Článek
Je prvního září roku 2004, první školní den. Do školy v ruském městě Beslan doprovází své děti mnoho rodičů.
Útok teroristů
Právě v tento den, slavnostní okamžik pro nové žáky a jejich rodiče, se rozhodli zaútočit na školu čečenští teroristé. Několika desítkám lidí se podařilo utéct, ale ostatní byli nahnáni do budovy školy. Velká část rukojmích byla přesunuta do tělocvičny, kde teroristé nainstalovali různá výbušná zařízení.
Úřady mění informace o počtu lidí, z původních 200 se počet zvyšuje na 354. Když na místo dorazí novináři, ví, že realita je jiná. Jelena Milašinová jako první píše, že na místě je přes 1000 rukojmích. Tato informace se ukáže později jako pravdivá, rukojmích bylo 1128.
Během prvního dne se na místo vydala i slavná novinářka Anna Politkovská, která se dlouhodobě věnovala Čečensku. Na místě měla v plánu vyjednávat s teroristy. Politkovská však v letadla ztratila vědomí, letadlo muselo nouzově přistát. Politkovskou se podařilo zachránit. Byla otrávena.
Mezitím teroristé v budovách školy popravují muže, kteří by mohli představovat hrozbu. Rukojmí se musí zout. Teroristé odmítají nabídku úřadů dát rukojmím jídlo, pití a léky. Za celé tři dny žádný z rukojmích nedostane napít nebo najíst. Někteří zajatí pili moč. V malé tělocvičně je vysoký počet lidí, teplota stoupá. Lidé se svlékají, malé děti ztrácejí vědomí.
Teprve až druhého dne se k útoku vyjadřuje Vladimir Putin.
Záhadné výbuchy
Třetí den, kolem jedné hodiny po poledni, se ozvaly dva výbuchy. Po výbuších nastal chaos. Tělocvična se zřítila. Rukojmí začali utíkat. Mezi nimi se podařilo utéct i dvanácti teroristům. Jiní teroristé se skryli v budově, střelba byla slyšet ještě o dvanáct hodin později. Dodnes není jasné, co nebo kdo výbuchy způsobil. Ale jasné je, že po výbuších začala akce ruských bezpečnostních sil. Výsledkem bylo 334 mrtvých rukojmích, z toho 186 dětí. 783 lidí bylo zraněno. Při „osvobozování“ rukojmích byly použity v první vlně i granátomety a plamenomety. V druhé vlně na školu střílely i ruské tanky.
Příběhy obětí
Kazbek Dzasarov doprovázel do školy své dva syny. Staršího syna ještě stihl vyhodit oknem ven, mladší syn zahynul. Měl střepiny v zádech, krku a hlavě. Potvrdit jeho identitu musely až testy DNA. Je veden jako oběť 299.
Vladimir Tomajev ztratil ženu Zinaidu a desetiletou dceru Madinu. Manželka Zinaida byla těhotná. Vladimirovi po třech měsících přišly testy DNA, v kterých zjistil, že si spletl holčičky a pohřbil dívku ze sousedství. Jeho dcera byla stále v márnici.
Fatima Dzgojevová byla v kómatu 17 dní. Její lebka musela být zrekonstruována za pomocí titanové desky. Fatima se musela znovu naučit chodit a mluvit. Její mladší sestra, která se chystala do třetí třídy, na místě uhořela.
V tělocvičně byla i Aneta s dcerami Alanou a Milenou. Druhý den útoku teroristé dovolili propuštění nemluvňat s matkami. Aneta vyvedla mladší dceru Milenu, nebylo ji povoleno, aby starší dcera Alana vyvedla svou sestru Milenu. Alana musela zůstat v tělocvičně. Později zahynula.
Přeživší Lena a Nasťa vzpomínají, jak se jejich spolužák z chudší rodiny bál o nové boty, když se všichni museli zout. Malý kluk se na konec nezul, moc se bál o boty. Na místě zůstal a zemřel. Lena z tělocvičny vyvedla asi pětiletou holčičku, dodnes neví, kdo to byl.
Po útoku
Po útoku se začaly objevovat nejasnosti. Panovaly pochybnosti o tom, co se přesně stalo a jestli se to stát muselo. Přeživší a rodiny nechápali, proč by měli vinit teroristy, když jejich děti žily i po třech dnech útoku a zemřely až při zásahu ruských vojáků.
Jedním z prvních dopadů útoku na beslanskou školu bylo zvýšení pravomocí státních úřadů a větší dohled nad médii.
Novináři později zjistili, že hned v noci, když se přestalo střílet, byly z budovy vyneseny různé úlomky, některá těla či jejich části. Vše ještě před tím, než na místo dorazili vyšetřovatelé. Pravděpodobně proto dodnes nikdo nedokáže vysvětlit, co způsobilo dva úvodní výbuchy. Jurij Seveljev, ženijní odborník a člen parlamentní skupiny, řekl, že výbuch byl způsoben z vnějšího prostředí a šlo a termobarický a tříštivý granát. Místní lidé našli na střechách sousedních budov tubusy granátometů.
Šlo o zabíjení nepřátel, ne záchranu dětí
Dnes jsou trestní spisy a dokumenty tajné. Z novinářských rozhovorů se svědky vyplynulo, že cílem akce rozhodně nebylo zachránit rukojmí. Se stejným závěrem přišel po mnoha letech i Evropský soud pro lidská práva. Ella Kesajevová a Emma Bertozová v roce 2008 odeslaly ke Štrasburskému soudu pro lidská práva dokumenty o váze 43 kilo. V roce 2012 byl balíček označen jako převzatý, o tři roky později jako přijatý. Soud měl zjistit, jestli ruský stát udělal vše pro odvrácení útoku a později vše pro minimalizaci lidských obětí. V roce 2017 soud rozhodl, že ruský stát nese vinu. Věděl o chystaném útoku, ale nedokázal ho zastavit. Stejně tak nedokázal zorganizovat profesionální pomoc a využít všechny dostupné možnosti pro záchranu rukojmích. Důležitější než zachránit dětský život bylo zabít nepřítele.
Stát se snažil své nepřiznané pochybení kompenzovat penězi. Škola je skryta za obří zlatou obručí. Architekti říkají, že jde o věnec. Podle místních je to sarkofág. Okamžitě po tragédii byly poškozeným slíbeny byty. Zákon byl ale schválen až v roce 2011. Vláda na byty uvolnila 1097 milionů rublů. Bylo postaveno 580 bytů za 737 milionů. Kam zmizelo zbylých 370 milionů, nikdo neví. 280 rodin zůstalo bez bydlení. Moskva poslala peníze všechny a oznámila, že další už nechystá. Okresní politici řekli, že si část peněz „půjčili“ a zatím to nedokázali vrátit.
Ztráta paměti
Po pár letech si v Rusku na Beslan již nikdo nevzpomněl, v médiích proběhly jen velmi omezené vzpomínky. Nejdříve byl Beslan tragédií, kterou způsobili teroristé. Pak se pomalu Beslan vytrácel z pamětí. Ulice, v které stála škola, se přejmenovala na ulici Hrdinů Centra zvláštního určení, stát tak udělal se zasahujících hrdiny, mimo jiné i tvrzením, že jich tu mnoho padlo.
Místní a lidé z okolí si každý rok útok připomínají. A každý rok na místě hlídají policisté v civilu, aby nedošlo k „nepříjemnostem“. Například před pár lety si pět žen sundalo svetry a na triku měly nápis „Putin je kat Beslanu“. Jen kvůli tlaku přítomných se policisté v civilu nedopustili na ženách násilí. Ženy byly zadrženy a až později zmláceny. Zadrženi byli i novináři. Zatímco novináři byli propuštěni, protestující ženy byly skutečně odsouzeny za „nepovolený protest a kladení odporu zákonným požadavkům policie“. Reportérka Jelena Kostučenková, která tento příběh popsala ve své reportáži, byla na místě polita zelenou tekutinou, obtěžovali ji různí lidé, bylo ji několikrát doporučeno, aby odjela a že věcí se mají ve skutečnosti jinak. Mobil i kamera jí byly zabaveny. A vráceny vymazané. A nakonec, když ji před hřbitovem napadl muž a vážně ji zranil, skutečně odjela. A už se na místo nikdy nevrátila.
Zdroje:
KOSTJUČENKO, Jelena Gennad‘jevna. Moje Rusko: zprávy ze ztracené země. Praha: Argo, 2024. ISBN 978-80-257-4316-4.
