Článek
Zrovna jsem do nákupního košíku vkládala pečivo, když kolem mě prošla mladá zaměstnankyně supermarketu. Mířila k pultu s lahůdkami, kde si všimla, že její kolegyně dělá něco, co se jí očividně nelíbilo.
Hádka za hranou
Strhla se hlasitá a naprosto nevhodná hádka. Prodavačce bylo zřejmě úplně jedno, že jí slyší všichni zákazníci.
„Sakra, co to děláte? Vždyť jsem Vám říkala, že ty salámy označím sama!“ vyjela na ni kvůli banalitě, která v očích nás, nakupujících, nestála za řeč.
„To jste mi neříkala. Dělám jen svou práci. To už tady fakt není možný. Pro dobrotu na žebrotu.“ ucedila starší kolegyně sotva slyšitelné, s odevzdaným výrazem.
„Ale říkala! Jenže to byste mě musela poslouchat. Pořád to s Vámi řeším dokola.“
Kolegyně ženu u salámů nešetřila. Křičela na ni příšerným způsobem a ta starší tam jen tak stála, bez síly se bránit. Jen si pro sebe potichu cosi mumlala a mně jí bylo líto. A protože věřím, že i nepříjemnost se dají řešit slušně, rozhodla jsem se ozvat.
Vložila jsem se do toho.
Přišla jsem k naštvané prodavačce a řekla jsem nahlas a bez obalu:
„Co si to dovolujete? Proč na ni hulákáte? Vždyť by mohla být Vaše matka. Není Vám blbý řvát po kolegyni, když tady navíc máte plno lidí?“
Ztichla jen na okamžik, pak mi dala jasně najevo, že jejich spor se mě netýká.
„Prosím vás, nepleťte se do toho. Tohle není Vaše starost. S kolegyní jsou neustále nějaké excesy. Už to fakt nejde řešit v klidu. Ale proč se Vám vůbec zpovídám…“
„Ale jde. Vždycky jde všechno řešit v klidu. Obzvlášť když se hádáte o hloupej salám.“ opáčila jsem klidně, ale důrazně.
Nevím, jestli se nad tím zamyslí. Možná měla pocit, že se starám o to, po čem je mi houby, ale nemohla jsem jinak. Vždyť při jejich hádce stáli v pozoru i ostatní zákazníci, kteří si přišli nakoupit. A když vidím, že je někomu ubližováno, nemlčím. Mladší kolegyně možná neměla svůj den, ale koho to zajímá? Na tohle zlé a ponižující chování nejsou zvědaví ani zákaznici, ani kolegyně, která v práci dře za pár korun.
