Článek
Františka Plamínková a Rakousko - Uhersko
Vliv Františky Plamínkové není v České republice doceněn, ale například Google změnil své logo v den výročí jejich narozenin, a ačkoliv se o takové poctě samozřejmě může každý myslet své, dalším událostem a postavám českých dějin takový prostor věnován nebyl.
Narodila se v roce 1875 do státu, kterému ještě vládli Habsburkové, zažila první světovou válku, slávu vzniku Československa i začátek druhé světové války.
Plamínková vystudovala a stala se učitelkou, povolání, které ji postavilo před jedno z klíčových rozhodnutí jejího života. Učitelky totiž za císařství musely držet celibát (od roku 1870), učitelství bylo vnímáno jako mužské povolání, a tak se počítalo, že učit budou jen vdovy či ženy, které nenašly ženicha. Když Plamínková dostala nabídku k sňatku, musela se rozhodnout – kariéra, nebo manželství? Rozhodla se pro seberealizaci, rozhodla se věnovat sobě a své kariéře, zároveň ale pomáhat ostatním.
Ještě v rámci monarchie byla Plamínková „manažerkou“ první české poslankyně, Boženy Vikové-Kunětické, která ačkoliv byla zvolena, nebylo ji následně umožněno vstoupit do Českého zemského sněmu a skutečně si vzít svůj mandát. Zvolení bylo zásluhou právě i Plamínkové, která našla mezeru v zákonech, kde nebylo jasně řečeno, že žena nemůže kandidovat.
Plamínková učila nakonec třicet let, až do roku 1924. Od roku 1918 se věnovala politice a psala texty do novin a časopisů.
První republika
Byla to právě Plamínková, která sehrála důležitou roli při zrušení učitelského celibátu hned během první roku Československa. Úspěch, který umožnil ženám pracovat a zároveň mít rodinu.
Františka Plamínková se velmi zasloužila o zlepšení postavení žen v Československu, to bylo její hlavní téma. Nešlo pochopitelně jen o zrušení celibátu pro učitelky, zasloužila se i o volební právo pro ženy, proti kterému bylo velmi mnoho vlivných hlasů, ale Plamínková našla velkého spojence – prvního prezidenta Masaryka. Oba dva, Masaryk i Plamínková, předběhli v otázkách ženských práv a emancipace většinu obyvatel snad o sto let. Plamínková a Masaryk proti všem, tak by se dala popsat ženská otázka za první republiky. Nutno poznamenat, že rodiny Masarykových a Plamínkových k sobě měly blízko.
Hlavní motor a politickou motivací pro Plamínkovou byla zvláštní situace v Československu, kdy právně měly ženy zaručeny všechny práva, ale reálný stav byl rozdílný a ženám byly zavřeny dveře na různé důležité pozice. Společnost měla dále předsudky. Československá ústava z roku 1920 hlásala, že „výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají“. Cílem bylo srovnat rozdíl mezi teoretickým prohlášením v Ústavě a realitou. I proto Františka Plamínková založila Ženskou národní radu a stala se její předsedkyní. Podle Plamínkové a Ženské národní rady měl stát zaručit, aby ženy a muži měli stejné podmínky, aby měli možnost pracovat a zároveň ve stejnou dobu založit i rodinu.
Mimo jiné měla velký vliv i na Miladu Horákovou, další symbol statečnosti. Horákova byla nejdříve žákyní Plamínkové, později za první republiky, v časech, kdy byla Horáková již právničkou, se znovu setkaly a spřátelily.
V čem byla Plamínková originální, vlivná a opět v čase před dalšími, byla její kampaň do Senátu, kdy objížděla velmi detailně svůj okrsek, prakticky vymyslela moderní kontaktní kampaň. Vyplatilo se, Plamínková byla v roce 1925 zvolena do Senátu a svůj mandát následně dvakrát obhájila.
Plamínková nebyla významná jen v hranicích Československa, ale podstatný vliv měla i za hranicemi, byla totiž součástí mezinárodních ženských organizací, především v Mezinárodní radě žen byla místopředsedkyní. Funkci měla i ve Společnosti národů, předchůdci OSN. Její mezinárodní vliv uznávali i přední muži československé politiky v čele s Benešem a pochopitelně Masarykem.
Nástup nacismu a protektorát
Nejhorší chvíle pro Plamínkovou přišly pochopitelně na konci třicátých let, stejně jako pro celou zemi. Na rozdíl od většiny ale Plamínková tušila, kam dějiny směřují a zároveň se dokázala postavit na morálně správnou stranu, mimo jiné poslala přímo Hitlerovi dopis, v kterém ho kritizovala. Plamínková slyšela během roku 1938 Hitlera řečnit a v dopise mu opravila několik chyb, kterých se během svého proslovu dopustil. Zároveň bránila prezidenta Beneše, do kterého se Hitler pustil. Podívejme se alespoň na začátek dopisu:
„Pane kancléři,
v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči a jež jsou vysvětlitelné jen historickými a národopisnými omyly, dotkl jste se těžkou urážkou našeho prezidenta doktora Beneše. I tato urážka snad je vysvětlitelnou nedostatkem informací, jimž podléhá diktátor, jehož okolí ho informuje toliko o věcech, které jsou ve směru jeho přání. Proto píši.“
Možná i tento dopis, který zakončila nadějí, „že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí“, ji stál život. Už v prvních měsících okupace byla zadržena gestapem na šest týdnů, ale byla propuštěna. Ačkoliv měla legálně držený pas, s kterým vycestovala do Skandinávie a kde mohla zůstat, za zmínku stojí, že Švédsko mělo status neutrální země, což i nacistické Německo překvapivě respektovalo. Plamínková ve Švédsku ale nezůstala, vrátila se do Čech. Chtěla být „doma“, chtěla být ve své zemi, se svým národem.
Františka Plamínková byla znovu zadržena v rámci Heydrichiády. Byla vězněna v Terezíně, odkud byla převezena zpět do Prahy a 30. června 1942 zastřelena na Kobyliské střelnici. Čest její památce.
Zdroj:
LAUDER, Silvie. V pasti pohlaví: o politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku. Brno: Host, 2023. ISBN 978-80-275-1590-5.
