Článek
Připomeňme si, že Pol Pot a jeho ideologie měla v letech 1975 až 1979 za cíl vybudovat novou zemědělskou komunistickou společnost. Města, rodina, brýle, školy, peníze, kalendář, čas, to vše a mnoho dalšího považoval Pol Pot za „buržoazní“, a proto bylo potřeba to zrušit. Místo toho nahnal lidi do džungle, kde je nutil pracovat. Kdo se odmítal podřídit komunistické straně nazývané Rudí Khmérové, skončil ve „vražedných polích“. Výsledkem bylo kolem dvou milionů mrtvých z přibližně šestimiliónové populace. Jaký měl tento „experiment“ dopad na společnost po svém konci?
Politika a (ne)důvěra ve stát
Premiérem země je dodnes Hun Sen, bývalý voják, který bojoval za Pol Pota. Rudý Khmér. Vládne už od roku 1985. Oficiálně je Kambodža demokracií, reálně k tomu má však daleko. Kontrola médií, korupce, násilí, porušování lidských práv, to vše patří k nástrojům Hun Sena.
Nejen kvůli zkušenostem s Pol Potem, ale právě i kvůli vládě dalšího Rudého Khméra nemají obyvatelé ve stát žádnou důvěru. „Každá moc je proti člověku. Moc z člověka vytáhne poslední cent. Člověk má sedět tiše. Protože když se postaví, moc si s ním vyřídí účty.“
Návrat lidí do měst
Pol Pot vyhnal lidi z měst na venkov. Po čtyřech letech se lidé vrátili do zchátralých měst a začali bydlet tam, kde bylo místo. Vlastnictví neexistovalo. V roce 2003 žilo 25 % obyvatel Kambodže ve squatech. V hlavním městě bylo v roce 2014 přes 300 squatů.
Jedno z nejznámějších míst je několikapatrové kino Hemakcheat v hlavním městě, z kterého se stal slum. V hlavním sále kina je několik desítek metrů vysoká a toxická hromada odpadků, výkalů a mrtvých lidských těl.
Společnost, rodina a mezilidské vztahy
Kambodžská populace je extrémně mladá. Průměrný věk je 25 let, třetině populace je pod 15 let. Naopak skutečně staré lidi v Kambodži moc nenajdete, lidé nad 65 let tvoří kolem 4 %. Hodně rodin je rozdělených.
Prakticky celá společnost se narodila matkám a otcům, kteří se před diktaturou nařízenou svatbou neznali. Pol Pot vytvořil rodiny bez lásky, kde často nejsou hluboké city k vlastním dětem, objímání neexistuje. Rozvody nejsou součástí tradice. Rozvedená žena rovná se cejch. Znásilnění mezi manželi je běžné.
Totální nedůvěra nepanuje jen ke státu, ale ke všem lidem. „Oni“, vojáci Pol Pota, vrazi, se po válce vrátili mezi lidi a začali žít jako „My“, obyčejní lidé. A jelikož celá země byla „rozházená“, nevraceli se do svých měst a vesnic, ale na nová místa, kde se lidé neznali, tudíž nikdo neví, kdo je kdo.
Kultura Kambodže je velmi poznamenaná, během genocidy byl každý nepřítel, lidé spolu nekomunikovali. I dnes se vše řeší rovnou konfliktem, řevem. Násilí se přeneslo i na další generaci, která je absolutně bez zábran, na Facebooku se sdílí mrtvoly, krvavé nehody.
Trauma a lidé v klecích
Na venkově jsou tisíce lidí, kteří žijí v klecích nebo připoutáni řetězem k domu. Někteří tak žijí desítky let. Připoutala je rodina, aby nikomu neublížili. Mají schizofrenii, psychózu a další duševní problémy. I to jsou následky genocidy a Pol Potova vraždění.
Venkované věří ve „zlé duchy“ a psychiatrů je málo, padesát na šestnáct miliónů lidí (údaj z roku 2019). Problémy velmi prohlubuje chudoba. Péči si mohou dovolit jen bohatí. Deprese se často spojí s alkoholem, alkoholismus je velmi běžný v zemi.
Psychický stav Kambodžanů má dokonce svůj název - baksbat. Má několik definicí, jedná se o verzi PTSD. „Syndrom zlomené odvahy“, komplikované trauma, které se dědí generačně a důsledkem je apatie, strach, smutek, nulová iniciativa a vždy skloněná hlava.
Zdroj:
TOCHMAN, Wojciech. Kokrhání kohoutů, pláč psů. Přeložil Michala BENEŠOVÁ. Žilina: Absynt, 2022. Prokletí reportéři. ISBN 978-80-8203-330-7.
