Habsburská politika na Balkáně. Řešení násilím a rozvrat

Souboj Davida s Goliášem začal v srpnu 1914. Jednoduchou optikou neměl mít malý balkánský stát proti slavné říši, která hodlala vyhlášením války obhájit svůj velmocenský status, prakticky žádnou šanci.

Vývoj na srbské frontě

Avšak při detailnějším zhodnocení se už situace jeví poněkud jinak. Jak známo, během několika dnů se do války zapojily všechny evropské velmoci. Rakousko-Uhersko jako spojenec Německa muselo rámcově postupovat podle jeho operačního plánu, který počítal s tím, že Německo vrhne většinu svých sil proti Francii. Rakousko-Uhersko tak mělo nést hlavní tíhu případného boje proti Rusku až do okamžiku porážky Francie. Oproti očekávání však Francie bleskově poražena nebyla a také Rusko dokázalo soustředit síly rychleji, než se předpokládalo. Výsledkem byly katastrofální ztráty armády habsburské říše, v jejichž důsledku upadla do naprosté vojenské i politické závislosti na německém spojenci.

Rakousko-Uhersko v srpnu 1914 mohlo proti Srbsku nasadit 250 tisíc vojáků. Srbsko dokázalo mobilizovat 400 tisíc mužů, přičemž mělo k dispozici ještě 45 tisíc vojáků spojenecké Černé Hory. Srbové navíc znali záměry nepřítele; Rusko jim poskytlo rakouský operační plán, který získalo zásluhou nechvalně proslulého plukovníka generálního štábu Alfreda Redla (1864 - 1913). Nespornou výhodnou pro Srbsku se stala také osoba velitele rakousko-uherského tažení, katastrofálně neschopného polního zbrojmistra Oskara Potiorka (1853 - 1933), který jako zemský velitel v Bosně zanedbáním bezpečnostních opatření umožnil sarajevský atentát. Především však Srbové už byli skutečným národem, který navíc nedávno získal zkušenosti a sebevědomí ve vítězných válkách. Srbští vojáci dobře věděli, za co bojují, což se o rakousko-uherském vojsku říct nedalo.

Srbové se nejenže dokázali efektivně bránit, ale dokonce se jim opakovaně povedl výpad do Bosny, kde srbská populace jejich armádu vítala jako osvoboditelku. Když území opět ovládla habsburská armáda, zavládl tam v rámci potírání spolupráce s nepřítelem skutečný teror včetně hromadných veřejných poprav. Do perzekuce Srbů se zapojily i skupiny radikálních chorvatských nacionalistů. Když však v prosinci 1914 padl Bělehrad, Srbové jej po pouhých dvou týdnech dobyli zpět.

Osud Srbska byl zpečetěn, až když vzal záležitost do rukou mocný spojenec, Německá říše. Nejdřív tajnou dohodou z léta 1915 získalo na svou stranu Bulharsko. Mohutná ofenziva spojených německých a rakousko-uherských vojsk pod velením německého maršála von Mackensena srbský odpor zlomila. Bulharská armáda odřízla Srbům ústupovou cestu k Soluni, kde se mezitím bez ohledu na řeckou neutralitu vylodilo britsko-francouzské vojsko. Srbské armádě nezbylo než uniknout k Jaderskému moři náročným zimním přechodem přes albánské hory. Tato „srbská Golgota“ má dodnes v národní mytologii zásadní místo. Společně s vojáky přecházel hory i král, kněží a desítky tisíc civilistů. Tisíce lidí v těžkých podmínkách zahynuly. Z albánského pobřeží se Srbové na francouzských lodích přeplavili na Korfu. Ve stejné době do Francie uprchl i černohorský král Nikola se svou vládou. Jeho vojsko však nebylo evakuováno, ale kapitulovalo, což králi zkomplikovalo pozici a nakonec přivodilo jeho pád.

Korfu se stalo do konce války sídlem srbské exilové vlády. Zbylých 150 tisíc srbských vojáků se posléze zapojilo do války na straně Dohody, zejména na soluňské frontě. Srbové na Korfu zformovali kolem stovky tisíc vojáků z řad jihoslovanských dobrovolníků ze zahraničí. Na základě dohody s Ruskem byli do těchto jednotek zařazováni i dezertéři z rakousko-uherské armády, zajatí na východní frontě. Jednotky podléhaly přímému srbskému velení, proto nelze hovořit o doslovné analogii s československými legiemi.

První světová válka, Balkán a národy

První světovou válku můžeme chápat jako rozsáhlý etnický konflikt, který urychlil dotváření mnoha národů. Jak Centrální mocnosti, tak i Dohoda se snažily využívat již existujících národních států, tak i aspirací národních hnutí, které dosud vlastní stát nevytvořily, k podpoře svých válečných cílů.

Německo nabídlo neutrální Itálii, pokud by vstoupila do války na straně Centrálních mocností, rakouské jižní Tyrolsko. Zástupci habsburské monarchie nebyli vůbec k jednání přizváni; na mínění dynastie už nezáleželo. Bulharsku nabízela Dohoda za vstup do války tureckou Drinopol a snažila se přimět Srbsko k odstoupení části Vardarské Makedonie (dnešní republika Severní Makedonie) v bulharský prospěch, za což mělo být Srbsko odškodněno v Albánii a Bosně. Srbský princ-regent Alexandr (1888 - 1934) se však odmítal k čemukoliv zavázat. Bulharsko však nakonec kývlo na lákavější německou nabídku celé Makedonie, Thrákie a případně i Dobrudži.

Rumunsku nabízela Dohoda Sedmihradsko a Bukovinu, Centrální mocnosti pro změnu ruskou Besarábii (dnešní Moldavská republika). Rumunsko vstoupilo do války v roce 1916 na straně Dohody a jeho vojsko ihned obsadilo vojensky nekryté Sedmihradsko. Habsburské monarchii se podařilo Rumunsko porazit, ale opět jen s významnou podporou Německa. Protože jak Rusko, tak i Rakousko-Uhersko válku nakonec prohrály, Rumunsko získalo veškerá území přislíbená oběma stranami a zařadilo se tak mezi největší vítěze války.

Itálie vstoupila do války v roce 1915 na straně Dohody za příslib zisku jižního Tyrolska, Terstu, Istrie a Dalmácie a jako bonus měla obdržet i protektorát nad Albánií. Vůbec nebylo překážkou, že Dohoda předtím slíbila část Dalmácie Srbsku. Předně však tento záměr, který by udělal z Jadranu italské jezero, vůbec nebral v úvahu názor Chorvatů a Srbů, kteří tvořili v Dalmácii naprostou většinu obyvatel.

Srbové žijící na území habsburské monarchie byli vnímáni jako nespolehlivý živel. To však neplatilo pro Chorvaty ani pro Slovince. Většina chorvatské veřejnosti pro jistou averzi vůči Srbům válku spíš přivítala. Slibovali si však od ní dovršení vlastních národních snah, které spočívaly ve sjednocení všech Chorvatů v rámci jednoho státního celku. Takové představy, zavánějící trialismem a tudíž zpochybňující privilegované postavení Maďarů v monarchii však nebyly přijatelné pro uherské představitele.

Teoretická možnost jihoslovanského řešení v rámci monarchie se otevřela po pádu Srbska na počátku roku 1916. Chorvatsko mohlo být sjednoceno s Dalmácií, Istrií, Bosnou, dobytým územím Černé Hory a severního Srbska. Tento záměr však ztroskotal na nesouhlasu uherské vlády. Ad acta byla odložena také idea přímé habsburské vlády nad Albánií, podporovaná některými tamními křesťanskými kmeny. Na území dobytého Srbska ustavilo Rakousko-Uhersko tvrdou vojenskou diktaturu, což však bylo dočasné řešení. Na otázku, co si s územím počít v delším horizontu, habsburská monarchie odpověď nenašla.

Vzestup jihoslovanské myšlenky

Čelnými představiteli jihoslovanské myšlenky se po vypuknutí války stali chorvatští představitelé z Dalmácie Ante Trumbić (1864 - 1938) a Frano Supilo (1870 - 1917). Nebyla to náhoda; dalmatští Chorvaté tradičně spolupracovali s tamními Srby a současně silně pociťovali ohrožení italským expanzionismem. Monarchie řešení jejich představ neumožňovala, proto odešli do exilu, kde založili Jihoslovanský výbor, vycházející z ideje „jednotného trojjmenného jihoslovanského národa Srbů, Chorvatů a Slovinců.“ Snažili se o uznání mocnostmi Dohody, přičemž získali významovou podporu jihoslovanské emigrace v USA. Činnost Trumbiće a Supila jednoznačně tvoří analogii k Masarykově zahraniční akci.

Jihoslovanská myšlenka však postupně sílila i na území Rakouska-Uherska. Slovinci, kteří byli ze všech národů monarchie nejvíc ohroženi italským expanzionismem a iredentismem, na počátku války svorně zastávali velmi loajální postoj. Avšak Vídeň nedokázala jejich prorakouského aktivismu nijak využít. Slovinské politické scény se postupně zmocňovala deziluze z nepochopení pro jejich státoprávní požadavky a znepokojení z tendencí rakousko-německých politiků, žádajících přestavbu Rakouska na německý národní stát. To je tlačilo do náruče nespokojených Chorvatů.

Nový císař Karel I. usiloval o smír národů monarchie, proto znovu otevřel Říšskou radu ve Vídni. Při zahájení jejího zasedání, 30. dubna 1917, přednesl slovinský klerikální politik Anton Korošec (1872 - 1940) deklaraci, požadující sjednocení všech Jihoslovanů na území habsburské říše do jednoho státu. Ač výslovně zmínil, že by mu měla vládnout habsbursko-lotrinská dynastie, záměr nerespektoval uherské hranice a tím pádem ani podmínky rakousko-uherského vyrovnání. V praxi tedy nebyl s existencí habsburské monarchie slučitelný. Karla I. korunovační přísaha zavazovala bránit celistvost Uher a uherský sněm by odtržení Chorvatska, Slavonie, Vojvodiny, Bačky, Banátu a dalších území nikdy nepřipustil. Analogicky ten samý den poprvé vystoupili z rámce monarchie i čeští poslanci, kteří nastolili požadavek českého státního celku zahrnujícího i Slováky.

Srbský premiér Nikola Pašić (1845 - 1926) několikrát z taktických důvodů vyjádřil podporu myšlence jednoty Jihoslovanů, poprvé už v srpnu 1914, kdy označil osvobození Srbů, Chorvatů i Slovinců od habsburské nadvlády předním srbským válečným cílem. Ve skutečnosti však v záležitosti kolísal. Nepochybně si přál rozšíření srbského státu o území rakousko-uherské monarchie osídlená Srby. Ovšem dobře si uvědomoval specifika srbské identity založená na pravoslavném náboženství a sjednocení s kulturně odlišnými, katolickými Chorvaty a Slovinci považoval za rizikové.

Korfská deklarace a Kongres utlačovaných národů

V exilu se však často i ta nejodvážnější řešení jeví přijatelněji. V červnu 1917 Pašić na Korfu přijal představitele Jihoslovanského výboru v čele s Trumbićem, povzbuzeným vývojem u Jihoslovanů habsburské říše. Domluvili se na sjednocení „trojjmenného jihoslovanského národa“ ve společném státě. Shodli se na jeho základních principech a symbolech, nikoliv však na konkrétním uspořádání. Jihoslovanský výbor se klonil k volnější federaci, Pašić si budoucí stát představoval jako prosté rozšíření Srbska. Velkosrbské představy byly pro Jihoslovanský výbor těžko akceptovatelné, ale italské nároky se jevily daleko hrozivěji. Proto zůstala záležitost otevřená.

Od Korfské deklarace se odvíjel následující vývoj. Připojil se k ní i Černohorský výbor pro národní sjednocení složený z odpůrců absolutistické vlády krále Nikoly, což zpečetilo osud dynastie Petrovićů-Njegošů.

Čím více se vyčerpávaly rakousko-uherské zdroje, tím rychleji se na území monarchie prosazovala jihoslovanská myšlenka. Koncem roku 1917 se k myšlence „jednotného trojjmenného národa Srbů, Chorvatů a Slovinců“ hlásila už i Chorvatská strana práva, která ještě nedávno vůbec neuznávala Srby jako národ. Nová deklarace jihoslovanských poslanců v Říšské radě z ledna 1918, opět žádající vytvoření jihoslovanského státu, už vůbec nezmiňovala existenci habsburské monarchie ani poměr požadovaného státu k ní.

V dubnu 1918 se v Římě sešel Kongres utlačovaných národů Rakouska-Uherska. Zástupci Italů, Čechoslováků, Jihoslovanů, Rumunů a Poláků přijali rezoluci, požadující právo národů na připojení k již existujícímu národnímu státu nebo vytvoření národního státu těmi národy, které jej zatím nemají. Za překážku pro uskutečnění tohoto práva označil kongres habsburskou monarchii, „nástroj německé a maďarské nadvlády.“ Přestože šlo formálně o soukromou akci, účast řady srbských a italských poslanců a významného skotského odborníka na střední Evropu, spolupracovníka britského ministerstva zahraničí R. W. Setona-Watsona (1879 - 1952) jí vtiskla oficiální punc.

Velmoci Dohody, které dospívaly poznání, že Rakousko-Uhersko není možné oddělit od Německa, se k závěrům kongresu nepřipojily. Přesto se stal jistým milníkem, který přispěl ke změně úhlu jejich pohledu. Dosud neměly v úmyslu Rakousko-Uhersko rozbíjet. Hodlaly z poražené habsburské monarchie, samozřejmě ořezané o rozlehlá území ve prospěch Itálie, Srbska, Rumunska a (ruského či nezávislého) Polska, učinit svého spojence a hráz proti Německu. Vývoj, nyní už nezvratně směřující k rozpadu monarchie, ke kterému svou politikou také přispěly, je přiměl od této nerealistické vize ustoupit.

Rozklad habsburské moci

Balkán pod habsburskou vládou čím dál víc jevil známky rozkladu. Hroutilo se zásobování základními životními potřebami. V lesích se ukrývali četní vojenští zběhové, kteří mnohdy vytvářeli partyzánské jednotky, tzv. zelené kádry, bránící vojenským transportům a rekvírování potravin pro armádu.

V září 1918 přišel zásadní průlom na soluňské frontě. Bulharsko už nedokázalo vzdorovat masivní ofenzivě Dohody. Tváří v tvář hrozbě všeobecné vojenské vzpoury muselo požádat o příměří. Cesta do balkánského vnitrozemí a k jižní hranici Uher pro vojska Dohody, z významné části složená ze srbských jednotek, byla volná. Navíc se jevilo jako jisté, že na straně Dohody znovu vstoupí do války poražené Rumunsko. Katastrofa na Balkáně představovala pro habsburskou říši poslední ránu a zpečetila i osud Německa.

V této osudové chvíli se Karel I. ještě pokusil o smír s Jihoslovany. Na jednání, které se uskutečnilo v Sarajevu, však zcela nepochopitelně vyslal bývalého uherského premiéra Istvána Tiszu (1861 - 1918), jehož už dřív odvolal jako překážku pro dorozumění mezi národy Uher. Pro Tiszu představovala nepřekročitelnou hranici celistvost uherského státu. Když si vyslechl memorandum, požadující sjednocení Jihoslovanů v jednom státním celku, rozčílil se a označil požadavek za „blbinu.“ Jihoslovanští politici odešli a jednání zkrachovalo.

Manifest Karla I. z 16. října 1918, oznamující přebudování říše ve federaci národů, se zastavil na uherské hranici. Respektoval podmínky rakousko-uherského vyrovnání a územní integritu Uher, tudíž neřešil požadavky Jihoslovanů ani Čechoslováků a byl jimi okamžitě odmítnut. Přínos manifestu spočíval v tom, že umožnil vytvoření národních rad, které začaly legálně přebírat moc, takže se habsburská říše rozpadla ještě vcelku „sametově.“

Demoralizované a hladové rakousko-uherské vojsko se začalo rozkládat. Mnohé maďarské jednotky svévolně opouštěly italskou frontu, protože chtěly bránit Uhry před postupem dohodových vojsk a rumunským iredentismem. Císaře to donutilo okamžitě zahájit jednání o příměří bez ohledu na německého spojence a přistoupit na požadavky amerického prezidenta Wilsona, požadující pro národy habsburské monarchie bezpodmínečné právo na sebeurčení.

Vznik Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

29. října 1918 chorvatský sněm v Záhřebu odhlasoval ukončení veškerých pout s Uhrami a předal moc Národní radě. Vzápětí byl vyhlášen nezávislý Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (SHS). Císař jeho vznik akceptoval, podobně jako vyhlášení nezávislosti Československa den předtím. Zvláštním rozkazem mu předal rakousko-uherské válečné loďstvo, aby nepadlo do italských rukou. Italští potápěči však k vlajkové lodi Viribus Unitis připevnili minu a potopili ji.

Situace státu SHS byla svízelná. Na rozdíl od Masarykovy skupiny nebo polské reprezentace jej odmítla uznat Dohoda. Chorvatské Přímoří, Istrii i Dalmácii začali okupovat Italové. Jejich vojska obsadila dokonce i Lublaň. Množily se informace o chaosu a bezvládí. Jediným východiskem bylo urychlené sjednocení státu se Srbskem, které mělo u velmocí Dohody velmi vysoký kredit. Představitelé Jihoslovanů z území bývalé habsburské monarchie požadovali federativní formu státu, zachovávající značnou autonomii historických celků. Velkosrbské kruhy v Bělehradě si však byly vědomy jejich tísně a jelikož jednoznačně tahaly za delší konec provazu, jejich představu odmítly. Delegaci záhřebské Národní rady, jednající v Bělehradě se srbskou vládou, pod tlakem okolností nezbylo než srbský plán unitárního centralizovaného státu bezpodmínečně přijmout.

1. prosince 1918 vyhlásil princ-regent Alexandr vznik Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (v roce 1929 bylo přejmenováno na Jugoslávii). Jeho vznik byl překotný a ne zcela dobrovolný, proto se mnohým Chorvatům a Slovincům takřka okamžitě znechutil. Jiné východisko, jak uhájit národní svébytnost a čelit italským nárokům však neexistovalo. Ustavení Království SHS bylo výhodné pro Srby, ale ti za něj zaplatili vysokou cenu; na bojištích padlo okolo 400 tisíc mužů, dalších téměř 850 tisíc lidí zemřelo v průběhu války v důsledku epidemií a nedostatku potravin. Srbsko tak bylo válkou postiženo ze všech evropských zemí nejhůře.

Habsburská epocha balkánských dějin definitivně skončila. Sjednocení Jihoslovanů v rámci jednoho státu se stalo klíčovým pro dějiny Balkánu 20. století.

Zdroje a literatura:

Pelikán, J.; Havlíková, L.; Chrobák, T.; Rychlík, J.; Tejchman, M.; Vojtěchovský, O.; Dějiny Srbska, NLN, Praha 2004

Rychlík, Jan; Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Vyšehrad, Praha 2022

Šesták, M.; Tejchman, M.; Havlíková, L.; Hladký, L.; Pelikán, J.; Dějiny jihoslovanských zemí, NLN, Praha 1998

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno 1998