Habsburská politika na Balkáně. Sarajevský atentát a červencová krize

Sarajevský atentát a mezinárodní „červencová“ krize téma balkánské politiky habsburské říše dalece přesahuje, ale neodmyslitelně k ní patří. Proto se jim následující článek bude věnovat.

Horká balkánská půda

Terorismus měl na přelomu 19.a 20. století výrazně jinou podobu než dnes. Násilí pociťovaly především špičky tehdejší moci, ať už politické, úřední nebo vojenské. Zabíjeli jak anarchisté, tak i extrémní nacionalisté nebo vyšinutí jedinci. Žádná hlava evropského státu, ať už korunovaná nebo nekorunovaná, si nemohla být jistá, že se nestane terčem vražedného útoku. To se týkalo i všech osob na nejvyšších příčkách v hierarchii států.

Balkán měl k politickým vraždám blízko vždy. V roce 1903 Evropou otřásla zpráva o státním převratu v Bělehradě spojeném s vraždou krále a královny. V březnu 1913 byl v Soluni zastřelen řecký král Jiří I. Politické vraždy se ovšem nevyhýbaly ani balkánskému území habsburské říše. V druhém desetiletí 20. století proběhlo několik pokusů o atentát na chorvatského bána.

Největší riziko však představovalo právě území Bosny a Hercegoviny. Neutěšené poměry spojené s koloniálním způsobem vlády vzbuzovaly nespokojenost a radikalismus zde nacházel úrodnou půdu. V roce 1910 se pokusil zastřelit tehdejšího zemského náčelníka Varešanina mladý srbský student Bogdan Žerajić. Když jej nezasáhl, obrátil zbraň proti sobě. Jeho čin inicioval vznik hnutí Mladá Bosna. Sdružovalo radikály všech národností a konfesí v zemi, byť převažovali Srbové. Cílem hnutí bylo ukončení habsburské vlády nad Bosnou a sjednocení všech Jihoslovanů.

Vojenské manévry, kvůli kterým následník trůnu a generální inspektor branné moci Rakouska-Uherska v jedné osobě přijel v červnu 1914 do Sarajeva, se staly jak v Bosně, tak i v Srbsku předmětem poplašných zpráv. V panující podrážděné atmosféře je mnozí považovali za předehru k útoku na Srbsko, které se ocitlo na prahu války s habsburskou říší už za bosenské anekční krize v roce 1909. Takové spekulace neměly nic společného s realitou; manévrů se účastnilo pouze 20 tisíc vojáků, ani se nekonaly u srbských hranic. Byla si toho vědoma i oficiální místa v Srbsku, která v souvislosti s manévry k žádným opatřením nepřistoupila. Náčelník srbského generálního štábu dokonce odjel na zdravotní dovolenou do zahraničí.

Atentát a selhání bosenské správy

Návštěva Františka Ferdinanda, kterého do Sarajeva doprovázela jeho manželka Žofie, rozená Chotková, byla spojena s bezpečnostními riziky. Proto dodnes překvapují naprosto nedostačující opatření. Příčina spočívala především v nepříliš schopném, zato domýšlivém náčelníku zemské správy Oskaru Potiorkovi. Polní zbrojmistr a jemu blízcí důstojníci podlehli sebeklamu, že se jim drsnými vojáckými metodami podařilo nastolit v Bosně pořádek, tudíž žádné nebezpečí nehrozí. Jistá varování o možné hrozbě ze strany zradikalizovaných studentů vnímali jako zpochybnění své kompetence a odmítali se jimi zabývat.

Je pozoruhodné, že ani tak katastrofální selhání, jakým byl sarajevský atentát, nemělo pro Potiorka žádné následky, natož aby sám pomýšlel na rezignaci. Naopak v Bosně rozpoutal rozsáhlé perzekuce vůči srbskému obyvatelstvu. Dokonce byl pověřen vedením rakousko-uherského tažení proti Srbsku, během něhož se opět projevila jeho naprostá neschopnost.

Akce sedmi zfanatizovaných mladíků, kteří všichni byli srbské národnosti, avšak pocházeli z Bosny a měli blízko k Mladé Bosně, se vyznačovala zcela diletantskou přípravou i provedením. Nebýt nedostatečných bezpečnostních opatření, byl by její úspěch prakticky vyloučen. Nikdo ze spiklenců nebyl na vojně; tři z nich absolvovali v Bělehradě „výcvik“, ale ten spočíval pouze v několika výstřelech na pevný terč a teoretické instruktáži o manipulaci s ručním granátem.

Jako první na automobil s následníkem trůnu zaútočil mladý typograf Nedeljko Čabrinović, jeho granát však minul cíl. Ostatní spiklenci se rozprchli, nebo byli zatčeni. Na trase zůstal pouze student Gavrilo Princip. Následný děj je tak málo uvěřitelný, že dodnes svádí k úvahám o fatální předurčenosti. Kvůli organizačním zmatkům automobil s následníkem trůnu na chvíli zastavil, a to přesně před Principem. Rozrušený mladík s revolverem vůbec nemířil, při druhém výstřelu dokonce odvrátil obličej, přesto oba výstřely způsobily smrtelné zranění. První zasáhl do podbřišku vévodkyni Žofii, které Princip ani ublížit nechtěl, druhý přeťal následníkovi trůnu krční tepnu.

Srbské souvislosti atentátu

Již první výslechy zatčených ukazovaly stopu vedoucí do Srbska, avšak účast tamních vládních nebo zpravodajských kruhů se nikdy nepodařilo prokázat. Objektivně vzato, Srbsko si v tuto chvíli těžko mohlo dovolit riskovat další válku. Z nedávných Balkánských válek vyšlo vítězně, ale materiálně a lidsky vyčerpané a potřebovalo především stabilizaci.

Převrat v roce 1903, zorganizovaný nespokojenými důstojníky, sice v Srbsku nastolil zdánlivě ústavní, dobově zcela přijatelně demokratické poměry, avšak armáda zůstávala důležitým mocenským centrem. Důstojníci obvykle nebyli žádnými demokraty; každodenní politické půtky spojené s parlamentarismem vnímali negativně a snili o nastolení autoritativnějšího režimu.

Po bosenské krizi v letech 1908 – 1909, během níž se plně projevila zranitelnost mladého srbského státu, se srbská společnost začala radikalizovat. V armádě vzrostl vliv hnutí Sjednocení nebo smrt, známého taky jako Černá ruka. Hnutí vzývalo myšlenku sjednocení všech Jihoslovanů, v němž by Srbsko hrálo roli Piemontu. Vojenský střet s habsburskou monarchií považovalo za nevyhnutelný. Čelným představitelem hnutí se stal důstojník Dragutin Dimitrijević, zvaný Apis.

Černá ruka nebyla součástí srbských oficiálních struktur. Pro vládu Nikoly Pašiće představovali zradikalizovaní důstojníci nebezpečí. Mezi vládou a hnutím stále probíhal skrytý mocenský boj, avšak hnutí bylo v podstatě nedotknutelné. Tato situace přetrvávala až do roku 1916, kdy se vládě, toho času v exilu na Korfu, podařilo zinscenovat proces, při němž byly špičky Černé ruky odsouzeny a tři její čelní představitelé včetně Dimitrijeviće popraveni.

Na Černou ruku se obrátili mladíci z Bosny s žádostí o podporu, když se rozhodli spáchat v Sarajevu atentát. Ta jim poskytla onen neprofesionální výcvik, výzbroj, munici a (nedostačující) finanční prostředky. Dimitrijević patrně o záležitosti věděl, ale nebyl jejím iniciátorem. Není jasné, proč Dimitrijević takto diletantský pokus o atentát, který podle všech zákonů pravděpodobnosti neměl šanci na úspěch, vůbec umožnil. Mohlo jít o nějakou intriku proti Pašićově vládě, ale o tom můžeme jen spekulovat.

Osudový zlom pro Evropu

V prvních dnech po sarajevském atentátu nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl mít natolik osudové následky. Jak se však ukázalo, skutečně se jednalo o  přelom, který urychlil běh dějin. Mezinárodní vývoj víceméně směřoval k ozbrojené konfrontaci evropských velmocí, ale žádná zatím nebyla zcela připravena. Ve vládních kruzích habsburské říše však po smrti následníka trůnu brzy převládl pocit, že už není možné na nic čekat.

Balkánské války v letech 1912–13 skončily fiaskem rakousko-uherské diplomacie a ohrozily renomé monarchie jako evropské velmoci. Habsburská říše teď na jihu a jihovýchodě sousedila s mladými národními státy, kterým vzrostlo sebevědomí a jejich armády měly čerstvé válečné zkušenosti. Pouze Rumunsko pojila Rakouskem-Uherskem tajná spojenecká smlouva, ale o její účinnosti vládly značné pochybnosti. Vládní kruhy monarchie děsila možnost nového zformování Balkánského spolku pod ruskou patronací, který bude chtít územně expandovat na účet habsburské říše. Německý spojenec neprojevoval až do června 1914 pro tyto obavy příliš pochopení, což způsobovalo značnou frustraci.

Avšak Německo také pociťovalo vlivem vývoje v posledních letech čím dál větší mezinárodní izolaci. Německé vládě došlo, že situace je pro Rakousko-Uhersko kritická a nepochopení z její strany by mohlo znamenat v krajním případě i konec spojenectví. Tím by vznikla pro Německo mocensky bezvýchodná situace. Proto se habsburské říši neprodleně dostalo ujištění o bezvýhradné podpoře v případě rázného postupu vůči Srbsku. Císař Vilém II. i kancléř Bethmann-Hollweg se vyslovili pro okamžitý vojenský zásah, který měl eliminovat možnost války s Ruskem.

Rakousko-uherské váhání

Rakousko-Uhersko bylo po atentátu v jisté morální výhodě. Teroristický čin v Sarajevu Evropu šokoval, panovníci a další státníci jej hromadně odsuzovali a vyjadřovali císaři Františku Josefovi I. účast. Připojil se k nim také srbský král Petr I. a princ-regent Alexandr. V případě rychlé akce byla jistá naděje na lokalizaci konfliktu, avšak prvotního šoku nedokázala monarchie využít.

Další postup byl opakovaně zvažován a projednáván. Oponentní stanovisko zastával zejména uherský premiér István Tisza. Ten už záhy po atentátu varoval před unáhlenou akcí bez pádných důkazů o vině srbské vlády, která by postavila monarchii do velmi nepříznivého světla. Dále upozorňoval na nemožnost státoprávního začlenění Srbska do monarchie. Tisza měl za to, že by se krize měla řešit tvrdým, ale nikoliv nesplnitelným ultimátem. Jeho pohled vycházel z předpokladu, podle kterého by jak vítězství, tak i prohra ve válce ohrožovala privilegované postavení Maďarů v rámci monarchie i samotnou územní integritu uherského státu.

Měla krize diplomatické řešení? Patrně ano, ale takové řešení by se protahovalo a nemuselo by dospět k uspokojivému východisku. Panovaly obavy, že by Rakousko-Uhersko definitivně přišlo o velmocenskou prestiž a tím i o důvěru německého spojence. Jak víme, Německo bylo v postavení, kdy si ztrátu spojence nemohlo dovolit. Vzájemná nedůvěra mezi spojenci vedla k pozoruhodné symetrii a ve výsledku k neochvějné solidaritě.

Ultimátum

Ultimátum Srbsku bylo nakonec předáno 23. července, přičemž srbská vláda měla sdělit své stanovisko do 48 hodin. Obsahovalo oproti mezinárodním zvyklostem velmi tvrdé, jen obtížně splnitelné podmínky. Požadovalo rozpuštění všech iredentistických spolků, propuštění protirakousky orientovaných důstojníků a úředníků a zákaz veškeré protirakouské propagandy. Vůbec nejostřejší byl šestý bod, požadující umožnění vyšetřování atentátu rakousko-uherskými úřady přímo na srbském území. Splnění požadavků by Srbsko uvrhlo fakticky do postavení rakousko-uherského protektorátu.

„Tohle znamená evropskou válku!,“ zvolal ruský ministr zahraničí Sazonov, když se s textem nóty seznámil. Srbská vláda nicméně všechny body přijala s výjimkou šestého, přičemž pro tento požadavek navrhovala arbitráž Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Už však nebylo s kým jednat, neboť rakousko-uherský vyslanec v Srbsku Wladimir Giesl ihned po neuspokojivé srbské odpovědi opustil zemi.

Všeobecně je známo, že František Ferdinand d'Este nebyl příznivcem ozbrojené konfrontace velmocí . Už méně se ví, což bezpochyby souvisí s tradičním narativem „vítězů války,“ že tyto postoje s ním v zásadě sdílel i německý císař Vilém II. Tím se poněkud lišil od starého rakouského císaře Františka Josefa I., který přinejmenším od Balkánských válek pokládal válku s Ruskem za nevyhnutelnou. Vilém II. spojence povzbuzoval k bleskové válce proti Srbsku, avšak dělal to kvůli přesvědčení, že se do války nezapojí Rusko a ostatní velmoci. Je možné, že nepochopil situaci, každopádně rakouským váháním byla tato možnost promarněna.

Když se 28. srpna ráno německý císař seznámil se srbskou odpovědí, měl za to, jak vyplývá z jeho dopisu státnímu sekretáři Jagowovi, že požadavky habsburské monarchie jsou v podstatě splněny a určité rozpory lze vyjasnit jednáním. Sám se nabídl jako zprostředkovatel, což se však záhy ukázalo bezpředmětným, protože ten samý den vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a hned následujícího dne přikročilo k ostřelování Bělehradu.

O dva dny později Rusko mobilizovalo a Německo mu následně vyhlásilo válku. Smrtící mašinerie se dala do pohybu. Když se po více než čtyřech letech zastavila, zůstaly po ní miliony vyhaslých životů a jak mapa Balkánu, tak i velké části Evropy byla zcela překreslena.

Zdroje a literatura:

Galandauer, Jan; František Ferdinand d'Este, Svoboda – Libertas, Praha 1993

Pelikán, J.; Havlíková, L.; Chrobák, T.; Rychlík, J.; Tejchman, M.; Vojtěchovský, O.; Dějiny Srbska, NLN, Praha 2004

Sked, Alan; Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa, Praha 1995

Skřivan, Aleš; Císařská politika, Epocha, Praha 2022