Článek
Když viděla, že připravuji její nejoblíbenější jídlo – smažený sýr s hranolky a tatarkou – rozzářila se a dala mi pusu na tvář.
„Mami, ty jsi nejlepší,“ řekla nadšeně a já se musela usmát. Je jí teprve dvanáct, ale už teď vím, že tohle jídlo by si dala nejraději každý den. A není sama. Když se bavím s ostatními rodiči, smažený sýr vede žebříčky oblíbenosti mezi českými dětmi stejně spolehlivě jako pohádka o Červené karkulce.
Minulý týden jsme s manželem a dětmi jeli na prodloužený víkend do Amsterdamu a tam jsem si uvědomila, jak moc je tohle jídlo součástí naší národní identity. Druhý den našeho pobytu jsme se unavení po celodenním chození zastavili v jedné restauraci. Eliška si prohledala celý menu, ale nic jí nepadlo do oka. „A nemají tu smažák?“ zeptala se nakonec s nadějí v hlase.
Vysvětlila jsem jí, že v zahraničí tohle jídlo většinou nenajde, což přijala s povzdechem a objednala si těstoviny. Jenže pak jsem si všimla, že u vedlejšího stolu sedí starší pár a hovoří česky. Nechtěla jsem je rušit, ale zaslechla jsem, jak paní říká: „Já jsem si myslela, že když pojedeme do ciziny, ochutnáme něco nového, a ty si stejně vždycky najdeš hospodu, kde mají aspoň řízek.“
Musela jsem se pousmát. Nejsme v tom sami. Čechy poznáte v zahraničí nejen podle sandálů a ponožek (to už naštěstí pomalu mizí), ale i podle toho, že zoufale hledají na jídelním lístku něco obalovaného a smaženého.
Doma jsem se pak z hecu podívala na internet, jak je na tom oblíbené jídlo českých dětí ve světě. A nestačila jsem se divit. Zjistila jsem, že obalované a smažené sýry jsou v mnoha zemích považovány za symbol nezdravého stravování. V některých státech dokonce proběhly kampaně proti podobným jídlům ve školních jídelnách.
Ve Francii, kde jídlo berou jako umění, by nejspíš omdleli, kdyby viděli, jak namáčíme trojúhelníček sýra do vajíčka, strouhanky a pak ho hážeme do rozpáleného oleje. V Itálii by to považovali za zločin proti gastronomii. A v Japonsku by jim nejspíš ani nenapadlo, že by někdo mohl sýr takhle upravovat.
Jenže v Česku? Tady je smažák národní poklad. Když jsem to říkala manželovi, jen se zasmál. „To je pravda,“ přikývl. „Pamatuješ, jak jsme před pěti lety byli v Paříži a já jsem se ptal v té nóbl restauraci, jestli nemají smažený sýr? Číšník se tvářil, jako bych ho urazil.“
Na výlety do zahraničí vozíme dětem svačiny, protože víme, že místní jídla často odmítají. Kolikrát jsme seděli v řecké taverně s výhledem na moře, nabízeli nám čerstvé ryby, mořské plody, saláty s olivami, a naše děti šeptaly: „Mami, můžeme jít potom na hranolky?“
Je to zvláštní, ale možná je smažený sýr součástí naší kulturní identity stejně jako knedlíky nebo řízek. Je to jídlo, které najdete v každé české hospodě, a většina z nás si ho dávala ve školní jídelně nebo v menze. Je to jídlo našeho dětství, našich prvních rande, našich studentských let.
Když jsem byla minulý měsíc na třídním srazu po dvaceti letech, skoro všichni jsme skončili u stejného jídla – smažáku s hranolkami. A nikdo se za to nestyděl. A tak když teď vidím, jak Eliška radostně krájí křupavý smažený sýr a namáčí ho do tatarky, vím, že je to víc než jen večeře. Je to kousek domova, kousek dětství, kousek toho, co nás spojuje jako rodinu i jako národ.
Možná bychom měli jíst zdravěji. Možná bychom měli víc experimentovat s jídlem. Ale upřímně? Ten pocit, když přijdete po dlouhém dni domů a dáte si své oblíbené jídlo z dětství, ten je prostě k nezaplacení. I kdyby bylo na všech černých listinách světa.
