Zasněná psycholožko — kde jsou oběti, když vy mluvíte o „kontextu“?

Fakt jsem se naštval, proto se dopředu omlouvám za případné chyby v textu či nechtěné úlety. Ale opravdu. To myslí zasněná psycholožka vážně? Jde-li o psycholožku, kde je v článku hlas obětí? Ponížených, umučených, znásilněných, zotročených muslimských dívek a žen? Kde je hlas upálených, seťatých, rozřezaných, rozdrcených ve jménu Alláha?

Kde je hlas obětí? Neslyším jej. Pouze čtu salonní text akademičky, zasněné psycholožky, které bych ale opravdu nepřál snít v Afghánistánu či Pákistánu nebo jinde, kde islám převzal absolutní moc a právo šaría řídí veškerý život muslimské komunity. Zasněná psycholožka možná přišla z jiné planety, jež koluje kolem rodné hvězdy v jiném vesmíru, tak vzdáleném, že mír a láska jsou tam naprostou přirozeností.

Fakt jsem se naštval. Opravdu. Salonní článek? Tohle má být odpověď na krev? Salonní text přecpaný akademickými obraty a omluvnými frázemi, zatímco někde jinde — a není to „kdesi“, je to tady, v realitě světa — někdo právě křičí „Alláhu akbar“, někdo ve jménu Alláha odděluje kusy lidských těl, někdo se kvůli násilí ve jménu Alláha dusí v prachu vlastního domu.

Kde je, zasněná psycholožko, hlas obětí ve vašem „Evropa nerozumí islámu“? Kde je hlas těch, jimž vytrhali z rukou děti a roztrhali je na kusy? Kde je hlas dívek a žen, které byly znásilněny desítkami mužů (kteří rozhodně nebyli radikálními muslimy) v zajateckém táboře? Kde je hlas těch, kdo stáli u postelí svých dětí bez nohou v nemocnici v Manchesteru, nebo ten pohled matky z Nice, která pod vraky hledá roztrhanou plyšovou hračku? Nikde. Jen citace, vysokoškolská gesta a „kontext“.

Nechci další teorii. Nechci rozvité vysvětlení o školách práva, o rozdílu mezi islámskými školami a výklady, když za těmito slovíčky stojí krvavé ruce a vraždy. To není akademická diskuse — to je morální selhání „zasněné psycholožky“.

První věc, kterou musím říct nahlas: to není „nepochopení“.

Když někdo z kazatelny volá, aby lidé najížděli auty do davů, když někdo oslavuje masakr jako „spravedlnost“, to není interpretace textu. To je výzva ke zločinu. Můžeme o tom debatovat v seminářích do rána — ale když na ulici teče krev, když dívky a ženy jsou unášené, zotročené, ponižované, semináře nepřiloží obětem obvaz.

Přestaňme si lhát do kapsy: většina muslimů je mírumilovná — ano. Ale jen na povrchu. To ale nic neřeší, když malá, hlučná menšina radikálů mění víru v nástroj smrti. Jistě, zasněná psycholožko, znáte to známé Juvenalisovo přísloví: GREX TOTUS IN AGRIS UNIUS SCABIE CADIT — jediný prašivý kus může zničit i celé stádo. A když stát a elity mlčí, ti, kdo zneužívají texty, rostou. Když politici oponují „rozumíme kontextu“, mešity se stávají firmami na radikalizaci, které exportují nenávist jako zboží podél peněžních toků. Najednou nám počet mírumilovných muslimů rychle klesá.

Hlasy, příběhy, které od zasněné psycholožky nezazněly

Když říkáte A, musíte doplnit vždy B.

Myslete na útok na redakci časopisu Charlie Hebdo. Myslete na dívky a ženy z Kurdistánu, které přišly o rodinu a denně jsou znásilňovány (podotýkám — mírumilovnými) muslimy, kteří jinak nikoho nenapadají a žijí spořádaným životem podle šaría. Myslete na matky z Paříže, které když vešly do Bataclanu, našly jen prázdné místo, kde dřív sedělo dítě; na pohledy otců v nemocnici, když zjistili, že jejich dcery už nikdy neudělají další krok. Myslete, zasněná psycholožko, na fotky opuštěných pokojů, na kufry v Bombaji a na boty roztroušené na chodníku, kde dřív tančily dětské nožky. To nejsou ilustrace do knihy. To jsou fakta a jména. A to je pole vaší práce. Možná jste psycholožka.

A ten vztek, co se mi dere do hlasu: když čtu příběh přeživší, která popisuje, jak jí pět mužů znásilňovalo a ona cítila svět, jak se smrskl na pocit ostudy a bolesti — jak mám k tomu přistupovat jako „já, Evropan, nerozumím islámu“? Výsledkem je nenávist vůči nevinným? To je lež, kterou si vy sama vyprávíte, abyste nemusela jednat a bojovat za práva jiných muslimů a muslimek — ponížených, znásilněných, zotročených. A kde je pomoc a láska k ženám? Kde je úcta k ženě? Kde jsou individuální práva žen? A vůbec kde je úcta k člověku?

Namítnete, že ty ženy ale neprotestují. Opravdu? Ale protestují — jsou ovšem ve jménu Alláha ihned a často i krutě umlčeny.

Věřím, zasněná psycholožko, že vy chcete právní definice, které nezaměňují podněcování k vraždě za „teologickou diskusi“. Chcete, aby ten, kdo vyzývá k zabíjení, stál před soudem — ne před mikrofonem s kamerou. Chcete, aby ti, kdo slaví masakry, byli prohlášeni za nepřátele veřejného pořádku. Chcete, aby státy, které pumpují peníze do sítí radikální výchovy, byly vystaveny kontrole. Chcete, aby případná deportace byla nástrojem, ne politikou pro odkládání problémů.

To nejsou extrémní požadavky. Jsou to základy ochrany vašeho i mého života. Když se někdo vymlouvá na „lidská práva“ jako důvod nečinnosti, ptám se:

Kdo káže vraždy, musí být izolován od veřejného kázání. To není cenzura; je to preventivní ochrana, aby se nesnižovaly počty mírumilovných muslimů.

Transparentnost financí náboženských institucí — audit darů nad určitou částkou, zákaz tajných fondů. Kdo dotuje radikály, musí nést důsledky.

Rychlé trestní přezkumy za veřejné oslavování teroru — pokud někdo veřejně chválí masakr, musí být stíhán. A ano — důkazy se sbírají a soudí.

Programy deradikalizace s reálnými sankcemi a odměnami — rehabilitace, svědectví, ochrana těch, kdo se opět rozhodnou být mírumilovní.

Kompenzace a psychologická péče pro oběti — ne fráze, ale peníze, ochrana, permanentní péče. To je vaše pole působnosti; sem napněte síly, mluvte s oběťmi, zasněná psycholožko.

Podpora místních umírněných lídrů a vzdělání v komunitách — praktické, peněžně podpořené projekty, ne jen „dialog“.

Mezinárodní dohoda mezi státy — kdo vykázal nebezpečného ideologa, nemůže mu zajistit útočiště. Pokud jeden stát řekne: „tenhle člověk šíří smrt“, ostatní státy ho nebudou přijímat s otevřenou náručí.

Tohle není plán, který popírá lidská práva. Je to systém, který chrání lidská práva před těmi, kdo se za ně skrývají, zatímco páchají zločiny.

Přestaňte hovořit v obecných frázích — začněte mluvit jmény obětí. Zřejmě jste psycholožka, tak víte, co tím myslím.

Když se texty topí v „pochopení a kontextu“, ztrácejí oběti hlas. Oběť není „fakt v diskusi“. Oběť má jméno, má rodiče, má telefonní kontakty, má fotografie. Jste připravena to vzít na vědomí, nebo budete dál psát salonní eseje, zatímco někdo dostane výplatu za to, že radikalizuje mírumilovné mladé muslimy v mešitě?

Jsem naštvaný, protože se stavíte do role privilegované znalkyně, která si může dovolit debatovat o „kultuře“ a mírumilovném islámu. Zatímco

Pokud si myslíte, že to je „něco vzdáleného“, pak žijete ve vesmíru, kde hvězdy svítí jinak a kde mírumilovnost jen kvete.

Nechci, aby se islám stal terčem kolektivní nenávisti. Chci, aby Evropa byla místem, kde věci mají skutečná jména. Chci, aby oběti měly právo na to, aby jim někdo naslouchal a aby se konečně jednalo.

Žádné další „ale“. Žádné další „kontexty“, které smývají krev v ulicích. Jednejte. Spravedlnost není sentimentalita — je to právo na to, aby ti, kdo zabíjejí ve jménu Alláha, nebyli slyšet jako proroci, ale slyšeni jako těžcí zločinci.

Jako zasněná psycholožka máte povinnost — vlastně mnohem víc, máte úkol. Zesilovat hlas těch, kdo přežili „Alláhu akbar“ — můj hlas je hrubý, zraněný a neústupný. Ale váš hlas může být opakem mého. Pokud můj text nevyzněl dostatečně „akademicky“, tak ano — jsem rád. Nechci, aby to bylo salonní, akademické. Chci, aby můj text byl účinný a lékem.

Poznámka: Text je reakcí na článek a jiné podobné: https://medium.seznam.cz/clanek/zasnena-psycholozka-evropa-islamu-nerozumi-proto-ma-problemy-193713