Článek
Často jsme si ani nebyli vědomi toho, že naše rodinné prostředí není zdravé, protože jsme to považovali za normu nebo jsme naše problémy pečlivě skrývali před okolním světem.
Jako dítě jsme se snažili přizpůsobit se rodinné dynamice, aniž bychom plně rozuměli jejímu rozsahu nebo dopadu. Někteří z nás se stali rebelanty, jiní zase tichými vykonavateli domácích povinností nebo mírotvůrci. Přijímali jsme různé role, abychom se dokázali vyrovnat s nepochopením a chaosem, který doma převládal.
V tomto zmatku jsme se často cítili jako ti špatní, ti neviditelní, ti neslyšení a nepochopení, a někdy i jako břemeno. Tento pocit byl často podpořen nejen našimi vnitřními pocity, ale i chováním našich rodičů, kteří nás mohli vědomě nebo nevědomě zatěžovat svými problémy.
Mnozí z nás vyrůstali příliš rychle, nesli jsme na svých bedrech tajemství, kterým jsme ani sami plně nerozuměli, a žili ve strachu, že pravda o našich rodinách vyjde najevo. Někteří z nás se stali náhradními rodiči, zatímco jiní se snažili upozornit na nespravedlnosti a dysfunkce v rodině, nebo jsme se stávali tichými stíny, skrytými před zraky ostatních.
V takovém prostředí se emoce nestaly součástí výchovy, byly potlačovány a sdílení pocitů bylo tabu. Když pak došlo k jemnému, skrytému zneužívání, pocity zmatku a nesouladu byly ještě intenzivnější. Rodiče mohli na jedné straně projevovat lásku a podporu, zatímco na druhé straně nás zatěžovali kritikou a nekonzistentním chováním.
Pokud došlo ke skrytému zneužívání, pak jste se cítili naprosto zmatení. Maminka vám říkávala, že je všechno v pořádku, ale vy jste ji několikrát přistihli, jak v noci plakala a volala svou maminku. Táta chodil na všechny vaše školní akce, ale jemně kritizoval, jak cokoliv děláte. Například zesměšňoval vaši váhu, kresbu, recitaci, chůzi a kdo ví co ještě jiného. Jak vás mohl veřejně podporovat, a přesto vás za zavřenými dveřmi tak ponižovat a srážet k neschopnosti? Jak mohla maminka vydržet láskyplně podporovat, když potají plakala a utíkala před celým světem do své zamčené místnosti?
Smíšené signály a rodinná tajemství vytvářela atmosféru napětí a vnitřního konfliktu. Mohli jsme se cítit milovaní, a přesto se zároveň cítit jako břemeno a neviditelní. Někteří z nás se dokonce stali obětními beránky, kdy všechny problémy rodiny byly připisovány jim, a to i přes snahu ukázat, že problém není v nás. Rodina se zaměřila jen na vás, pokud se cokoliv pokazilo a hravě vás obvinila z toho, že jste příčinou nezdarů. Mohli vás nazvat duševně nemocným, chronickým lenochem, lhářem, podvodníkem nebo člověkem s nestabilní osobností.
Samou snahou byste se mohli přetrhnout jen proto, abyste jejich útoky osočování alespoň na krátkou dobu odklonili či zmírnili. Tady někde vznikl vzorec „hodné holky a zlobivého kluka“. Tvrzení rodičů jste přijali za pravdivé tvrzení autority. Ačkoliv jste mohli vnímat, že to nejste vy, že někde uvnitř nejste „tak špatní“. Rodičovský otisk si neseme s sebou do dospívání a dospělosti.
Proto, jak jsme dospívali, často jsme si tyto vzorce z dětství přenášeli do dalších vztahů - s přáteli, kolegy a zejména s našimi partnery. Hodná holka se touží zavděčit a zlobivý kluk se zasekl v osamělosti. Mnozí z nás se nevědomky spojili s někým, kdo nám připomínal domácí problémy a umožnil nám opakovat známé role.
Je pravděpodobné, že jste se zamilovali do jiné problematické nebo agresivní osoby, díky které jste se cítili stejně jako v dětství. A znovu jste přijali stejnou roli s vědomím ve svém srdci, že nejste tím, co o vás partner říká.
Žít s kognitivní disonancí je jako balancovat na hraně dvou světů - jednoho, jak nás vidí problémoví lidé, a druhého, který se cítíme být ve svých srdcích a duších. Tento rozpor může vést k pocitům šílenství a zmatku, který je obtížně řešitelný.
Je to jako byste se plavili mezi dvěma realitami - jednou, kterou vnímají ti, kteří vás nechápou, a druhou, kterou cítíte ve svém nitru. Tento rozpor může být nesmírně matoucí a náročný na navigaci.
Osoby, které vás obklopují, mohou někdy přenášet své vlastní vnitřní boje na vás, což je proces známý jako projekce. Jste-li empatičtí, intuitivní a láskyplní, můžete být náchylnější k přijetí této projekce jako pravdy o sobě. Jde o chybu vnímání, která může vést k tomu, že začnete věřit, že problémy druhých jsou ve skutečnosti vaše vlastní.
Někdy mohou být ti, kdo vás obviňují, přesvědčeni o své vlastní verzi reality, která je však v rozporu s tím, kdo skutečně jste. Přijetí této zkreslené perspektivy může být pro vás bolestivé, zvláště pokud jste již dlouho byli přesvědčeni, že problém je na vaší straně. Někdy vás mohou označit za vztahovačné.
Manipulace, která vás nutí cítit se méněcenně, může být pro vás velmi zraňující. Lidé, kteří se dopouštějí takového jednání, často přenášejí své problémy na vás, aby se vyhnuli vlastní odpovědnosti – je to obranný mechanismus známý jako „gaslighting“.
Zažívání těchto situací může vyvolat pocity zmatku a frustrace, zejména když jedna část vás tuší, že to, co se děje, není správné, zatímco druhá část je přesvědčena o absurditě situace. Je to boj mezi vnitřním vědomím a vnějším vlivem, který může být velmi vyčerpávající.
Únikem z tohoto cyklu je odstranění toxických osob z vašeho života. A ano, to může zahrnovat i rodinné příslušníky, pokud jsou zdrojem vašich problémů. Terapie může být klíčová k pochopení vaší role v těchto dynamikách a k tomu, abyste se vyhnuli jejich opakování v budoucích vztazích.
Samostudium a reflexe mohou také přispět k hlubšímu porozumění vaší situace. Je důležité si uvědomit slova a činy, rozlišit iluzi od reality a identifikovat příčiny i důsledky chování těch, kteří vás obklopují.
Naučte se nastavit si zdravé osobní hranice a nebojte se říkat „ne“, když je to potřeba. Vymaňte se z role oběti a namísto toho si vytvořte nový život plný radosti, který bude reflektovat vaši cestu od dětství k dospělosti ve zcela jiném pohledu.
Poprvé ve vašem životě se postavte na první místo. Uznávejte svou hodnotu a nebojte se opustit falešný obraz sebe sama, který vám byl vnucen. Přijměte a oslavujte svou pravou podstatu, tu, která byla ignorována nebo potlačována. Odpusťte si za to, že jste nechtěně přijali názory druhých, a vítězoslavně přivítejte své pravé a nové já.
Ave poustevníci!
