Článek
Vykořisťování státem
Prakticky to znamenalo, že milióny lidí změnily bydliště a zaměstnání. Ke všemu byly potřebné obří investice, což se muselo projevit jinde a tak dalším typickým prvkem pro novou komunistickou společnost byl nedostatek. Proto se občané SSSR stali novodobými lovci a sběrači, kdy museli ztrácet čas hledáním zboží ve městě. Stát měl na starosti všechno zboží, stát byl jediným zaměstnavatelem a stát měl právo zasáhnout do života obyčejných lidí tím nejzbytečnějším způsobem.
Velkým paradoxem je, že k revoluci došlo teoreticky kvůli tomu, aby dělníci nebyli vykořisťování podnikateli. V sovětské společnosti všechny firmy vlastnil stát: nahradil podnikatele a byla to přímo vláda, původně stěžující si na vykořisťování, která vykořisťovala všechny občany.
Nejhorší byl rok 1933. Průměrný dělník s rodinou si musel vystačit s méně než polovinou množství chleba a mouky než průměrný dělník s rodinou na začátku 20. století. Spotřeba masa a ryb klesla na pětinu v porovnání se začátkem století. Lidé často čekali na chléb od půlnoci jen kvůli tomu, aby ráno žádný chléb nedorazil. Tisíce lidí cestovalo pro chléb i 200 kilometrů a tisíce lidí umrzlo ve frontě. Zrušení trhu a nahrazení novou distribucí potravin bylo naprosté selhání.
Města
Mezi lety 1926 až 1933 se zvedl počet lidí žijících ve městech o 60 procent. Na jednoho obyvatele v Moskvě připadalo v roce 1930 5,5 metrů čtverečních obytné plochy. V roce 1940 už to byly jen 4 metry čtvereční. Například Molotovovi přišel dopis od dělníka, který bydlel 5 let na chodbě. Další dopis byl od šesti dětí žijících ve výklenku na chodbě. Obvyklé bylo spolubydlení s cizími lidmi, které vám do bytu „přinesl“ stát.
Města byla v příšerném stavu. Stalingrad neměl v roce 1938 kanalizaci. Lidé neměli v bytech koupelny, proto se chodili mýt do městských lázní, kterých byl ale dostatek pouze v Moskvě. Dvě třetiny lidí v Moskvě a Petrohradě se stravovaly ve veřejných jídelnách.
Od roku 1932 existovala vnitřní pasová povinnost. To znamená, že pokud jste chtěli jet z Moskvy do Petrohradu, museli jste mít v pase povolení od úředníka.
Torgsin (1930-1936) byl obchod, kde bylo dostatek zboží. Ale platilo se zde zahraniční měnou nebo cennostmi (zlato, stříbro), což bylo nemožné pro obyčejný lid, i když ceny zde byly paradoxně menší než v jiných státních obchodech. Cílem obchodu bylo získat kapitál na nákup nástrojů ze zahraničí pro industrializaci.
Celý systém byl založený na absurdních rozhodnutích úředníků. Například pokud přímo v továrně vzniklo kadeřnictví, všichni se tam museli chodit stříhat a holit. Pokud se pán oholil doma, měl být odveden k soudu. Pokuta byla udělena například i za neumytou podlahu ve své vlastní chatrči nebo za nošení klobouku ve městě. V roce 1931 stát zakázal řemeslnou výrobu obuvi.
Auto nemohlo být soukromým vlastnictvím. Nešlo koupit, jen dostat za služby pro stát. V roce 1937 bylo v Moskvě 400 automobilů.
Nejdůležitějším produktem byla vodka. Na státních příjmech se podílela pětinou.
Volby
Volby probíhaly. Ale probíhaly do parlamentu, který neměl žádnou moc. A probíhaly pomocí jednotné kandidátky, na které byli jen komunisté.
Volební právo bylo ústavou odebráno „osobám, které využívají práci k dosažení zisku“; osobám žijící z úroků; soukromí obchodníci a komerční zprostředkovatelé také nemohli volit, bez nároku byli i mniši a duchovní, zaměstnanci bývalé policie. Děti lidí bez volebního práva byly vyloučeny ze škol. Lidé bez volebního práva byli vyhozeni z nemocnic. Tito lidé postupně ztratili i možnost zapsat se na úřad práce.
Soukromí
Dalším paradoxem systému bylo, že lidé nesměli říkat své soukromé názory na veřejné záležitosti, ale režim strašně chtěl vědět, co si lidé myslí. Byly dva způsoby, jak to zjistit. První byl přes tajné agenty a druhý dopisy vrcholným komunistům – ano, i takoví odvážlivci se našli. A systém dopisování s úřady fungoval. Nejen, že se dopisy četly, ale bylo na ně často i odpovídáno. Tehdy to byl nejlepší způsob komunikace a způsob, jak se dozvědět, co se děje mezi obyčejnými lidmi. Dopisy sloužily pochopitelně i k udávání a bylo pravděpodobně, že stát se přikloní na stranu udavače. Například když byl jeden z dělníků pokárán za půlhodinové zpoždění při příchodu do práce a postěžoval si soukromě, že je to „utlačování dělníků jako za kapitalismu“, šel na tři roky do vězení.
Odposlouchávání vedlo také k tomu, že úředníci zjistili a následně přepisovali vtipy a různé komentáře mířící na režim a jeho představitele. Například zkratka SSSR se četla jako Smrt Stalina Spasí Rusko. Zkratka tajné policie OGPU po přeložení do češtiny znamenala pro lid „Ó Hospodine! Pomoc nám utéct!“ Po Ukrajině zas kolovalo: „Lenin bránil naší třídu, netřeli jsme nikdy bídu. Stalin nás všechny zamordoval, na hřbitově zakopal.“ Docházelo i k další situacím, třeba v regionálním tisku se u fotografie členů politbyra objevil komentář „Celkový stav dobytka v SSSR“. Hned vedle byly hospodářské statistiky.
Zdroj:
FITZPATRICK, Sheila. Každodenní stalinismus: obyčejný život v neobyčejné době: Sovětské Rusko ve 30. letech. Praha: Academia, 2018. Šťastné zítřky (Academia). ISBN 978-80-200-2812-9.
