Článek
Text a paradoxy v něm obsažené mají sloužit k zamyšlení, rozhodně ne ke kritice kohokoliv. Obsah se týká stejně tak výchovy i vzdělávacího procesu, tedy rodičů i učitelů a učitelek. Rodiče a učitelé mají největší zájem, aby se jejich děti a žáci měli co možná nejlépe, a chtějí vychovávat a vzdělávat spokojené děti, které dosáhnou úspěchů. Při vzdělávání a výchově však mohou nastat problémy a některé okamžiky a hodnoty, o kterých si myslíme, že jsou pro děti nejlepší, pomohou jim a ochrání je, nemusí být v zájmu dětí.
1)
Prvním paradoxem je, jestli nevnucujeme jako učitelé své názory a pohled na svět svým žákům. Ať už vědomě, či nevědomě, se znalostmi či jejich nedostatkem. Každý učitel jde na začátku učit s tím, že chce dětem pomoct dostat se na vyšší úroveň a „zachránit“ je. Co když ale během tohoto procesu předávají názory, které jsou už nepřijatelné a nepomohou dětem? Úkolem je formovat mladé lidi, ale nepředáváme jim my, učitelé, až moc ze sebe? Je vůbec možné nepředávat i kousek sebe?
2)
Druhý paradox se týká toho, že učitel má na jedné straně relativní moc, na druhé straně je ale naprosto bezmocný. Tento paradox, stejně jako i ostatní, se týkají pochopitelně i rodičů. Všichni bychom chtěli dětem a mladým předat své zkušenosti, lekce a omyly, abychom je ochránili. A máme na to prostor, máme na to moc, je to do jisté míry náš úkol. Ale kýženého efektu nelze dosáhnout, protože každý si musí projít a prožít události samostatně, udělat vlastní chyby a dosáhnout vlastního ponaučení. A doba se mění, takže zkušenosti nejsou pro další generaci už přenositelné. V tom je ona bezmoc.
3)
Třetí paradox se ptá, kdo učí učitele a kdo vychovává vychovatele? Univerzita vysoce pravděpodobně nepředá všechny potřebné znalosti a dovednosti. A učitelé, kteří mají vzdělávat budoucí učitele na univerzitách, často nepotkali reálného žáka základní školy desítky let. Následně učitel učí i v době, kdy ještě nemusí být stoprocentně připraven, není dostatečně zralý. Jedná se tak o kolotoč a nekonečný proces, protože (nejen) učitelé by se měli vzdělávat neustále a aktualizovat si znalosti.
4)
Čtvrtý paradox vyjádřil Fink jako „střet obecné kultury a individuální jedinečnosti jedince“. Máme vychovávat a vzdělávat člověka jako silného jedince, který bude vyčnívat ve společnosti, nebo máme dítě vychovávat tak, aby se zařadilo do společnosti? Jedná se o dva naprosto protichůdné přístupy. Který je správný? Je vůbec jeden z nich správný? I kdybychom dokázali jeden ze způsobů definovat jako jediný správný, dokážeme ho následně naučit? Pokud bude dítě vyčnívat, tak může mít problémy v kolektivu a nemusí být šťastné. Pokud bude dítě komfortně zařazené do společnosti, může být potlačena jeho individualita a skutečné potřeby. Bude pak dítě šťastné?
5)
Pátý je rozpor mezi výchovou k povolání či výchovou k lidskosti. To je věc, která se objevuje poměrně často i v České republice, když lidé napojení na průmysl vykřikují, jak potřebují zaměstnance, jak potřebují dělníky či řemeslníky, a proto potřebujeme více praktické školy. Máme brát hlavní ohled při vzdělávání na pracovní potřeby trhu a pragmaticky produkovat zaměstnance a odborníky pro potřeby zaměstnavatelů? V protikladu k tomu stojí všeobecné humanitní vzdělávání zaměřené na hodnoty. A tady si upřímně nejsem jistý, jestli takové vzdělávání vůbec v České republice někdo obhajuje. Nelze ale rezignovat.
6)
Šestý a poslední paradox: Je vůbec výchova přirozeným procesem? Nebo jde naopak proti přirozenosti jedince? Jaká je hranice? Co lze změnit? „Sedí“ výchova do vývoje jedince, nebo naopak do vývoje zasahuje až moc?
Účelem těchto paradoxů podle Finka není, aby učitelé nebo rodiče rezignovali, ale má jít o body a podněty k hlubšímu přemýšlení.
Zdroj:
FINK, Eugen. Bytí, pravda, svět: předběžné otázky k pojmu „fenomén“. Oikúmené (OIKOYMENH). Praha: Oikoymenh, 1996.
