Článek
Rodina
Jak sám Dubček uvedl, jeho rodiče byli pár „socialistických snílků“. Otec emigroval do Spojených států amerických za lepším životem, konkrétně do Chicaga s početnou československou komunitou, už v roce 1912. Štefan Dubček, jak se jmenoval otec Alexandra, dokonce získal americké občanství. Právě v Chicagu poznal svou budoucí ženu Pavlínu, oba se účastnili akcí slovenské sekce americké socialistické strany. V Americe se jim narodil první syn Julius. Když byla Pavlína podruhé těhotná, rozhodla se rodina vrátit na Slovensko. Alexandr Dubček se zde narodil 27. listopadu 1921.
Otcova politika
Otec Štefan byl politický tvor, okamžitě se i na Slovensku zapojil do politiky. Původně byl aktivní ve slovenské sociální demokracii, ale i zde byla brzy založena komunistická buňka a Štefan Dubček se stal jejím předsedou. K Československu ale rodina neměla žádný vztah, a tak po třech letech na Slovensku padlo rozhodnutí emigrovat. Zatímco ostatní odcházeli do Ameriky, kde už Dubčekovi byli, rozhodli se jako skuteční komunisté odjet do Sovětského svazu budovat vysněný ráj a lepší život. Impulsem pro tuto cestu byla návštěva cestopisné přednášky Rudolfa Marečka, za čímž se skrývala komunistická agitační akce pro vystěhování do SSSR. Výzvy k migraci z Československa byly nelegální.
Směr Sovětský svaz
Rodina odjela prvním transportem s komunou Interhelpo (o kterém jsem detailně psal zde) na jaře 1925. Jejich novým domovem se stává Piškek, dnešní Biškek, hlavní město Kyrgyzstánu.
Otec Štefan Dubček zde ještě v roce 1925 postavil dům, který se dodnes nezměnil. A dnešní majitelka Věra Ivanovna Vasilenková se bojí, že o dům přijde, protože se před několika lety objevily slovenské plány na vybudování muzea Alexandra Dubčeka.
Alexander zde začal chodit do školy. Brzy se začne povinně vyučovat v ruštině, což se mu bude ještě hodit. Alexander Dubček byl „normální“ dítě. Tahal spolužačky za cop, schovával tašky a knihy. Dubček ve své autobiografii vypráví, jak se porval, protože jeho spolužákovi, muslimovi z Kyrgyzstánu, ruští spolužáci hodili na lavici kus slaniny. Po hodině se porvali.
Alexander Dubček (vlevo) s rodinou. Interhelpo, Biškek, 1925.
Vzpomínky
Jelikož se později stal Alexandr Dubček nejznámějším členem komuny Interhelpo, ostatní na něj často vzpomínali. Kromě zlobení ve škole ho zároveň popisují v porovnání se starším bratrem Juliem jako tišší, introvertnější a klidnější dítě. Ve všech vzpomínkách se objevuje, jak se pod bratrem Juliem prolomil zamrzlý led, Alexandr stál poblíž a tiše čekal. Bratr byl zachráněn místním mužem.
Dubček vzpomínal na osm let v Kyrgyzstánu velice často. Vzpomínky přicházely při obyčejných situacích, velmi často vyprávěl příběh, jak nasedl na velblouda, ale ten ho odnesl daleko do stepi a Alexandr nevěděl, kde je. Nakonec se mu podařilo sesednout, domů se vrátil pozdě v noci a následně byl potrestán od rodičů. Obecně se jedná o popis dětství, v kterém převládají pozitivní vzpomínky.
Konec snu
Ale přece jen to byl život v Sovětském svazu, přicházely i temnější části a vzpomínky. Jak Alexander dospíval, v Sovětském svazu trávil život od svých čtyř až do sedmnácti a doba se posunula do třicátých let, měnilo se i jeho vnímání. Vzpomínal třeba na vlaky, v kterých byly hromady těl. Ale především mladý Dubček a jeho rodina nepoznali jen život v komuně, protože ji po osmi letech opustili. V roce 1933 se rodina přestěhovala na západ, do města Gorkij (dnešní Nižnyj Novgorod).
Otec Štefan zde pracoval v továrně na traktory, kterou postavili a částečně řídili Američané. Alexanderovi bylo při stěhování dvanáct let. Po dvou letech, v roce 1935, se matka a starší bratr Julius vrátili na Slovensko. Důvod byl poměrně zajímavý, šlo o útěk před zákonem, protože Julius se dostal do rvačky, svého soka vážně zranil a rodina se bála, že bude stíhán. V Sovětském svazu zůstal otec Štefan a syn Alexander.
Ve třicátých letech začaly nechvalně známé Stalinovy čistky a myslím, že jejich charakter Dubček vystihl výborně ve své autobiografii: „Přihodily se události, jejichž důsledky se vznášely jako těžký mrak, který rostl a temněl. Bezstarostnost se pomalu z našeho života vytrácela. Revoluční hrdiny, které nás učili obdivovat, najednou prohlásili za lotry, postavili přes soud a popravili. Ve škole nám nařídili vystřihnout celé stránky z učebnic, protože pravda se měnila, často přes noc. Živě si pamatuji na některé učebnice, které jsme tehdy používali, zvláště na jednu fotografii maršála Tuchačevského se všemi vyznamenáními – tu stránku jsme museli vystřihnout nůžkami po jeho popravě na jaře 1937. Odstraněné stránky učitelé starostlivě sbírali a počítali.“
Návrat do Československa
V roce 1938 dostali cizinci v Sovětském svazu na výběr – buď přijmout sovětské občanství, nebo odejít. Otec a syn Dubčekovi si vybrali druhou možnost.
„Otec nezaváhal ani na chvíli, navzdory své rozhodné víře v socialismus. Věděl, co se děje kolem něho. Nemohl se vyhnout kritickým myšlenkám a pochybnostem. Navíc věděl, že i kdyby přijal sovětské občanství, zůstal by v očích sovětských úřadů cizincem a rok 1938 nebyl dobrým rokem pro cizince v Rusku. To, že byl komunista, neznamenalo mnoho: tisíce cizích komunistů padly za oběť nesmyslným represím v Sovětském svazu a jejich osud nebyl dokonce ani tehdy tajemstvím. Možnost, že by otec mohl být odvlečen jako mnozí jiní, byla příliš reálná. Při výběru obětí nebylo používáno logických důvodů a násilí neustalo ani po pádu Ježova v prosinci 1938.“
V sedmnácti letech se Alexander Dubček vrátil do Československa, na které neměl žádné vzpomínky. Popisuje, jak měl při návratu strach na hranicích, protože měl u sebe pár rublů a otec mu připomněl, že je nelegální měnu vyvážet ze Sovětského svazu. Syn bankovky radši vyhodil do koše.
Dubčekovi jeli s radostí budovat socialismus a komuny, vraceli se však se strachem.
Vypovídací hodnotu má podle mě i fakt, že vzpomínky Alexandra Dubčeka mohly vyjít až po pádu komunistické režimu.
Zdroje:
DUBČEK, Alexander. Naděje umírá poslední: Vlastní životopis Alexandra Dubčeka. Praha: Svoboda-Libertas, 1993. ISBN 80-205-0351-X.
MAREK, Jaromír. Interhelpo: tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu. Brno: Host, 2020. ISBN 978-80-275-0244-8.
