Článek
Chybějící základy investigativní práce
Při čtení článku zaráží především nedostatek ověřitelných faktů. Autor prezentuje jako jasně prokázané události, které by měly být podloženy konkrétními důkazy z policejního vyšetřování. Bylo skutečně potvrzeno, že vlk byl zastřelen přímo na místě nálezu? Není možné, že kadaver byl přemístěn odjinud? Existují výsledky balistické expertízy, která by potvrdila použití střelné zbraně? Byla provedena řádná veterinární pitva, která by jednoznačně určila příčinu smrti?
Tyto otázky nejsou v článku ani zmíněny, natož zodpovězeny. Čtenář se dozví, že tělo vlka bylo nalezeno bez hlavy a ocasu, ale chybí jakékoliv konkrétní informace o tom, co přesně policie zjistila během vyšetřování. Nevíme, ani zda nebyl vlk vakcinován proti vzteklině v rámci některého monitorovacího programu, nebo zda nebyl původně vybaven sledovacím obojkem a případným čipem pro konkrétní identifikaci. Tyto skutečnosti by mohly výrazně pomoci při určení původu zvířete a okolností jeho smrti.
Psychologické teorie jako náhrada za vyšetřování
Značná část textu je věnována psychologickým interpretacím skutku a osobnosti neznámého pachatele. Autor odkazuje na odbornou literaturu o spojení násilí vůči zvířatům s násilím vůči lidem, cituje americkou psychiatrickou asociaci a popisuje „link theory“. Tyto obecné psychologické koncepty jsou samy o sobě vědecky podložené, ale jejich aplikace na konkrétní případ s neznámým pachatelem je problematická až zavádějící.
Není k dispozici jediná informace o tom, kdo čin spáchal, jaká je jeho minulost, motivace nebo psychologický profil. Celá rozsáhlá psychologická analýza je postavena výlučně na způsobu, jakým bylo tělo nalezeno. Takový přístup připomíná spíše pseudovědecké profilování než seriózní žurnalistiku. Žádný forenzní psycholog nebyl požádán o vyjádření k tomuto konkrétnímu případu, žádná analýza nebyla provedena na základě reálných dat o pachateli.
Stejnou metodikou by bylo možné vytvořit libovolnou spekulativní teorii. Například: „Organizace Justice for Nature mohla celý incident zorganizovat sama, aby přitáhla mediální pozornost a získala další finanční příspěvky od soucitných občanů. Absence hlavy a ocasu znemožňuje důkladné vyšetření původu zvířete a kontrolu jeho skutečné identity. Trofejní motiv může být pouhou záminkou pro poškození myslivosti. Psychologické studie o podvodných neziskových organizacích ukazují, že…“
Toto tvrzení je samozřejmě absurdní a nepodložené, ale používá přesně stejnou logiku jako autor článku: spekulace plus odkazy na obecné psychologické teorie rovná se „prokázaný“ závěr. Právě proto je takový přístup nebezpečný a nepatří do seriózní žurnalistiky.
Dehonestace celé komunity bez důkazů
Článek obsahuje několik závažných tvrzení o myslivecké komunitě, která nejsou nijak doložena. Autor tvrdí, že „komunity myslivců a chovatelů hospodářských zvířat v mnoha regionech České republiky i Slovenska šíří dezinformace a mýty“ a že ohlášení nálezu myslivcům „se v posledních několika letech ukazuje jako zcela nefunkční řešení“.
Kde jsou konkrétní případy? Kde jsou statistiky? Kde jsou studie, které by tato tvrzení podpořily? Myslivecká komunita v České republice čítá tisíce členů organizovaných ve stovkách mysliveckých sdružení. Paušální charakterizace této rozmanité skupiny jako šiřitelů dezinformací je nejen nespravedlivá, ale také fakticky nepodložená. Mnoho myslivců aktivně přispívá k ochraně přírody, monitoringu populací zvěře a udržování ekosystémů. Redukovat celou tuto komunitu na antagonisty ochrany přírody je intelektuálně nepoctivé.
Článek navíc necituje jediného zástupce myslivecké komunity, žádného lokálního obyvatele z oblasti Brniště, žádného nezávislého experta na koexistenci velkých šelem a člověka, ani zástupce policie nebo justice. Všechny informace a jejich interpretace pocházejí výlučně z perspektivy jedné ochranářské organizace. To není vyvážená žurnalistika, to je jednostranná kampaň.
Informační kampaň nebo tlaková akce?
Popis aktivit organizace Justice for Nature v oblasti Brniště vyvolává další otázky. Výlep informačních plakátů ve všech obcích, jízda s ampliony po vesnicích a „terénní pátrání“ kolem loveckých zařízení může působit jako legitimní součást vyšetřování, ale může také fungovat jako forma nátlaku na místní komunitu.
Je takový přístup skutečně vhodný pro získání důvěry a spolupráce místních obyvatel? Konfrontační metody často vedou spíše k uzavření potenciálních svědků než k jejich ochotě sdílet informace. Lidé, kteří jsou vystaveni veřejnému tlaku a obviňování celé jejich komunity, se pravděpodobně nestanou ochotnými spolupracovníky při hledání skutečného pachatele.
Organizace Justice for Nature je v článku prezentována zcela nekriticky. Není zmíněno, kdo ji financuje, jaké jsou její další aktivity a výsledky, zda existují kritické hlasy k jejím metodám, nebo jak se staví k alternativním ochranářským přístupům. Text funguje de facto jako propagační materiál této organizace, což vyvolává otázky ohledně objektivity autora.
Yellowstone není Liberecko
Článek opakuje často používaný příklad Yellowstonského národního parku jako důkaz pozitivního vlivu vlků na ekosystém. Tento příklad je sice zajímavý a vědecky podložený, ale má velmi omezenou vypovídací hodnotu pro českou situaci. Yellowstone je obrovský národní park s minimálním lidským osídlením, kde vlci žijí ve zcela odlišných podmínkách než ve střední Evropě.
Česká republika je naopak hustě osídlená kulturní krajina s intenzivním zemědělstvím, chovem dobytka a tisíci vesnicemi. Socioekonomické podmínky, struktura krajiny i vztah místních komunit k přírodě jsou naprosto jiné. Automatické přenášení závěrů z amerického národního parku na středoevropský kontext je zavádějící a spíše zamlžuje reálnou diskusi o tom, jak může koexistence vlků a lidí v naší krajině skutečně fungovat.
Chybějící kontext a fakta
Článek postrádá řadu základních informací, které by čtenáři pomohly skutečně porozumět situaci. Kolik vlků aktuálně žije v oblasti Liberecka? Jaký je dlouhodobý trend populace? Kolik případů škod na dobytku bylo v regionu zaznamenáno? Jak funguje systém kompenzací pro chovatele? Jaká preventivní opatření existují a jak jsou účinná? Na tyto otázky článek neodpovídá, protože je ani neklade.
Místo věcné diskuse o reálných výzvách koexistence velkých šelem a člověka dostáváme emotivní příběh s jasnými padouchy a hrdiny. Takový přístup může sloužit k mobilizaci příznivců ochranářské organizace, ale nepřispívá k řešení skutečných problémů.
Právní aspekt, který nelze ignorovat
Některé formulace v článku by mohly být předmětem právního posouzení. Označení „nebezpečný pytlák“ a tvrzení o „řádění“ jsou použity bez toho, aby byl pachatel dopaden a odsouzen. Paušální obvinění myslivecké komunity ze šíření dezinformací není nijak doloženo. Konkrétní honitba Brniště je vystavena negativní publicitě bez možnosti vyjádření.
Pokud by se Českomoravská myslivecká jednota nebo konkrétní dotčené myslivecké sdružení rozhodly hájit svou dobrou pověst, mají k tomu právní nástroje. Žádost o opravu nepravdivých tvrzení nebo náhradu újmy na pověsti by nemusela být úspěšná, ale rozhodně není vyloučená. České právo chrání nejen jednotlivce, ale i právnické osoby před nepravdivými a poškozujícími tvrzeními. Náklady takového sporu by mohly být pro autora značné.
Co skutečně potřebujeme
Místo spekulací a generalizací bychom potřebovali fakta. Jaké jsou skutečné výsledky policejního vyšetřování? Co říkají forenzní experti o příčině smrti vlka? Existují svědkové nebo další důkazy? Místo jednostranného pohledu bychom potřebovali vyslyšet perspektivu myslivců, chovatelů dobytka, lokálních obyvatel i nezávislých odborníků na velké šelmy.
Místo psychologického profilování neznámého pachatele bychom potřebovali diskusi o tom, jak skutečně funguje ochrana velkých šelem v hustě osídlené krajině. Jak můžeme efektivně chránit dobytek? Jak zajistit, aby chovatelé nebyli ekonomicky poškozeni? Jak vytvořit funkční systém kompenzací? Jak budovat důvěru mezi ochranáři a místními komunitami?
Tyto otázky jsou mnohem složitější než jednoduché rozdělení na „dobré ochranáře“ a „zlé myslivce“, ale právě proto jsou důležité. Efektivní ochrana přírody nemůže fungovat proti lidem, ale pouze s nimi.
Důvěra v policejní vyšetřování
Vzhledem k množství nezodpovězených otázek a spekulativní povaze článku je důležité zdůraznit, že skutečné odpovědi mohou poskytnout pouze profesionální orgány činné v trestním řízení. Doufejme, že Policie České republiky provede důkladné a nestranné vyšetřování, které odhalí všechny relevantní skutečnosti – ať už povedou kamkoliv.
Vyšetřování by mělo zahrnovat nejen určení přesné příčiny smrti vlka a okolností nálezu, ale také prověření všech možných hypotéz včetně těch, které autor článku ani nezmiňuje. Pouze takto můžeme získat objektivní obraz toho, co se skutečně stalo, a případně spravedlivě potrestat viníka.
Závěr
Pytláctví je vážný trestný čin, který ohrožuje chráněné druhy a zaslouží si důsledné stíhání. Ochrana vlků jako důležité součásti našich ekosystémů je legitimní a potřebný cíl. Tyto cíle však nejsou dobře složeny textem, který postrádá základní žurnalistické standardy objektivity, vyváženosti a faktické přesnosti.
Efektivní ochrana přírody vyžaduje spolupráci různých skupin – ochranářů, myslivců, chovatelů, vědců i lokálních komunit. Konfrontační rétorika založená na generalizacích, nepodložených obviněních a psychologických spekulacích tuto spolupráci spíše ztěžuje, než podporuje. Vytváří to atmosféru vzájemné nedůvěry, která nakonec škodí všem zúčastněným stranám včetně samotné ochrany přírody.
Je také důležité připomenout, že ochranářské organizace by měly podléhat stejné kritické kontrole jako ty, které kritizují. V případě organizace Justice for Nature a jejího zakladatele Milana Jeglika existují zajímavé souvislosti z jeho minulosti. Jeho děda byl odsouzen za pytláctví, což samozřejmě nic nedokazuje o současné činnosti organizace, ale ukazuje to na ironii situace. Navíc Jeglík má v minulosti také tragickou zkušenost z oblasti potápění – v roce 2007 došlo k úmrtí potápěčky na Bali během expedice, kterou organizoval, což vyšetřovala policie.
Kdyby měly být psychologické teorie o „traumatech ovlivňujících chování“ nebo „přenosu násilných vzorců“ vůbec aplikovány – a měly by být aplikovány s velkou opatrností – pak by musely být použity univerzálně, ne selektivně pouze na ty, kdo se nám hodí do role záporných postav. Používat psychologické profilování jako nástroj obviňování jiných, zatímco si nárokovat morální nezpochybnitelnost pro sebe, je přesně ten druh dvojího metru, který podkopává důvěryhodnost jakékoliv organizace.
Tragické události z minulosti nikoho nediskvalifikují z ochranářské práce – ale měly by nás naučit pokoře a opatrnosti při psychologizování o motivacích jiných lidí na základě jediného činu.
Bylo by prospěšné, kdyby se autor i organizace Justice for Nature zaměřili na konstruktivní dialog založený na ověřitelných faktech a respektu k různým perspektivám, nikoliv na emocích a jednostranném obviňování.
Ochrana přírody je příliš důležitá na to, aby byla podkopávána špatnou žurnalistikou a dvojími metry. Potřebujeme méně spekulací a více faktů. Méně obviňování a více spolupráce. Méně emocí a více rozumu. A především – potřebujeme stejná měřítka pro všechny, včetně těch, kteří se staví do role ochránců přírody.
