oblasti Albánie, kde se jejich cílem stal přístav Drač, vyvolával ve Vídni čím dál větší obavy. V první polovině listopadu vzbudila pozornost aféra Oskara Prochazky, rakousko-uherského konzula v makedonské Bitole. Nejdřív si Srbové stěžovali, že proti nim konzul podněcuje místní Albánce a Turky. Vzápětí se rozšířila pověst, podle níž Prochazku srbští vojáci inzultovali nebo dokonce zabili. Berchtold naléhavě žádal vyšetření případu. Posléze se však Prochazka objevil živ a zdráv ve Skopje a záležitost vyzněla do ztracena.
Rusko sice Srby vyrozumělo, že kvůli Drači do války nepůjde, ale pro jistotu mobilizovalo. Habsburská monarchie přešla k podobnému opatřením. Řešení hrozby válečného konfliktu celoevropských rozměrů se ujala Velká Británie, z jejíž iniciativy se v Londýně sešla konference velvyslanců, která měla vyřešit otázku Albánie. Velmoci došly v březnu 1913 ke kompromisnímu řešení. Vznik Albánie potvrdily, ale její nově stanovené hranice nezahrnovaly celé etnicky albánské území, což ještě v 21. století vyvolává spory. Zbývalo jen vznik nového státu prosadit, avšak na tom mělo skutečný zájem pouze Rakousko-Uhersko.
Jako obzvlášť nebezpečné se z hlediska habsburské monarchie jevilo především obléhání Skadaru, kterého černohorský král Nikola nezanechal ani po výzvě velmocí a město nakonec dobyl. Malá balkánská země tím velmoci dostala do poněkud trapné situace. Jejich zoufalství dokládaly i úvahy o bohaté finanční kompenzaci pro černohorského panovníka. Albánské pobřeží začala křižovat spojenecká flotila velmocí. Evropská veřejnost v tomto konfliktu sympatizovala zpravidla s Černohorci a jejich srbskými spojenci, kteří přišli černohorskému vojsku na pomoc. Na jejich straně stála i velká většina Čechů; zahraničněpolitické zájmy habsburské monarchie jim už byly dávno cizí, solidarita s Jihoslovany naopak měla vzrůstající tendenci. Černohorský král se nicméně nakonec tlaku velmocí podvolil a zavelel k ústupu.
Černohorský král Nikola I. Petrović-Njegoš (doba vlády 1860 - 1918)
Druhá balkánská válka
V březnu 1913 dobyla bulharská vojska Drinopol, čímž bylo Turecko téměř vytlačeno z evropského území. Svornost balkánských spojenců už v té době narušovaly spory o rozdělení dobytého území. Přihlásilo se také Rumunsko, které vzhledem ke své geografické poloze nemohlo na dělení „kořisti“ participovat a teď požadovalo po Bulharsku odškodnění za dosavadní neutralitu. Vzhledem k nejvyšším vynaloženým nákladům a obětem si nárokovalo největší zisky právě Bulharsko. Car Ferdinand dokonce vyslovil nárok na celou Makedonii. To bylo zcela nepřijatelné pro Srby i Řeky. Berchtold vycítil šanci na oslabení Srbska a začal pracovat na partnerství Rakouska-Uherska s Bulharskem. Tím však docílil výrazného ochlazení ve vztahu s Rumunskem.
Na konci června 1913 Bulharsko zahájilo ozbrojený útok na srbské pozice. Srbské síly jej odrazily a začaly společně z Řeky bulharská vojska drtit. Na pomoc se jim vydalo také Rumunsko, jehož armáda úspěšně postupovala přímo na Sofii. Následně se vzpamatovali i Turci a dobyli zpět Drinopol. Sen o Velkém Bulharsku se rozplynul během čtrnácti dnů a zoufalí Bulhaři volali Petrohrad o pomoc.
Srbský korunní princ Alexandr „vyplácí“ bulharského cara Ferdinanda I.; dobová karikatura, 1913
Debakl rakousko-uherské diplomacie v Bukurešti
Ideu o ruském zprostředkování míru, které se nebránili ani Němci, se Berchtoldovi podařilo potlačit. Konference o budoucím uspořádáním Balkánu proběhla v Bukurešti pod předsednictvím rumunského krále Karla I.
Plně se projevily meze podpory, kterou podunajské monarchii byl ochoten poskytnout její německý spojenec. Rakousko-uherská diplomacie v rámci konference bojovala za bulharské zájmy, kdežto Německo nepokrytě podporovalo požadavky Rumunska, Řecka a dokonce i Srbska proti Bulharsku. Němci rovněž odmítli podpořit Berchtoldův návrh, aby Turci opět předali Bulharům Drinopol. Rumunsko uspělo s územním požadavkem na bulharský účet.
Bulharsko získalo přístup k Egejskému moři, ale žádný důležitý přístav. Zatímco srbské území narostlo o plných 81% a 1,6 milionu obyvatel, bulharské území zvětšilo pouze o 28,7% a přibližně o 130 tisíc obyvatel. Srbskem získané území dalece přesahovalo hranice srbského etnika v dané oblasti. Takový výsledek nelze hodnotit jinak než jako debakl rakousko-uherské diplomacie.
Habsburská monarchie proti Srbsku
Pro habsburskou monarchii zůstávala palčivým problémem vojenská přítomnost Srbska v Albánii. Srbové ji evidentně neměli v úmyslu opustit, naopak zde umístěné jednotky ještě posilovali, a to s tichou podporou Ruska. Ač Srbové jednali v rozporu se závěry Londýnské konference, kromě místních kmenů a představitelů rakousko-uherské monarchie to nikoho ani trochu netrápilo.
Území pod kontrolou Srbska a Černé Hory na jaře 1913
Ve Vídni proběhla diskuze, jak záležitost řešit. Náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf se jako obvykle přikláněl k válce a obsazení srbského území, uherští představitelé jako obyčejně oponovali nemožností státoprávního začlenění Srbska do monarchie. Navzdory tomu se představitelé státu rozhodli pro rázný postup a Srbům bylo předáno ultimátum požadující vyklizení území. Ačkoliv se tím monarchie stala vykonavatelem vůle velmocí, ultimátum vzbudilo v Londýně, Paříži i Petrohradě velmi nevraživé reakce. Dohodové mocnosti nicméně Srbům doporučily na podmínky ultimáta přistoupit a ti se podřídili.
Habsburská monarchie a Balkán v předvečer světové války
Přestože se habsburské monarchii podařil uskutečnit záměr založení albánského státu a zabránit Srbům v přístupu k moři, vyhlídky do budoucna se jevily spíš chmurně. Ukazovalo se, že Rusko není ochotné mladým balkánským státům, nad kterými se ujalo patronátu, bránit v rozletu. Válečné úspěchy balkánských zemí podněcovaly vzrůst nacionalismu a ten se zejména ze Srbska přeléval i na území Rakouska-Uherska úměrně k jeho neschopnosti řešit vlastní jihoslovanskou otázku.
Výmluvně působila návštěva srbského premiéra Nikoly Pašiće v Petrohradě začátkem roku 1914, kam přicestoval poděkovat ruskému carovi za podporu během válek. Od Mikuláše II. obdržel vysoké státní vyznamenání a dokonce se mluvilo o možnosti sňatku carovy dcery se srbským princem-regentem Alexandrem. Pašić se vyjádřil, že dá-li Bůh, může se ruská princezna stát „carevnou jihoslovanského srbochorvatského lidu.“ Car premiéra ujistil, že pro Srbsko i v budoucnu udělá vše.
Leopold Berchtold (1863 - 1942), rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1912 - 1915
Navíc se začalo mluvit o ne zcela nereálné možnosti unie Srbska a Černé hory. Oba státy díky válečným úspěchům získaly společnou hranici. Černohorcům, zvláště těm vzdělanějším, se čím dál víc zajídala patriarchální strnulost spojená s vládou Petrovićů-Njegošů a vzhlíželi k modernějšímu, úspěšnějšímu Srbsku. Král Nikola tyto nálady vnímal a aby odvrátil pád vlastní dynastie, nebránil se úvahám o sjednocení obou zemí po vzoru Německa, přičemž Srbsko by hrálo roli Pruska a Černá Hora by byla Bavorskem. Srbsko by tím získalo nedávno odepřený přístup k moři.
Rumunsko v předvečer první světové války navštívil ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov a společně s tamním premiérem Bratianem podnikli automobilový výlet přes hranice, do uherského Sedmihradska. Provokace vzbudila v Budapešti i ve Vídni velké pobouření a mnozí byli přesvědčeni, že Rusko za ni muselo získat tajný slib rumunské podpory nebo aspoň neutrality v případném válečném konfliktu.
Můžeme se setkat s názorem, a bude poměrně oprávněný, že balkánské války ukončily postavení habsburské monarchie jako evropské velmoci. Balkánský poloostrov byl jediným prostorem, kde Rakousko-Uhersko mohlo realizovat své mocenské ambice, ale během balkánských válek v podstatě ničeho nedosáhlo, spíš pokleslo na úroveň jednoho z balkánských států, o čemž svědčí zejména nepovedený pokus o partnerství s Bulharskem. I když si to asi všichni neuvědomovali, způsob, jakým mladé národní státy ukončily stovky let trvající osmanské panství v Evropě, předznamenal také osud habsburské říše. Právě obavy z toho, že se po Osmanské říši stane obětí vzrůstajícího jihoslovanského nacionalismu také říše habsburská, hrály významnou úlohu v „červencové krizi“ roku 1914, která vyústila v osudové vyhlášení války Srbsku.
Územní zisky balkánských států po Druhé balkánské válce, 1913
Zdroje a literatura:
Pelikán, J.; Havlíková, L.; Chrobák, T.; Rychlík, J.; Tejchman, M.; Vojtěchovský, O.; Dějiny Srbska, NLN, Praha 2004
Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995
Skřivan, Aleš; Císařská politika, Epocha, Praha 2022
Šístek, František; Dějiny Černé Hory, NLN, Praha 2017
Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998
