Článek
Ranní shon
Ráno bývá u nás vždycky stejné. Budík zvoní, já letím mezi kuchyní a dětským pokojem, snažím se přimět dceru, aby vstala a oblékla se, zatímco v ruce držím krajíc chleba s máslem a přemýšlím, co jí zabalím k jídlu. Ten den jsem poprvé po dlouhé době nešla do práce autem, ale měla jsem home office, tak jsem si říkala, že všechno zvládnu v klidu.
Dcera mě poprosila o jinou svačinu než obvykle. Prý mají spolužačky krásné barevné boxíky s ovocem a tyčinkami, a ona má jen obyčejný rohlík se šunkou. Pousmála jsem se, otevřela lednici a snažila se vymyslet něco hezčího. Nakrájela jsem jablko, přidala sušenky, zabalila všechno do ubrousku s jednorožcem. Byla spokojená. A já taky. Měla jsem radost, že se jí líbí i drobnost.
Nevinná zpráva
Kolem poledne mi zapípal telefon. Zpráva od třídní učitelky. Nejdřív jsem si myslela, že jde o běžnou organizační věc, jako že zapomněla donést sešit nebo že bude třídní schůzka. Jenže text byl jiný. Stálo tam, že by bylo dobré, kdybych dceři příště nedávala sladkosti, protože prý měla ve svačině sušenky a děti to prý „řešily“.
Chvíli jsem jen zírala na displej. Řešily? Co přesně? A proč je problém, že dítě má ve svačině pár sušenek? Měla jsem chuť napsat, že přece není nic špatného na tom, když jí chutná sladké, že jí jinak zdravě, že jí chystám ovoce a obědy. Ale místo toho jsem jen položila telefon na stůl a cítila, jak mi zvlhly oči.
Pocit viny
Nevím proč, ale měla jsem najednou pocit, že jsem něco pokazila. Že jsem špatná máma, která nedává dítěti dostatečně zdravou svačinu. Že se o mně teď možná mluví ve sborovně, že jsem ta, co „dává dětem sladké“. Přišlo mi to absurdní, a přesto mě to bolelo. Doba, kdy děti nosily do školy rohlík s paštikou a tatranku, je pryč. Dnes se posuzuje, co kdo jí, co má na sobě, jaký má obal na tužky.
Večer, když dcera přišla domů, jsem se jí opatrně zeptala, co se ve škole stalo. Odpověděla úplně klidně, že kamarádka řekla, že sušenky nejsou zdravé a že si toho učitelka všimla. Prý to bylo jen tak mimochodem. Ale v jejím hlase zazněla nejistota. Jako by se bála, že udělala něco špatně. V tu chvíli mě to zasáhlo ještě víc.
Kde se ztrácí normálnost
Celý večer jsem přemýšlela, kdy se z obyčejných věcí stala soutěž. Soutěž o to, kdo má zdravější, pestřejší, „instagramovější“ svačinu. Kdo má dražší aktovku nebo hezčí tenisky. A kolik stresu to asi přináší dětem, které jen chtějí zapadnout.
Vzpomněla jsem si na své školní roky. Na svačiny zabalené do alobalu, na lepené chleby s máslem, které se v tašce zmačkaly. Nikdo to neřešil. Všichni jsme byli stejní, obyčejní. Teď mám pocit, že se děti učí porovnávat už v první třídě. A my rodiče jim k tomu často pomáháme, i když nechceme.
Slova, která zabolí
Druhý den jsem se rozhodla učitelce odepsat. Slušně, bez emocí, ale upřímně. Napsala jsem, že chápu snahu o zdravé stravování, ale že jedna sušenka neudělá z dítěte nezodpovědného člověka. Že někdy není třeba řešit maličkosti, které mohou dítěti ublížit víc než samotný cukr. Odpověď přišla krátká. Prý to myslela jen jako doporučení, že si nemám nic brát osobně. Jenže já jsem si to vzala.
Nešlo totiž o sušenky. Šlo o to, že někdo zvenčí bez kontextu hodnotil něco, co pro mě bylo projevem péče. Ten malý boxík byl symbol mé snahy, ukázat dceři, že i když nestíhám, myslím na ni. A místo toho jsem měla pocit, že dělám všechno špatně.
Tichá změna
Od té doby jsem začala dělat jednu věc jinak. Ne že bych přestala dávat dceři svačiny, to ne. Ale přestala jsem se snažit, aby byly dokonalé. Neřeším, co si o nich kdo pomyslí. Dávám jí to, co má ráda, a co ji potěší. A hlavně se s ní o tom bavím. Ptám se, jak se cítila, co se stalo ve škole, co ji rozesmutnilo. Protože jsem pochopila, že nejde o jídlo, ale o vztah.
Učitelka se od té doby neozvala. A možná je to tak dobře. Možná to celé mělo jen jeden smysl. Připomenout mi, že i když svět kolem nás mění pravidla, láska a klid v rodině jsou pořád to nejdůležitější.
Závěr, který bolí i uklidňuje
Někdy mám pocit, že dnešní rodiče musí být dokonalí ve všem. V práci, v péči, ve výběru svačin. Ale čím víc se o to snažíme, tím víc se ztrácí obyčejná lidskost. A ta chybí nejvíc. Děti nepotřebují bezchybné boxíky plné bio potravin. Potřebují vědět, že je máme rádi, i když je život občas zmatený a rychlý.
Možná se svět nezmění. Možná budou i dál rodiče posuzováni podle maličkostí. Ale já už se nenechám zlomit kvůli sušence v dětském batohu.
