Zapomenuté ženy, které psaly dějiny: Fu Hao, krvavá generálka dynastie Šang

Fu Hao nebyla žena, kterou bys ve starověké Číně čekala na trůnu nebo v čele armády. A právě proto tam byla. V době dynastie Šang, kdy svět fungoval podle pravidel napsaných muži pro muže, se objevila žena, která tato pravidla rozštípala přesně tou zbraní, kterou nosila — obřadní sekerou yue, symbolem absolutní moci. Byla jednou z mnoha manželek krále Wu Dinga, jenže ona nedělala to, co ostatní. Nečekala, až si ji někdo povšimne. Vzala si prostor sama.

Do královské rodiny přišla jako dívka z okraje říše, možná z kočovných stepních kmenů. Už tehdy byla jiná — vyrostla v prostředí, kde ženy uměly jezdit na koni a bojovat. Když se Wu Ding oženil ženami z různých kmenů, bylo to politické gesto, ale s Fu Hao se přepočítal. Byla to žena s instinktem vlčice, která ví, kdy zaútočit a kdy ustoupit, a která se nebojí vstoupit na bojiště, zatímco ostatní stojí opodál.

Archeologové o mnoho staletí později zjistili, že její příběh nebyl přehnanou legendou ani nafouknutou bájí. Z věšteckých kostí, které Šangové používali k zaznamenávání událostí, víme, že její jméno se objevovalo při každé velké výpravě. Byla generálkou, která vedla armádu o třinácti tisících mužích, a vyhrála bitvy, v nichž před ní muži umírali v generacích. Byla to ona, kdo porazil Tufangy, nepřátele, s nimiž si dynastie nevěděla rady. Byla to ona, kdo udeřil na kmeny I, Qiang a Pa. Její útok na Pa je vůbec nejstarším zaznamenaným přepadem v čínské historii. Když šla do boje, nehrálo roli, že je žena. Všichni ji následovali.

Kromě vojenské síly měla ale i tu druhou — rituální. Šangská společnost žila skrze předky a duchy a král byl prostředníkem mezi světem lidí a světem božstev. Přesto byl to právě Wu Ding, kdo opakovaně pověřoval Fu Hao, aby prováděla nejdůležitější obřady. Věštila, obětovala, uklidňovala duchy. V jejích rukou byla moc politická i duchovní. Obě plynuly stejně přirozeně.

A pak přišla její smrt. Nevíme přesně, na co zemřela, víme ale, že se to stalo dříve, než kdokoliv čekal. Král jí nechal postavit hrobku na vlastním pozemku, bokem od hlavního královského pohřebiště. Možná jako gesto úcty. Možná proto, že věděl, že její duch bude potřebovat vlastní prostor. Nebo prostě proto, že to tak vyšlo. Ale díky tomu její hrobka vydržela tisíce let neporušená.

Když ji roku 1976 objevila archeoložka Zheng Zhenxiang, otevřela se světu jedna z největších časových schránek starověké Číny. V hrobce leželo přes tisíc šesti set předmětů: obřadní bronzy, nefritové šperky, zbraně, zrcadla, starožitnosti, které sama sbírala. Na mnoha z nich bylo její jméno. Pohřbili ji se šesti psy a šestnácti lidmi, kteří zemřeli, aby ji doprovodili do posmrtného života. A hlavně — se čtyřmi obřími sekerami yue. Sekera v této době nebyla jen zbraní. Byla pověřením. Právem vládnout. Právem trestat. Právem rozhodovat o životě a smrti… bez krále.

To je na celém příběhu Fu Hao možná nejostřejší detail. Ne to, že žena vedla armádu. Ne to, že byla kněžkou. Ale to, že měla kompetence, které muži považovali za výhradně svoje. Nesla symbol moci, který si ve starověké Číně troufli zvednout jen ti nejsilnější. A ona ho zvedala s vědomím, že nikdo jí v tom nesmí zabránit.

Její hrobka nebyla vypleněna. Vše přežilo. A to, co přežilo, změnilo náš pohled na starověký svět. Ukázalo, že ženská síla nebyla v historii výjimkou, ale jen dobře skrývanou pravdou. Fu Hao byla generál, kněžka, matka, statkářka, válečnice i soudkyně. A dokonce po své smrti byla králem uctívána jako předek, kterého je třeba žádat o pomoc.

V učebnicích o ní skoro nenajdeš ani slovo. A přitom to byla žena, která vyhrála války, vládla rituálům, soudila lidi a zemřela s poctami, jaké nedostali ani někteří králové.
Příběh Fu Hao je syrový, krvavý, mocný — a bolestně skutečný. Není to legenda. Je to důkaz. Žena, která držela sekeru moci v době, kdy ženy nesměly držet ani svůj vlastní osud.

Zdroje: