Kdy si Češi přestali rozumět s Němci? Už v roce 1848

V únoru 1848 se v Paříži vzedmula vlna revoluce a postupně zaplavila velkou část Evropy. Ve střední Evropě, dosud uspořádané do dynastických říši a panství, byl její obsah především nacionální. Liberální a demokratické síly větších národů střední Evropy hodlaly revoluci završit vytvořením vlastních národních států. Němci zahájili proces ustavení federativního německého státu s centrem ve Frankfurtu nad Mohanem; ideálně měl být republikou. Rovněž Italové usilovali o jednotný národní stát. Na jihovýchod od Německa pak měly vzniknout silné, národní Uhry, mocensky zasahující až na Balkán. Historická nespravedlnost způsobená rozbitím polského státu měla být napravena jeho obnovou, ideálně v hranicích před prvním dělením Rzeczpospolity. Státy těchto čtyř pokrokových národů, Němců, Italů, Maďarů a Poláků by společně s Francií ovládly jádro Evropy a vytvořily účinnou protiváhu dvěma klíčovým velmocem, které se u liberálů kontinentální Evropy netěšily žádným sympatiím; despotickému Rusku a velkokapitalistické Británii.

Čtenáři patrně neujde, že v této vizi nové, národní Evropy nebylo místo pro ostatní národy, které také obývaly středoevropský prostor. Čechy, Slovince, Chorvaty, Ukrajince či nemaďarské národy Uher považovali liberálně smýšlející Němci za zaostalá a zpátečnická etnika, která nejsou schopna vlastní státnosti; budou tedy muset najít svá místa v rámci států pokrokovějších národů. Je pozoruhodné, že s liberály se v této otázce zcela shodlo i právě zrozené komunistické hnutí. Pohrdlivé výroky Karla Marxe a jeho stoupenců na adresu Slovanů jsou dostatečně známy. Uvedené ovšem platí pouze v případě, že si pokrokoví Němci existenci těchto zaostalých a nekulturních etnik vůbec uvědomovali. V odlehlejších, západních oblastech Německa místní vzdělanci nezřídka přiřazovali Jana Husa, Jednotu bratrskou či Jana Amose Komenského k německým pokrokovým tradicím.

Co je neméně zásadní, v představě pokrokové, národní Evropy nebylo místo ani pro habsburskou říši. Rakouské císařství bylo státem u německých liberálů obzvlášť neoblíbeným. Ztělesňovalo pro ně zatuchlý, zpátečnický absolutismus. Charakter Rakouska byl nesporně německý; monarchie předsedala Německému spolku a působila v německém prostoru jako velmoc. V očích pokrokově smýšlejících Němců ovšem rakouská hegemonie v německém světě znamenala Německo v úpadku, Německo rozdrobené a slabé.

Revoluce v habsburské monarchii vypukla v březnu 1848. Praha, navzdory německé představě o české zaostalosti, nezůstala pozadu; připojila se k revoluci ve stejný den jako Vídeň. Jak Češi, tak čeští Němci přivítali pád absolutistického režimu spojovaného se jménem kancléře Metternicha s nadšením. Ve Svatováclavském výboru v Praze zasedli svorně Češi i Němci, přičemž vedení svorně přenechali umírněným českým liberálům.

Tato symbióza neměla dlouhého trvání. Dosud vyzdvihovaný a často opěvovaný německý charakter Čech se totiž začal rozplývat jak pára nad hrncem. Ukazovalo se, že německá kultura v českém vnitrozemí má velmi povrchní charakter; zakládala se především na postavení němčiny jako jazyka vládnoucích vrstev. Nyní, když se ke slovu dostávaly lidové masy, města ve vnitrozemí Čech se začala nevídanou rychlostí počešťovat. Rázem patřilo k dobrému tónu hovořit česky. Mnohde byly vypisovány jazykové kurzy, čeština pronikala do salonů městské honorace. Jako houby po dešti přibývaly vývěsní štíty firem v češtině.

Němci dosud pohlíželi na české národně emancipační úsilí shovívavě, ba i se sympatiemi. Zájem o slavnou husitskou minulost nebo lidovou slovesnost venkova chápali podobně jako studium starých slovanských tradic v Pomořanech či v Braniborsku. Vývoj po vypuknutí revoluce je však krajně znepokojil; začali si uvědomovat, že jsou v Čechách vlastně menšinou. Německá hegemonie v zemi je tedy vážně ohrožena. Němci rozhodně odmítali dvojjazyčnost úřadů požadovanou Čechy a trvali na německém charakteru pražské univerzity. Defenzivní postoj spojený s obranou privilegovaného postavení němčiny se stal typickým pro politiku nejen českých, ale všech rakouských Němců až do zániku monarchie v roce 1918.

Skutečný rozkol mezi Čechy a Němci zapříčinilo Psaní do Frankfurtu Františka Palackého.

Jak už bylo zmíněno, Frankfurt nad Mohanem se stal centrem liberálního, demokratického Německa. Chystalo se zde zasedání německého Národního shromáždění, které mělo položit legislativní základ pro vznik nového, federativního německého státu. Jelikož od Čechů očekávali Němci dobrovolný vstup do svého státu, hodlali jim poskytnout také jistý podíl na přípravě zasedání parlamentu. Vhodným zástupcem Čechů se jevil František Palacký, německy píšící historik z Čech, v německém intelektuálním prostředí již dobře známý.

Jakým způsobem němečtí liberálové vábili Čechy do nového státu? Jejich argumentaci lze shrnout asi takto: Češi, byli jste po staletí součástí starobylé Svaté říše římské národa německého a v německém prostoru žijete stále. My víme a respektujeme, že máte svůj unikátní jazyk a kulturu, ale politicky jste nepochybně Němci. Vždyť i Bretonci, etnikum žijící v západní Francii, mají své starobylé tradice, ale politicky jsou Francouzi. Pokud by se však Bretonci přece jen chtěli od Francie odtrhnout, snad by to bylo možné, jelikož žijí v okrajové části země. U vás Čechů to ale jednoduše možné není, protože žijete v samém srdci německého území. Zde se ukrývala i jistá výhružka: Pokud nebudete ochotni spojit svůj osud s Německem dobrovolně, budeme nuceni vás podrobit násilím.

Palacký překvapil Němce svým rozhodným odmítnutím. Shrňme také jeho argumenty: My Češi jsme nikdy přímou součástí německé říše nebyli. Šlo vždy jen o svazek panovníka s panovníkem, nikoliv národa s národem. Nejsme Němci, nejsme jen tak ledajaké etnikum; jsme skutečný národ, stejně jako Němci nebo Maďaři. Proto v německém národním státě nemáme co pohledávat. Chceme zůstat v rakouské říši, kterou je nutné zachovat.

František Palacký se jasně postavil za Rakousko. Čeští národní vůdci si dobře uvědomovali, že zřízení zcela samostatného českého státu není reálné, a to nejen proto, že české národní hnutí bylo v té době příliš slabé. Sídelní území Čechů téměř ze všech stran obklopovalo území obydlené německou populací; navíc se během posledního století stalo významným mocenským hráčem ve střední Evropě mohutné carské Rusko. Situace samostatného českého státu by byla za těchto okolností, zvláště po sjednocení Německa, mocensky naprosto bezvýchodná. Proto Češi o této možnosti ani nemohli uvažovat.

Rakousko, k němuž se Češi přihlásili, samozřejmě nemělo být oním předbřeznovým absolutistickým, zpátečnickým státem. Palacký brilantně zformuloval požadavek na jeho přeměnu ve společenství rovnoprávných národů. Reorganizované, zmodernizované Rakousko by působilo jako významný mocenský prvek v geopoliticky ožehavém prostoru mezi Německem, Tureckem a Ruskem. Se sjednoceným Německem by Rakousko rovnoprávných národů mohlo beze všeho udržovat přátelské vztahy.

Palackého jasně formulovaný odmítavý postoj k účasti na výstavbě německého národního státu, posvěcený Národním výborem a zveřejněný v tisku, byl v českém prostředí všeobecně přijat. Delegace z Frankfurtu, která se měla pokusit český postoj zvrátit, odjela z Prahy s nepořízenou. Její členové se navíc stali terčem výtržností pražské mládeže, tzv. kočičin. Volby do frankfurtského parlamentu, které slabá rakouská vláda umožnila, Češi vesměs bojkotovali. Palacký se stal pro Němce nežádoucím separatistou. Aby Němce ještě víc nedráždil, odmítl pozici rakouského ministra vyučování, která mu byla nabízena. Po okny vídeňského bytu, v němž v dočasně pobýval, místní mládež kvůli jeho postoji taktéž pořádala kočičiny.

V létě 1848 dynastická moc Habsburků, kterou už kdekdo odepisoval, začala opět sílit. Důvodem byly jak Radeckého vojenské úspěchy v Itálii, tak i loajální postoj úředního aparátu říše a v neposlední řadě i věrnost českých představitelů (po porážce českých radikálů během Svatodušních bouří v červnu 1848). Český poměr k říši se zásadně odlišoval od postoje maďarských separatistů i Němců, kteří propadli velkoněmecké myšlence. Frankfurtský parlament během léta odhlasoval ustanovení, zakazující pevnější spojení nového Německa s neněmeckými zeměmi. Pro rakouské Němce, dosud často žijící v představách, že do německého státu vstoupí i s ohromným mocenským zázemím habsburské říše, to byla studená sprcha. Začalo se jevit pravděpodobným, že se Němci budou muset s Rakouskem, které už pohřbívali, smířit.

Koncem srpna 1848 proběhl v Teplicích sjezd německých obcí, měst a spolků. V jeho průběhu vzbudil velkou pozornost návrh na zásadní reorganizaci rakouské říše, předložený poslancem frankfurtského sněmu za Žatec Ludwigem von Löhnerem. Návrh, prezentovaný pod mottem rozvod Němců s Čechy, spočíval v úplném zrušení historických zemí. Nahradily by je říšské kraje podřízené přímo Vídni, bez jakékoliv vzájemné spojitosti. Löhner navrhoval v severních a západních Čechách zřídit 2 - 3 německé kraje, přičemž německé území jižních Čech by bylo přičleněno k rakouským krajům. Ve vnitrozemí by pak vzniklo 4 - 5 českých krajů. Češi by při takové rozdrobenosti neměli možnost realizovat se jako národní celek. Němcům by naopak krajské uspořádání ponechávalo výhodu; jejich krajům by zůstala vazba k čistě německému centru říše ve Vídni. Löhnerův koncept byl korunován myšlenkou na zvláštní statut Haliče. Státoprávní oddělení této provincie od zbytku Rakouska (s Uhrami návrh nepočítal) by Němcům navždy zajistilo v západním jádru říše spolehlivou většinu.

Myšlenka reorganizace říše podle Löhnera nebyla zdaleka všemi Němci přijímána pozitivně. Hostitel sjezdu, Edmund kníže z Clary-Aldringenu, označil ve svých poznámkách návrh na zrušení historických zemí a jejich institucí za nehoráznost; další rakousko-němečtí politici dokonce mluvili o zrušení zemí jako o největším možném zlu. Löhner sám v krátkém čase od svého návrhu ustoupil. Vypracoval jiný, pro změnu založený na etnické federalizaci rakouské říše (bez Uher), čímž se přiblížil k myšlenkám Františka Palackého.

Přesto se Löhnerem zformulovaný koncept, tj. zrušení či oslabení historických zemí, ustavení krajského zřízení, státoprávní oddělení Haliče, případně i Dalmácie od jádra říše, stal úhelným požadavkem německého nacionalismu v Rakousku. Během následujících sedmdesáti let se jen v lehce obměněných podobách znovu a znovu vracel. Nejblíže k realizaci měl těsně před zánikem monarchie, na jaře 1918, kdy k ustavení krajského zřízení přikročila vláda Ernsta Seidlera. Rozpad monarchie tyto snahy ukončil. Český cíl byl zcela protichůdný; bezpodmínečné zachování integrity Českého království, ideálně pak sjednocení Čech, Moravy a Slezska v jeden státoprávní celek, v historických zemských hranicích.

Od chvíle, kdy frankfurtský parlament schválil ústavní zákony, které znemožnily začlenění celé habsburské říše do německého národního státu, začali rakouští Němci ze svého velkoněmeckého opojení střízlivět. Těžiště národního Německa se konstituovalo ve Frankfurtu, což by pro Podunají i Vídeň znamenalo propad do provinciálnosti. Ukazovalo se, že většina rakouských Němců není připravena obětovat na oltář velkoněmectví své velmocenské postavení v rámci německého světa. Jejich stanovisko se začalo přibližovat českému; Češi se už pro zachování Rakouska jasně vyslovili.

Protentokrát tedy česko-německý spor dospěl ke kompromisnímu řešení. Završil je návrh rakouské říšské ústavy na říšském sněmu v Kroměříži, na němž se podíleli jak němečtí, tak i čeští poslanci. Ústava, obsahující náznaky vyrovnání mezi národy Rakouska, však nakonec nebyla ani zcela dokončena, ani vyzkoušena v praxi. Vládnoucí dynastii, reprezentované novým císařem Františkem Josefem I., se úspěšně podařilo zrestaurovat svoji moc. Sněm dala uzavřít a Rakousko se začalo plíživě vracet k absolutismu.

Závěrem je třeba podotknout, že výše uvedené události se takřka nedotkly Moravy (ani Slezska, kde se téměř až do pádu monarchie udržela německá hegemonie). Roku 1848 na Moravě dosud hrálo určující roli už mírně archaické zemské vlastenectví postavené na stavovských základech. Proto její elity zpravidla žádnou přináležitost k Čechám neprojevovaly, třebaže je k tomu Češi vyzývali. Vývoj česko-německých vztahů na Moravě i během následujících desetiletích doznával značné odlišnosti od Čech. Jelikož se Morava nikdy nedostala do středu zájmu německé, ale ani české politiky v monarchii, byla její politická scéna přístupnější kompromisním řešením. O tom svědčí zejména unikátní Moravské vyrovnání z roku 1905.

Nebylo by zcela přiměřené tvrdit, že od událostí roku 1848 vede přímá linie ke střelbě v Kadani roku 1919, sudetoněmeckým Freikorpsům, odtržení českého pohraničí roku 1938 a konečnému řešení německé otázky v českých zemích po roce 1945. Uplynula ještě celá desetiletí, než se česko-německý spor posunul do polohy ostrého nacionálního zápasu ve stylu kdo s koho.

Konflikt roku 1848 skončil kompromisem, přesto se začali Češi a Němci navzájem vzdalovat. Jejich představy o směřování státu a společnosti už nikdy nebyly shodné, naopak se čím dál víc vzájemně vylučovaly.

Zdroje a literatura:

Kořalka, Jiří; Češi v habsburské říši a v Evropě 1815 - 1914, Argo, Praha 1996

Kořalka, Jiří; František Palacký (1798 – 1876) – životopis, Argo, Praha 1998

Křen, Jan; Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780-1918, Karolinum, Praha 2013

Polišenský, Josef; Revoluce a kontrarevoluce v Rakousku 1848, Svoboda, Praha 1975

Seibt, Ferdinand; Německo a Češi - Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Academia, Praha 1996

Taylor, Alan John Percivale, Poslední století habsburské monarchie, Barrister & Principal, Brno, 1998