Článek
Nijak mi nevadí, pokud mne někdo upozorní na chybu nebo má na dané téma jiný názor než já - naopak, pokud je to ve slušném a konstruktivním duchu, jen houšť, jenže bohužel velká spousta komentářů takových není. Přiznám se, že zpočátku mi nenávistné projevy pod sebenevinnějším článkem a bezduché útočení vadily a měla jsem tendence se proti nim vymezovat a bránit. Někdy jsem sice „virtuální souboj“ vyhrála, ale stálo mne to spoustu energie a hlavně času, až mi došlo, že to v řadě případů nemá opravdu žádný smysl.
Moje kamarádka, která je rovněž autorkou Média, si diskuze ze zásady nečte vůbec, je to pro ni nezbytný předpoklad, aby mohla svobodně prezentovat své texty a - jak říká - zůstat v zenu. Já to mám jinak - jak už jsem psala výše, nechci se ochudit o často podnětné myšlenky a názory druhého člověka na téma, které mne zajímá, takže si diskuze většinou pročítám (ale pokud se jedná o problematiku, nad kterou se v komentářích vyjádří několik desítek lidí, tak samozřejmě že si je neprojíždím všechny).
Internetové diskuze jsou vůbec zajímavý fenomén. Lidé mohou do virtuálního prostoru vyjádřit úplně cokoli, jakoukoli svoji myšlenku, ať je sebevíc toxická nebo nesmyslná. Anonymita internetu, kde jim za to nehrozí vůbec žádný postih, jim pro to vytváří dokonalé podmínky. Ano, v některých případech nenávistných komentářů už případy ojediněle vyšetřuje PČR, ale i když je daný člověk dopaden, většinou vyvázne stejně bez trestu:
I to, co je vyloženě za hranicí trestního práva, se často neřeší. Trestní sazby jsou velmi vysoké, ale málokdy aplikované. Za věci, jako je podpora teroristického útoku, je až 15 let vězení, ale málokdo ze státních zástupců to chce aplikovat. Takže se stane, že jednou za čas padne exemplární trest a potom drtivá většina podobných případů zůstane nestíhána.
Navíc se „internetoví hrdinové“ velmi často schovávají za anonymní profily pod fotkami koťátek a psů, takže je není lehké dohledat, i pokud by se o to někdo snažil. Pro mne byl asi nejhorší komentář pod jedním mým článkem, kde jsem popisovala svoji „válku s molochem“ v podobě neustálého dohadování se s řidiči příměstských autobusů, že mám jako držitelka platného kupónu nárok přepravovat svého psa zdarma (což jsem dle přepravního řádu měla). Jasná situace - já jsem byla v právu, a snažila jsem se domoci toho, aby se dodržovaly přepravní předpisy, které řada řidičů evidentně neznala, přesto se v diskuzi našla velká spousta lidí, kteří na mne útočili a nějaký člověk mi dal doporučení, „že pokud chci svého psa přepravovat zdarma, můžu ho zdarma přivázat k nárazníku“.
Zajímavá a samozřejmě ne příjemná zkušenost byla i s člověkem, který mi namísto oslovení napsal vulgární nadávku, kterou doplnil fotografií Sandokana - předpokládám, že to bylo v reakci na můj komentář v diskuzi, kde jsem jednomu diskutujícímu (jehož komentář byl slušný), který si posteskl, že je škoda, že jsem článek nedoplnila fotografií ze seriálu vysvětlovala, jaká jsou pravidla pro uveřejňování přejatých fotografií pro články na Médiu - že můžeme jako autoři používat ty z veřejných fotobank, které mají volnou licenci (případně si samozřejmě tu licenci zaplatit), a k tomu můžeme do svého článku vložit jeden příspěvek ze sociálních sítí (tzv. embed obsah), která v článku už byla a na další už tam tedy nebyl prostor. Takže ten člověk byl úplně mimo, ale ani to mu nezabránilo mi nadávat a co mi přijde ještě pozoruhodnější - že vynaložil tolik energie kvůli takové hlouposti.
Velmi mne potěší, pokud se podaří pod některým z mých článků vést konstruktivní a respektující diskuzi - a ano, díkybohu mám i tuto milou zkušenost a pokaždé z toho mám velkou radost. Nicméně jsem si všimla, že přestože výměna názorů mezi některými diskutujícími probíhá v jakž takž korektních mezích, mají lidé vzájemně silnou potřebu přesvědčovat toho druhého o své pravdě - a přestože ji třeba objektivně vzato mají, tak ačkoli už protistraně předložili nejrůznější pádné argumenty, které ji dejme tomu dokazují, a ona ji stále zatvrzele odmítá pochopit, investují svou energii do dalších a dalších marných snah druhého člověka přesvědčit o opaku. Často to pak končí vysíleným ironickým doporučením, aby onen - z jejich pohledu - natvrdlý jedinec vyhledal odbornou pomoc nebo povzdechnutím, že je mu daného člověka líto.
Mám pro to velké pochopení protože mi trvalo dlouhou dobu, abych to v některých případech sama nedělala, ale díkybohu už jsem se v tomto přece jen posunula a ačkoli mne někdy nějaký útočněji laděný komentář zasáhne a neubráním se tomu, abych na něj nezareagovala - snažím se vyvarovat toho, abych „nasedla na vlnu“ útočení a odpovídám stručně a věcně. A pakliže daný člověk pokračuje ve svém stylu komunikace, slušně se rozloučím s tím, že na toto je můj čas příliš cenný. Už necítím potřebu přesvědčovat někoho, kdo je skálopevně přesvědčený o tom, že tráva je modrá, že to tak není a klidně mu to i odsouhlasím.
Navíc - už jenom víra některých lidí, že existuje něco jako jedna univerzální pravda a má ji právě on, je objektivně vzato legrační.
A vezměte si, jak je někdy těžké dorozumět a pochopit se s druhým člověkem „naživo“ z očí do očí, kdy nám pomáhají kromě slov další signály - jako je tón hlasu, energie toho člověka nebo jeho mimika.
Takže o kolik těžší pak může být snažit se najít nějaký konsenzus v internetové diskuzi?
ZDROJE:
Diskuze pod mými autorskými články
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-pravnik-sazba-za-nenavistne-komentare-je-az-15-let-vetsina-pripadu-vsak-zustane-bez-trestu-40396941
