Muž, který dal jméno kampeličkám. František Cyril Kampelík

Svépomocné družstevní peněžnictví na českém venkově, které dalo vzniknout mnoha drobným venkovským záložnám zvaným kampeličky, významně přispělo k rozvoji zemědělského podnikání. Jeho rozmach se počítá od 90. let 19. století a mělo pro venkov značný význam až do znárodnění finančních ústavů po druhé světové válce. 

V 90. letech 20. století kampeličky opět zažily boom, ovšem s neslavným koncem. Nedostatečná státní regulace umožnila vznik pofidérním podnikům, jejichž název obalamutil řadu drobných střadatelů, kteří si pojem kampelička ještě spojovali s prvorepublikovou solidností. Jejich vklady pak často zmizely v černé díře. Za to ovšem nenese autor myšlenky svépomocného peněžnictví, František Cyril Kampelík, žádnou odpovědnost. Život a dílo již zapomenutého národního buditele však nelze redukovat jen na tuto oblast. V mnohém byl originální, avšak v rámci národního hnutí zůstával spíš outsiderem.

František Kampelík se narodil 28. června roku 1805 v Syřenově pod Kumburkem nedaleko Jičína. Jeho otcem byl mlynář, ovšem v chudém hornatém kraji nebylo toto řemeslo nijak výnosné, proto František vyrůstal ve velmi skromných poměrech. Během studií na gymnáziu v Jičíně poznal spolužáky, zapálené pro buditelskou činnost a učitele Františka Šíra, horlivého vlastence. Sám se pro národní věc nadchl, což určilo běh celého jeho dalšího života. Celkově však na období svých gymnaziálních studií, kdy to s národním uvědoměním ještě nebylo nijak slavné, nevzpomínal rád: „Byla to strašná suchopárná doba dobře vypočítaného poněmčovánia i zhlúpenia pro český a vůbec slovanský národ v Rakousku, kdy mládež slovanská pošetilou pedagogiou trýzněná v národním citu tupla…“

Po gymnáziu nastoupil studium filozofie ve Vídni, kde se posléze zapsal i na polytechniku, avšak svých pokusů brzy zanechal. O nic lépe se mu posléze nevedlo ani v Praze. Neúspěch jeho studijních pokusů spočíval jednak v zoufalé hmotné situaci, ale projevila se tu i pro něj charakteristická nestálost. Dokázal se pro určitou věc nadchnout, ale patrně mu chyběla cílevědomost. Také nevydržel dlouho na jednom místě.

Roku 1829 přesídlil do Brna, kde vystudoval filozofický ústav. Na nuzné živobytí si vydělával kondicemi. Brněnský pobyt jej hluboce ovlivnil; Moravu viděl jako nástupkyni staroslavné Velkomoravské říše a spatřoval v ní přirozené centrum rakouských Slovanů. Započal studium bohosloví; ne snad proto, že by byl zapáleným katolíkem, naopak měl vzhledem ke své svobodomyslnosti k církvi vážné výhrady. V kněžském povolání však viděl perspektivu hmotného zajištění a možnost práce pro národ. Jako student bohosloveckého semináře přijal druhé, vlastenecké jméno Cyril, podle oblíbeného velkomoravského světce. Ani bohoslovecký seminář však nedokončil; podařilo se mu však na něm založit českou knihovnu.

Odešel do Vídně, kde započal studium práv, avšak brzy přestoupil na lékařskou fakultu. Stával se v podstatě věčným studentem; jako doktor medicíny promoval až ve svých 38 letech. Také lékařské povolání volil především z pragmatismu, celoživotně inklinoval spíš k české filologii. I jako vystudovaný lékař opakovaně, ale marně usiloval o nějaké místo vysokoškolského, nebo i středoškolského učitele českého jazyka.

Během 30. let 19. století se české národní obrození čím dál víc posouvalo do politické polohy. To ovlivnilo i Kampelíkův život. Jeho aktivity neunikly robustnímu aparátu metternichovské policie, proto už v době svých lékařských studií strávil 19 týdnů ve vazbě kvůli podezření z velezrádného spiknutí. Revoluce roku 1848 jej zastihla v Praze, kde vykonával lékařskou praxi. Do politického dění se aktivně zapojil, přičemž inklinoval spíš k radikálním demokratů než k umírněným liberálům. V mnohém však zašel ještě dál; když jej Svatováclavský výbor pověřil, aby se ujal jednání s dělníky, jejichž neutěšená sociální situace hrozila výbuchem, upadl do podezření, že s nimi příliš sympatizuje. Vysloužil si za to invektiva jako socialista nebo komunista.

Když generál Windischgrätz zahájil násilné potlačování revoluce, vydal se do Příbrami, odkud přivedl Praze na pomoc asi 70 ozbrojených mužů. Přišli však pozdě, do bojů už nezasáhli. Před zatčením se zachránil útěkem do Srbska; v Bělehradě onemocněl malárií, která ovlivnila jeho zdraví do konce života. Po vyhlášení amnestie se z emigrace vrátil. Neoabsolutistickou normalizaci prožil v ústraní ve východních Čechách, kde na několika místech provozoval lékařskou praxi. Nakonec se usadil v Kuklenách, dnes na předměstí Hradce Králové.

Poslední Kampelíkovou politickou aktivitou byla neúspěšná kandidatura do českého zemského sněmu po obnovení ústavnosti, roku 1861. Až donkichotsky vyznívá jeho snaha přispět k rozvoji národa publicistikou, týkající se hospodářství, filologie, ale i dalších společenskovědních témat. Publikace vydával vlastním nákladem, což si sotva mohl dovolit. Vůbec však nešly na odbyt, možná i kvůli tomu, že tvrdošíjně trval na svérázné gramatice, ovlivněné moravismy a slovakismy. Ve svém úsilí však neustával, dokud mu stačily síly. Zemřel v Kuklenách 8. června 1872.

Již v mládí se Kampelík stává obdivovatelem velkého slovenského básníka a jazykovědce Jana Kollára; dokonce se s ním seznamuje osobně. Kollár mu za neúnavnou propagaci jeho díla vysekl poklonu ve čtvrtém vydání eposu Slávy dcera, kde zmínil Kampelíkovo jméno ve zpěvu Lethé. Stejně jako Kollár je Kampelík přesvědčen, že Češi, Moravané, Slezané a Slováci pocházejí z jednoho slovanského kmene a tvoří jeden národ.

Už od počátku moravského pobytu se vymezuje proti poněkud bohemocentrickému pojetí českého národního obrození, kdy jeho pražské centrum diktátorsky rozhoduje za ostatní ve věcech jazykových a literárních. Nelibozvučná verze spisovné češtiny, ovlivněná samovolnou germanizací, kterou prosazuje pražské obrozenecké centrum, podle Kampelíka oddaluje Čechy ostatním Slovanům. V duchu tradic Velké Moravy toužil posílit jejich pouta se Slovany ve středoevropském prostoru. Posloužit tomu mělo obohacování češtiny slovenskými a moravskými výrazy. Kampelík na tomto pojetí české gramatiky trval až do konce života, přestože v 2. polovině 19. století už působilo beznadějně anachronicky.

Politicky s Kollárem úplně nesouzní. Polské povstání roku 1830 v něm probozí skepsi k univerzálnímu panslavismu, založenému na náklonosti k ruskému carství. Dospívá k austroslavistickému pojetí, vycházejícího z myšlenky přeměny Rakouska ve stát rovnoprávných národů. Už v předbřeznové době se u něj objevují náznaky jakési federalistické koncepce; měl vytvořit mapu, na níž Čechy tvořily samostatný autonomní celek, zatímco Morava byla spojena se Slovenskem. To odpovídalo jeho moravocentrické vizi, kterou rozvinul roku 1848 v brožurce Duch ústavy. Navrhl v rámci federalizovaného Rakouska zřízení státu, skládajícího se s Čech, Moravy, Slezska i Slovenska, který nazval Čechoslávie, ale nabídl ještě alternativní pojmenování Morava, neboť „ten celek na půdě bývalé velkomoravské říše leží a Morava střed tohoto celku bude.“ Stát měl mít vlastní jednokomorový sněm, zasedající střídavě v Praze, Olomouci, Nitře nebo i Bratislavě. Návrh tohoto typu nebyl za revolučního kvasu 1848 zcela ojedinělý, svědčí však o jeho pokrokovém myšlení.

Kampelík nikdy nedospěl k myšlence všeobecného volebního práva, kterou už v 60. letech nastolili mladočeši. Ve svých úvahách se však vyslovil pro zastoupení dělníků na zemském sněmu, což byla nepochybně progresivní myšlenka, kterou dominantní staročeši odmítali. Uvědomoval si daleko víc, než bylo tehdy obvyklé, že k úspěchu českého národního hnutí nestačí jen vzletné proklamace. Přispěla k tomu i jeho životní zkušenost; jako lékař se setkával s mnoha lidmi z nižších společenských vrstev, opravdu zblízka viděl bídu a neštěstí. Otázku českého národa vnímal komplexně, včetně hospodářských a sociálních souvislostí. Jeho publicistické úsilí směřovalo k pozvednutí životní úrovně širokých vrstev českého města i venkova.

V publikace Průmyslné návrhy z roku 1859 se Kampelík staví kriticky k hospodářské situaci v monarchii. Zahrnuje do ní své poznatky o zkáze tradiční výroby, kterou přinesl nástup průmyslu zejména v severních a východních Čechách. Východisko vidí v rozsáhlé kolonizaci a zúrodňování rozsáhlých, málo zalidněných území okolo karpatského oblouku. Úspěch kolonizace by pozvedl Slovensko, které „na středině naší velevlasti Rakousie leží.“ Upevnil by vzájemnost Čechů a Slováků a omezil vystěhovalectví do Ameriky.

Dostáváme se k pojednání, kterým se Kampelík zapsal do historie nejvýrazněji, Spořitelny po farských kollaturách orbě, řemeslu ze svízele pomohou (1856). V úvahách, jak pozvednout hospodářskou úroveň venkova, trpícího po zrušení poddanství nedostatkem kapitálu, dochází k myšlence svépomocných úvěrových spolků. Pod mottem „co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno“ upozorňuje na význam kapitálu, zejména drobného. Rozvíjí myšlenku, že kapitál lze střádáním a šetrností nahromadit i z malých prostředků. Kollaturní spořitelny si představuje jako malé venkovské peněžní ústavy společné pro 3-4 farnosti (kollatury), fungující na principu svépomoci jejich členů.

Kampelík touto myšlenkou předbíhá dobu. Zatímco ve městech průkopníci svépomocného peněžnictví zahajují činnost už za jeho života, na venkově se myšlenka v praxi rozšířila až v 90. letech 19. století. Fungovala spíše na bázi konceptu německého národohospodáře Friedricha Wilhelma Reiffeisena, který jej vymyslel přibližně ve stejné době jako Kampelík, ale nezávisle na něm. Čechům však bylo proti mysli nazývat venkovské záložny reiffeisenkami, jak se ujalo v německém prostředí. Zakladatelé českého venkovského peněžnictví si dobře uvědomovali blízkost Reiffeisenových myšlenek s Kampelíkovými, proto České družstevní ústředí doporučilo venkovské spořitelní spolky nazývat kampeličkami, na počest Františka Cyrila Kampelíka.

Novotný, Jan; František Cyril Kampelík, Melantrich, Praha 1975.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Cyril_Kampel%C3%ADk

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spo%C5%99iteln%C3%AD_a_%C3%BAv%C4%9Brn%C3%AD_dru%C5%BEstva