Článek
Když něco podobného vidím, je mi z toho velmi smutno (a ještě víc mi bylo líto skutečnosti, že ostatní cestující při tomto incidentu, který trval celkem dlouho, nenamítli jediné slovo) a říkám si, že něco takového by se přece sakra v civilizované společnosti nemělo dít. Jenže ono se to děje, a je jedině dobře, že Dopravní podnik hl. m. Prahy v tomto případě zareagoval neobyčejně pružně a podle posledních zpráv zmíněný tramvaják už není jeho zaměstnancem.
Já jsem nicméně včera při svých přesunech po Praze zažila s jiným řidičem zkušenost z „druhého pólu“ a bylo to tak milé setkání, že mi to na tváři vyloudilo úsměv na pěkně dlouhou dobu. Osobně mám s řidiči pražské MHD více nepříjemných zkušeností, než těch příjemných. Celkem nedávno se mi třeba stalo, že jsem jela autobusem z Kačerova domů po moc fajn skupinovém výletě a byla jsem příjemně fyzicky unavená po ušlých dvaceti kilometrech v okolí hradu Zvíkova.
V malém autobuse na mě zbylo místo na poslední dvousedačce - té, která se nachází v jeho přední části a je obrácena proti směru jízdy autobusu, tedy se člověk, který na ní sedí, nachází zády k řidiči. Vytáhla jsem z kapsy mobil a začala si projíždět fotky z výletu, které mezitím někteří lidé do hromadného chatu nahráli a vůbec jsem si neuvědomila, že v zastávce u krčské nemocnice stojíme déle, než bývá obvyklé. Jak jsem byla skloněná nad telefonem, chvíli mi trvalo, než jsem zaregistrovala vysokého tělnatého řidiče, který se zničehonic zjevil nad dvojsedadlem. Podívala jsem se na něj úplně zmatená, protože jsem vůbec nevěděla, co se děje a on na mě vybafl:
„Já si DOSLOVA můžu prohlížet v zrcátku všecko, na co v tom telefonu koukáte!“
Zmámeně jsem přikývla a zírala na něj dál jak vyoraná myš, protože jsem vůbec nechápala, která bije. Teprve z pokračování jeho proslovu jsem pochopila, že ho svit z mého mobilu patrně ruší při řízení a omluvila jsem se mu tedy s tím, že ho sklopím, případně vypnu. Jenže on nade mnou přes moji reakci dál stál a zabodával se do mě očima. Vůbec jsem nevěděla, o co mu jde, ale po větě, která následovala, už mi to jasné bylo. Chtěl si na někom pohonit ego a zchladit žáhu.
„Už nebudete svítit?“ Zeptal se. „Ne“ hlesla jsem. Vždyť jsem to právě sama řekla.
„Jestli chcete svítit, sedněte si dozadu pod světla, tam budete přímo zářit!“ Dodal ještě.
Jak jsem byla v příjemném útlumu a tou neobvyklou situací doslova dezorientovaná, nenapadla mne v tu chvíli žádná trefná odpověď. Řidiči jsem se omluvila, telefon plánovala schovat buď do kapsy nebo se natočit tak, aby mu displej nesvítil do zrcátka. Víc jsem pro vyřešení a uklidnění situace udělat nemohla. Po pár minutách se ve mne zvedla žluč a rozhodla jsem se, že to nenechám být. Jelikož se mezitím uvolnilo samostatné místo úplně vepředu, přesunula jsem se na něj, abych mohla řidiči ještě něco krátce říct. V zastávce jsem mu pak přes sklo sdělila, že nerozumím tomu, proč měl potřebu se ke mně chovat jak k pitomečkovi a že mi to mohl říct slušně jak normální člověk. Dělal, že mě nevidí a nijak nereagoval.
Včera odpoledne jsem vyrazila nejprve na psychoterapii do centra Prahy, a z té jsem pak mířila na taneční kurz. Cesta z Braníka „Dvojkou“ byla dost bizarním zážitkem. Do jediné soupravy totiž hned ve výchozí stanici nastoupili dva značně opilí a hlavně opravdu výrazně páchnoucí a špinaví pánové. Sedla jsem si dozadu, ale když se jeden z mužů posadil hned za mě a do mých nozder udeřil jeho zápach v plné síle, rychle jsem se zvedla a zamířila do přední části. Druhý muž mezitím potácivě procházel tramvají a uzavíral všechna okna, která byla pootevřená. Asi chtěl, aby se jejich odér mohl naplno rozvinout a ostatní cestující si ho mohli dosyta užít. Při procházení soupravou jsem do něj málem narazila, protože evidentně neregistroval, že v tramvaji jsou i další lidé a nechtěně jsem se při tom o něj trochu otřela. Brr.
Když jsem pak po terapeutickém sezení vypadla zpět na ulici, přivítala mne na Náplavce tato nádherná podívaná:
Sešla jsem dolů k řece a kochala se kouzelným západem slunce a červánky, spolu s dalšími lidmi, kteří se stejně jako já zastavovali a fotili si povedenou scenérii. Na jedné z laviček brnkal nějaký pán na kytaru a pobrukoval si u toho nějakou odrhovačku, kousek ode mě ležel nějaký opilý bezdomovec a nebezpečně se nakláněl nad řekou, kde na něj zespod syčely labutě, na které něco nesrozumitelného drmolil. Doslova jsem čekala, že do té řeky spadne, ale jinak… mi bylo hezky.
Noční Prahu mám ráda, vlastně mám celkově naši metropoli v oblibě víc a víc. I za dne. Má všechny nešvary, jaké mívá každé velké město (některé z nich jsou popsány výše), ale je taky moc krásná a plná možností a příležitostí. A na to pozitivní se mi teď oproti minulosti daří víc soustředit.
Na Palačáku jsem nasedla na tramvaj a přesunula se na Žižkov. Už nějakou dobu chodím na skupinové taneční lekce tzv. solo latiny k Dominiku Vodičkovi a strašně mě to baví. Je až neuvěřitelné, jak velkou moc může tanec mít, jak dokáže člověka otevřít úplně jiným způsobem, než jiné věci. Jak je návykový.
Po hodině jsem se vydala ještě na krátké toulání setmělým Žižkovem a nechávala doznít a trošku zklidnit tu pulzující energii, která mi běhala v žilách. Mimochodem - pokud někdy v pondělí večer potkáte na Žižkově trsající holku se sluchátky, je pravděpodobné, že to budu já. A v tom případě se nemusíte bát, že by byla sjetá, bude jen „na dojezdu“ taneční euforie.
Okolo deváté jsem se ocitla zpátky na Braníku a trvalo jen pár minut, než přijel můj autobus. Vešla jsem předními dveřmi s pohledem upřeným k zemi, když mě překvapil hlasitý pozdrav řidiče: „Dobrý večer!“ Vzhlédla jsem a setkala se pohledem s příjemně se usmívajícím mužem. Překvapeně jsem mu na jeho přivítání odpověděla a usadila se na sedadle hned za ním. Dvířka jeho „příbytku“ se najednou otevřela a řidič pospíchal k prostředním dveřím. Ohlédla jsem se, abych zjistila proč - šel pomoci špatně chodící důchodkyni nastoupit bezpečně do vozidla. Cestou zpět se na mne znovu usmál.
Stará paní vystupovala jednu zastávku přede mnou a ještě než autobus opustila, rozloučila se s řidičem slovy: „Děkuji za prima bezpečnou jízdu s řidičem sympaťákem! Nashledanou.“ Přichystala jsem se „ke skoku“, jelikož následující zastávka byla ta moje. Za tenhle příjemný zážitek jsem nemohla jinak, než se na řidiče ještě naposled usmát a hlasitě se s ním rozloučit. „Nashledanou a hezký večer!“ Zahalekal.
Inu, i takto to někdy v pražské MHD může vypadat. Je jasné, že pokud bychom žili v ideálním světě, seděli by za volantem veřejné dopravy jenom takoví řidiči. Což by - když nad tím tak přemýšlím - nebylo úplně praktické, protože by to přepravu lidí poněkud prodloužilo a daleko bychom nedojeli.
Přesto, nebylo by v tom našem neideálním světě trochu lépe, kdyby takových řidičů bylo přece jen alespoň o maličko víc?
