Článek
Systém
Papírově je překvapivě dost věcí podobných. Celý systém (MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ), přijímací zkoušky, oficiálně zdarma a rovnost, reálně ale velké nerovnosti. Existuje zde například i pedagogické minimum, ale klasicky trvá čtyři pět let vysokoškolského vzdělání stát se učitelem.
Cesta na univerzitu
Součástí přijímacích zkoušek jsou testy, kde studenti odpovídají především na otázky týkající se vybájené historie státu, data bitev, počty obětí apod. Testy přijímacích zkoušek jsou po celé zemi stejné, následně se studenti podle bodů hlásí na univerzitu. Druhou částí přijímacích zkoušek je pohovor.
A pohovor je rozhodující. Studenti se již na střední škole učí pohovor zpaměti. Na obsahu pohovoru ale reálně nezáleží, rozhoduje sociální postavení, kdo je z vyšší kasty, dostane se, kdo je chudý nebo ze „špatné“ rodiny, přijat nebude.
(Ne)rovnost
Stejná nerovnost panuje i během výuky, kdy je běžné, že studenti z chudších poměrů i pět měsíců v roce místo výuky pracují na poli, opravují silnice a vykonávají další podobné manuální práce; privilegovaní studenti ve stejné době ve výuce pokračují, protože jsou to právě oni, kdo má šanci něco dokázat.
Šikana je velmi běžná, šikanováni jsou opět studenti z nižší kasty a to nejen od spolužáků, ale i učitelů. Převládá totiž pocit, že pokud jsou z nižší kasty, museli udělat něco protistátního, za svou situaci si tak mohou sami a šikanu si zaslouží.
Žáci musí velmi často něco nosit pro školu nebo pro učitele, prakticky se jedná o úplatek. Pokud někdo nepřinese, potrestána je celá třída, která si to musí odpracovat. Ve volném čase. Samozřejmě často nepřinesou „úplatek“ chudí, což je další důvod pro šikanu.
Dohled režimu a indoktrinace
Školství je extrémně založeno na memorování, nejen dat a jmen, ale například i citace Kimů. Samozřejmostí jsou osnovy. Soukromé školy neexistují, soukromé doučování je nelegální, ale probíhá.
Začínající učitelé jsou pod extrémním dohledem a pravidelně dochází k jejich hodnocení a sebehodnocení, spíš tedy sebekritice, protože největším hříchem je udělat chybu a následně se k ní během sebehodnocení nepřihlásit. Prohřeškem je například i moc dlouhá či krátká pauza při výkladu.
Děti jsou od nízkého věku manipulovány, indoktrinace začíná již v mateřské školce. Při výtvarné výchově na základní škole se kreslí mrtví Američané, v matematice se počítá příklad „korejský voják zabil v bitvě 50 amerických imperialistických bastardů, v další bitvě o 15 bastardů více, kolik bastardů zabil celkově?“ a podobných příkladů bychom našli více. Hlavním cílem je poslouchat, být poslušný a sloužit režimu.
KLDR vs. ČR
Na první pohled máme v České republice stejný vzdělávací systém jako totalitní Korejská lidově demokratická republika. Ale to je pochopitelně jen povrchní srovnání. To, že je systém hodně podobný, neznamená, že i obsah je stejný. Prakticky všechny státy na světě mají vzdělávací systém mateřská škola až univerzita, stejně tak povinné základní vzdělání, které je zdarma.
Co ale je bolestivá část našeho školského systému je nerovnost. Co to znamená? Přístup ke vzdělání, které je zdarma, nemají všechny děti stejný. Už jen to, že nemáme v současnosti dostatek mateřských škol, je problém, který se na dětech projeví. Ačkoliv se to zlepšuje, stále se objevují segregované školy. Stále máme kraje, kde není dostatek učitelů a stále máme kraje, kde učitelé nejsou kvalifikovaní. A hlavní pointa - bohužel v České republice, stejně jako v KLDR, záleží na tom, do jaké rodiny se dítě narodí, jaké má rodina postavení. Slovy sociologů: „Socioekonomické postavení se dědí.“ Pokud mají rodiče vystudovanou univerzitu, je velmi pravděpodobné, že i jejich dítě bude mít vysokoškolské vzdělání. Pokud nemají vzdělání, dítě má smůlu. A pokud se ještě narodí ve „špatném“ kraji, je na neúspěch zaděláno. A tento neúspěch zaplatíme všichni. Pokud se vám to zdá pochybné či přitažené za vlasy, doporučuji knihu Slepé skvrny od Daniela Prokopa.
Zatímco v KLDR jsou začínající učitelé pod dohledem, v ČR je naopak problémem nedostatek podpory nových učitelů ve třídách, ale i tady se situace mění k lepšímu a začíná se řešit systémově.
Často padá na naše školství i kritika memorování, což nebudu rozporovat, určitě se to stále někde děje. Ale na druhou stranu, bonmoty Miloše Zemana, především ty vulgární, se žáci učili dobrovolně.
Ačkoliv se určitě najdou lidé s jiným názorem, o indoktrinaci v českém školství nemůže být řeč. Když se to děje, je to chyba jednotlivců, ne systému.
Zdroj:
ŠPITÁLNÍKOVÁ, Nina. Svědectví o životě v KLDR. Ilustroval Dana LEDL. Praha: NLN, 2020. ISBN 978-80-7422-776-9.
