Proti všem. Boj o hranice Polska po první světové válce

V důsledku první světové války se v Evropě zhroutily tradiční dynastické říše; carské Rusko i Rakousko-Uhersko. Z jejich trosek se začaly zvedat nové státy. Jedním z nich bylo Polsko, které svoji samostatnost obnovilo po 123 letech. Od počátku se nacházelo v těžké situaci; zprvu nemělo ani centrální vládu a nebylo vůbec jasné, kde má mít hranice. Poláci se v zápase za uhájení nezávislosti a hranic svého státu netěšili podpoře velmocí vítězné Dohody, ani sympatiím evropské veřejnosti.

Jádro nové polské republiky, která byla vyhlášena 11. listopadu 1918 ve Varšavě, tvořilo bývalé Polské království, formálně zřízené Němci a Rakušany na území dobytého ruského Polska, tzv. Kongresovky, už roku 1916. Součástí státu se vzápětí stala i Halič, jež dala habsburské monarchii sbohem ve stejný den jako Češi, 28. října 1918. Haličské území však neměli Poláci celé pod kontrolou; ve východní polovině hodlali zřídit svůj stát Ukrajinci. Německo na rozdíl od výše zmíněných říší stále existovalo, byť zásadně oslabené. O osudu jeho polského záboru měly teprve rozhodnout vítězné mocnosti.

Novému mocenskému centru ve Varšavě zpočátku konkuroval Lublin, kde působila vláda vytvořená polskými socialisty. Až autorita někdejšího velitele polských brigád v rakouské armádě, Józefa Piłsudského, který byl po návratu z německého vězení jmenován prozatímním náčelníkem státu, dokázala vládní moc v novém Polsku sjednotit.

Piłsudski, nepochybně velký polský vlastenec, nikdy neměl důvěru představitelů velmocí Dohody, bez jejichž souhlasu se dostal k moci. Viděli v něm bývalého levicového radikála, který se stal šovinistou, navíc někdejšího spojence Centrálních mocností, který skončil se svými spolubojovníky v internaci. Byl pro ně problematickou a nedůvěryhodnou postavou. Západní mocnosti respektovaly pouze šéfa Polského národního výboru v Paříži Romana Dmowského, který byl zároveň Pilsudského největším politickým rivalem. Dmowski během následujících měsíců zastupoval Polsko na pařížské mírové konferenci, žádný vliv na dění doma však neměl.

Ideálem polské politiky zůstávalo obnovení někdejší polské Rzeczpospolité v hranicích před prvním dělením Polska v roce 1772. Tato koncepce však už představovala zjevný anachronismus. Záměr byl sotva reálný kvůli národní emancipaci Litevců, Ukrajinců a nakonec i Bělorusů. Na druhou stranu, ve východním pohraničí, patřícím v minulosti k Rzeczpospolité, dosud nebyly národotvorné procesy ukončeny; obyvatelstvo celých rozlehlých oblastí se často identifikovalo spíš nábožensky či příslušností k určitému regionu, než etnicko-jazykově.

Kromě rozsáhlých, etnicky komplikovaných oblastí na východě tu bylo ještě nové Polsko na západě. Tyto oblasti historicky k polské Rzeczpospolité nepatřily, avšak žila v nich mnohdy národně velmi uvědomělá polská populace. Jednalo se zejména o německé Horní Slezsko, jihovýchodní Pomořany a východopruské Mazursko, z bývalých rakouských území pak Těšínsko. Na základě práva na sebeurčení národů Polsko nárokovalo i tyto oblasti. Ve všech koncepcích nezávislého Polska a jeho územního vymezení se kombinoval princip jak práva historického, tak i přirozeného (tj. práva národů na sebeurčení), svou váhu měly i argumenty ekonomické a dopravní. To ostatně bylo typické pro všechny státy (snad s výjimkou Maďarska), které povstaly z trosek starých říší ve střední Evropě. Velmoci Dohody pohlížely na snahy Polska o připojení východních oblastí, kde Poláci netvořili většinu, nesouhlasně.

V procesu formování nového Polska hrály důležitou roli koncepce obou předních politických představitelů polského národa, Romana Dmowského i Józefa Piłsudského. Dmowski počítal s inkorporací, čili přivtělením všech území, kde Poláci měli buď většinu, nebo byli menšinou, ale své okolí hospodářsky a kulturně převyšovali, což vytvářelo předpoklady pro rychlou asimilaci místní populace. Uvnitř Dmowského linie by byla nejen Litva, západní Ukrajina i Bělorusko, ale i Horní Slezsko, jihovýchodní Pomořany, Mazursko i Těšínsko. Dmowski měl za to, že jeho návrh východní hranice by byl přijatelným kompromisem pro Rusko.

Piłsudski naopak dával přednost vizi, v níž by Polsko s Ruskem bezprostředně nesousedilo vůbec. Připustil vznik litevského, běloruského i ukrajinského státu, které by s Polskem vytvořily federaci, zaujímající rozlohou ohromné území od Baltu až k Černému moři.

První dějství polské války o hranice státu zapříčinila snaha Ukrajinců o vlastní stát ve východní Haliči. Ukrajinci, kteří v oblasti tvořili jasnou většinu, měli v úmyslu svůj stát sjednotit s Ukrajinskou lidovou republikou, která vznikla pod patronátem císařského Německa a Rakousko-Uherska už v roce 1917. Polsko ovšem nárokovalo Halič celou. Zvlášť tvrdé byly střety o Lvov, který Poláci považovali za jedno z nejdůležitějších center své kultury a měli v něm většinu obyvatel. Již v únoru 1919 bolševici dobyli Kyjev, hlavní město Ukrajinské lidové republiky a Ukrajina upadla do chaosu. Polákům se během jara 1919 podařilo celou východní Halič ovládnout.

Zásadnější konflikt se však rýsoval o něco severněji. Poté, co rozlehlou pohraniční oblast mezi Polskem a Ruskem (Ober-Ost) opustila německá okupační armáda, vzniklo území nikoho. Poláky k tomuto etnicky různorodému území vázaly silné historické sentimenty, pro ruské bolševiky zase představovalo most, nutný k rozšíření revoluce do Evropy. Obě strany se proto pokusily území rychle obsadit. Jejich vojenské jednotky na sebe brzy narazily a vzájemné potyčky vyústily ve více než rok trvající válečný konflikt.

Bolševici nemohli proti Polákům vrhnout zdaleka všechny síly, protože v Rusku zuřila občanská válka. Zde se naplno projevil rozpor mezi polskými snahami a Dohodou, která podporovala ruské bělogvardějce. Nejvlivnější postava bílých, generál Děnikin, se netajil úmyslem obnovit carské Rusko v předválečných hranicích, tudíž včetně Polska. Přístup Dohody naznačoval pochopení pro tuto ideu; podle stanoviska z konce roku 1919 měli Poláci právo budovat svůj stát pouze na západ od řeky Bug (tato linie přibližně odpovídala východní hranici dnešního Polska).

Současně s válkou proti Rusku se rozhořel i polsko-litevský konflikt. Litevci si na základě historických argumentů nárokovali pro svůj stát jako hlavní město Vilno (litevsky Vilnius), který ovšem obývala výrazná polská většina. Bolševici poskytli Litevcům podporu; po obsazení města vyhlásili v oblasti litevsko-běloruskou sovětskou republiku. Piłsudski měl ovšem k Vilnu sentimentální vztah; koneckonců se v jeho blízkosti narodil a vystudoval v něm gymnázium. Poláci po několikadenních bojích Vilno obsadili a místní obyvatelstvo je vítalo jako osvoboditele. Vztahy Polska s Litvou však byly nenapravitelně pošramoceny. Federalistická koncepce Pilsudského se začala hroutit.

Poláci v boji s bolševiky sklízeli jeden úspěch za druhým. Podařilo se jim obsadit Luck i běloruský Minsk. Další postup však Piłsudski rozkázal zastavit. Polská armáda stála na krajní hranici území, které byla schopna kontrolovat. Její postup dál do nitra Ruska by navíc nahrál Děnikinovi, a to Piłsudski nechtěl. Odmítal v ruské občanské válce podporovat jednu stranu; spíš si dělal naděje, že se vzájemnými boji obě vyčerpají. S carským režimem v Rusku měl osobně ty nejhorší zkušenosti a jeho restauraci považoval snad za ještě větší nebezpečí než bolševismus. Jeho rozhodnutí patrně zpečetilo Děnikinovu porážku.

Za těchto podmínek proběhla jistá mírová sondáž mezi oběma státy, ovšem nevedla k uspokojivému výsledku. Piłsudski se rozhodl pro řešení útokem. Z jeho federalistických myšlenek zbývala orientace na Ukrajinu; z toho vzešlo spojenectví s pochybnou postavou atamana Symona Petljury. Když propukla polská ofenziva na Ukrajinu, bolševici reagovali strategickým ústupem. Proto neutrpěli žádné zásadní ztráty a polský postup poněkud připomínal Napoleonovo tažení na Moskvu. Obsazení Kyjeva Poláky počátkem května 1920 se stalo celoevropskou senzací.

Polský triumf se však ukázal velmi pomíjivým. Poláci nebyli schopni na takto rozlehlém území nastolit svoji správu a Petljura se ukázal pro takový úkol naprosto nekompetentním. Pád Kyjeva navíc vyvolal v Rusku nebývalé vlastenecké vzepětí a do služeb bolševiků se rázem hlásili i bývalí carští důstojníci včetně takové veličiny, jakou byl generál Brusilov. Proti Polákům nasadili bolševici i svou nejúčinnější zbraň, legendární rudou jízdu Semjona Buďonného. Po jejím úderu musela polská vojska opustit Kyjev a zahájit kvapný ústup.

Situace Poláků byla svízelná. Bolševický postup se nedařilo zadržet a v srpnu Rudá armáda pronikla až k Varšavě. Postoj Dohody Polákům situaci vůbec neusnadňoval. Její představitelé příliš nevěřili, že by Poláci dokázali nad bolševiky zvítězit a tažení na Kyjev chápali jako nezodpovědné dobrodružství. Zvlášť britský premiér David Lloyd George neměl Poláky vůbec v lásce. Ministr zahraničí jeho vlády lord Curzon navrhl jako hranici mezi polským a sovětským státem linii přibližně na řece Bug, pro Poláky neakceptovatelnou.

Proti Polákům se zhusta stavěla i evropská veřejnost. Její mínění se po hrůzách velké války pohnulo značně doleva. Polské tažení na Kyjev bylo v tomto světle vnímáno jako snaha o zničení prvního socialistického státu. Pod heslem Ruce pryč od Ruska se šířila Evropou rozsáhlá protipolská kampaň. Britští přístavní dělníci odmítali nakládat vojenský materiál pro Polsko. Kampaň měla úspěch i v dalších státech včetně Československa, kde vojenský materiál pro Polsko zadržovali stávkující železničáři v Břeclavi a v Bohumíně, aniž by vláda zasáhla.

Piłsudski, nedávno povýšený na maršála, byl v nezáviděníhodném postavení. Vojenské neúspěchy poskytly munici jeho politickým oponentům, zvlášť Dmowského národním demokratům. Ovšem tváří v tvář smrtelnému nebezpečí přece jen polská politická scéna dospěla k určité jednotě. Maršál nepovažoval situaci za beznadějnou, i proto, že se polským zpravodajcům podařilo rozluštit bolševický kód a znali tak jejich úmysly. Bitvě u Varšavy předcházelo rozsáhlé přeskupení polských vojsk. Potvrdila se stará teze, podle níž se bojuje s větším nasazením, pokud jde o obranu vlastního území. Polákům se podařilo vpadnout do bolševikům do týlu a donutit je k ústupu.

Linie příměří mezi Polskem a Sovětským svazem se vrátila přibližně ke stavu před polským tažením na Kyjev. V březnu 1921 oba státy uzavřely v lotyšské Rize mír, napětí ve vzájemných vztazích ale zůstávalo.

Zbývalo dořešit otázku Vilna, které postupující bolševici předali Litvě a nyní o jeho osudu měla rozhodnout Dohoda. Pro Pilsudského ovšem bylo nepředstavitelné, že by Vilno zůstalo vně Polska. Pro jeho získání zvolil úskok; armádní sbor shromážděný na linii příměří na vypověděl poslušnost a zahájil postup na město, jenž obsadil. Následovalo vyhlášení státu Střední Litva; ta se po uspořádání referenda dobrovolně připojila k Polsku. Vztahy s Litvou však byly tímto krokem natolik poškozeny, že až do roku 1939 oba státy nenavázaly diplomatické vztahy.

Zatímco zápas o hranici na východě znamenal dlouhé, tuhé boje, formování západní hranice bylo klidnější, byť o konfliktní situace také nebyla nouze. Průběh západní hranice závisel především na pařížské mírové konferenci, určující uspořádání Evropy po válce. Za své rychle vzala představa o delším mořském pobřeží; Polsku měl přístup k Baltskému moři umožnit jen poměrně úzký koridor. Polsko nezískalo ani Gdaňsk, proto vyvstala nutnost vybudovat úplně nový přístav v Gdyni. Němci ustavení koridoru, který od jejich státu odřízl Východní Prusko, vnímali jako újmu.

Ze začátku byly za výborný nástroj pro určení hranic považovány plebiscity, ovšem očekávání nesplnily. Přesvědčovací kampaň před referendy se obvykle zvrhla v nenávistné útoky obou národnostních skupin proti sobě, včetně zastrašování a fyzického násilí.

Obyvatelé Velkopolska nehodlali čekat, až o jejich osudu rozhodne mírová konference. Od listopadu roku 1918 se množila vystoupení proti německým úřadům a rozhořčená reakce Němců vyvolala v Poznani povstání. Zformovala se velkopolská armáda, která úspěšně bojovala proti německým freikorpsům. Velmoci ve Versailles v březnu 1919 v podstatě jen konstatovaly připojení německého záboru k novému polskému státu.

V Horním Slezsku napětí mezi Němci a Poláky rovněž vyústilo v polské povstání. Britský premiér Lloyd George jednoznačně preferoval ponechání celého území Německu. Obával se, že pokud Německo přijde o toto klíčové průmyslové území, ztratí schopnost splácet vysoké válečné reparace. Referendum proběhlo výrazně v neprospěch Poláků, což spolu se zprávami o postoji Británie zapříčinilo další povstání. Polsko-německou hranici nakonec určila arbitráž velmocí. Polsko získalo průmyslově vyspělou oblast, ale za jeho hranicemi zůstala značná část etnických Poláků, proto mělo řešení k ideálu daleko.

Naprostým fiaskem pro Polsko skončilo referendum v Mazursku. Většina obyvatel se vyslovila pro setrvání ve Východním Prusku. Během úspěšného sovětského postupu na Varšavu, kdy se referendum konalo, se však jiný výsledek zřejmě ani nedal očekávat.

Velmi záhy po vzniku nového Polska, již na podzim 1918, vypukl konflikt s Československem o Těšínsko. Na jeho území vlivem masivního přistěhovalectví během 19. století výrazně vzrostla polská populace, prokazující výraznou národní uvědomělost. Češi proti tomu poukazovali na skutečnost, že jde o historickou část Koruny české a zpochybňovali polský charakter území, který Poláci naopak vyzdvihovali. Pro Československo mělo Těšínsko klíčový význam; probíhalo tudy jediné efektivní železniční spojení českých zemí se Slovenskem, kromě toho se zde nacházela bohatá ložiska kvalitního černého uhlí a důležitý ocelářský průmysl. Koncem roku 1918 byla stanovena provizorní hranice, avšak obě strany se obviňovaly z porušování vzájemných dohod. To brzy vyústilo v krátký krvavý konflikt, kdy na polské pozice zaútočila československá armáda a většinu sporného území obsadila.

Polsko-československé vztahy byly v důsledku tohoto konfliktu od počátku vážně pošramoceny. Poláci považovali postup Čechů za příklad jejich věrolomnosti, protože většina polských sil byla v té době vázána bojem o Lvov s Ukrajinci. Ač se hodně přetřásala možnost referenda, nakonec oba státy přistoupily na řešení arbitrážním rozhodnutím velmocí. Do závěrečného verdiktu se plně promítlo lepší postavení Čechoslováků u Dohody, o něž se zasloužil především Edvard Beneš. Československo získalo vlastně vše, co chtělo: železnici, uhelné doly i průmysl. Ovšem na jeho území se ocitla početná polská menšina, která se jen obtížně smiřovala s tím, že nebude žít v Polsku. Výrok arbitráže Poláci chápali jako křivdu, což ještě umocnilo, že padl v době pro Polsko nejtěžší; v červenci 1919, když Rudá armáda rychle postupovala k Varšavě.

Polské územní zisky na východě přibližně o 250 km přesáhly hranici většinově polské populace a stát dosáhl více než poloviny předzáborového stavu. Přesto byl s výsledkem spokojen málokdo. Hranice Rzeczpospolité z roku 1772 zůstala chimérou. Federalisty zdrtil krach jejich koncepce, zatímco katolíci byli znechuceni tím, jak rychle po válce polská vláda s ďábelskými bolševiky uzavřela mír.

Výsledkem konfliktů v prvních letech existence pro polský stát byly špatné vztahy téměř se všemi sousedy. Příznivý poměr mělo Polsko pouze s Lotyšskem a s Rumunskem, s nimiž ovšem sdílelo jen krátké úseky hranic. Jen něco málo přes šedesát procent obyvatel nového státu tvořili etničtí Poláci. Polsko od počátku neslo dědictví německého, ukrajinského, litevského, běloruského, ale i sovětského revizionismu. Souhra výše popsaných okolností měla po necelých dvaceti letech pro polský stát katastrofální následky.

Zdroje a literatura:

Davies, Norman; Bílý orel, rudá hvězda, BB/art, Praha 2006

Friedl, J.; Jurek, T.; Řezník, M.; Wihoda, M.; Dějiny Polska, NLN, Praha 2023

Křen, Jan; Dvě století střední Evropy, Argo, Praha 2005

Polsko-sovětská válka; https://cs.wikipedia.org/wiki/Polsko-sov%C4%9Btsk%C3%A1_v%C3%A1lka