Článek
Namísto prostého konstatování faktu, že mnoho produktů - nejen potravin - je v Polsku levnější a také kvalitnější, pojmu tento článek více jako rešerši. Jednalo se totiž o můj první plánovaný nákup po tom, co jsem Polsko navštívil za účelem prodlouženého víkendu minulý měsíc a nechtěně jsem se díky článku, ve kterém popisuji své zážitky, stal senzací v polských médiích. O mém díle informovaly deníky, rádia a k mému překvapení i některá z těch největších.
Článek o nákupu v Polsku způsobil u našich sousedů nevídanou senzaci
Poláci si totiž svých zákazníků váží. V Praze stále poslouchám, jak turisté zabírají byty Čechům, pijí do noci v barech a jak průvody asijských turistů okupují centrum naší krásné metropole. Ti lidé nám tu ale nechávají peníze, které by česká ekonomika bez nich neměla a je třeba tyto aktivity podporovat - místní podnikatelé pak budou schopní dodávat lepší služby a produkty i Čechům. To byla ale jen taková odbočka ohledně mentality - pojďme zpět do Polska.
Dnes nechci psát pouze o rozdílných cenách, které jsou mnohdy o desítky procent nižší než v České republice, ale také o důvodech, které za tyto propastné rozdíly mohou. Jakmile totiž pohlédnete na konkrétní produkty, které jsou levnější a kvalitnější, okamžitě lze příčinu najít. V Polsku totiž není levnější vše, nýbrž pouze potraviny od lokálních dodavatelů a některé drogistické produkty - také vyráběné v Polsku. Jiné, dovážené produkty, například rozpustná káva Nescafé, nejsou nijak cenově odlišné a po boku těstovin Barilla, také z dovozu, odpovídají cenové úrovni v ČR.
Polský zázrak totiž vůbec není zázrakem a pouze dokládá fungující státní daňovou politiku, diverzifikované dodavatelské řetězce složené z několika desítek firem a zdravou konkurenci prodejců, kdy řetězce konkurují zavedeným polským trhovcům.
Za drahé pečivo, maso a mléčné výrobky nemohou v ČR řetězce, Poláci to dokazují
Když jsem pozorně obcházel regály a hledal zboží, které svou kvalitou i cenou převyšuje to české, nemělo smysl se zaměřit na rozdíly pouhých 10 %, to by se samozřejmě nevyplatilo. Jsou produkty, které v Polsku seženete za daleko méně. Jde zejména o maso, ryby, mléčné výrobky, pečivo, džemy, zavařeniny a cereálie.
Zákazníka hned trkne do očí plejáda výrobců, zejména u mléčných výrobků. V České republice jich najdeme pouhých několik a to většinou ve složení Madeta, privátní značka řetěžce (u Lidlu například Pilos) a poté dovezené značky typu Président. V Polsku je to jiné. Vedle dražších sýrů z dovozu - i u těch ale udržují více než 5 výrobců - najdete ty polské a často v jednom regálu vybíráte z více než 10 dodavatelů. Minulou návštěvu jsem Goudě a Eidamu za 14-15 Kč/100g příliš nevěřil, musím ale zpětně konstatovat, že jde o velmi kvalitní sýry neporovnatelné s českou alternativou v podobě levnějších mléčných výrobků.
To samé je u mléka - tři dodavatelé v regálu. Výsledkem je čerstvé plnotučné mléko za 16 Kč v litrové láhvi.
Podobné je to u masa. Zatímco v České republice jsou na výběr zejména produkty Vodňanské drůbeže, ve větších prodejnách lze najít i slovenské dodavatele, kteří ale často zpracovávají maso nejen ze Slovenska, ale také z Rumunska, Ukrajiny a jiných zdrojů. Jelikož je pro nás kachna synonymem rodinné večeře, vzal jsem v Polsku hned šest kachen za cenu 53 Kč/kg., podobnou kachnu najdeme z České republiky jedinou. Tu od Vodňanské drůběžě - firma je totiž jediným zpracovatelem kachen v republice. Jen na šesti kachnách, které nám vydrží tak tři měsíce, jsme ušetřili přes 700 Kč.
Češi by také mohli nakupovat levněji. Stačilo by mít více než jednoho dominantního zpracovatele drůbeže a nezvolit si jej premiérem.
Kachní a kuřecí maso v polském provedení. Ceny kolem 50-54 Kč/kg. Mléko nejvyšší kvality - dostupná byla i levnější - za 22 Kč/litr.
Za Českou obdobu polské kachny bych zaplatil trojnásobek, tedy 165 Kč/kg. Stejné to je s kuřaty, kde vedle sebe v chladícím boxu soupeří produkty šesti zpracovatelů, často také zmiňují jak kuře žilo a zda bylo ošetřeno antibiotiky. Zákazník tak může sáhnout pro levnější variantu, ale také podpořit šetrný chov. Poláci zásadně maso nemrazí, tato skutečnost mne překvapila a stále nevím proč, bude třeba zkoumat dál.
Poláci tak mají u základních potravin, jakými jsou mléčné výrobky, pečivo, maso a mléko násobný počet dodavatelů, kteří si více konkurují. Že by toto byla příčina oněch nízkých cen?
Výrobky ze zahraničí stojí podobně. Polský zázrak je postaven na domácích zemědělcích
Pokud čekáte v polských obchodech nízké ceny u všeho, jste na omylu. Produkty jako kvalitní italské těstoviny, káva, švýcarské čokolády a španělské šunky stojí podobně, ne-li více. To by odpovídalo logistické náročnosti, kdy do České republiky trasa zabere méně a Poláci platí za delší dovozní vzdálenost. To je zcela logické a stejná cenová úroveň těchto produktů také o něčem vypovídá.
Zatímco 300 gramů kvalitního polského salámu pořídíte za 47 Kč, 100 gramů uheráku z Kostelce stojí 62 Kč. To samé u sýrů - 300 gramů polského Maasdameru pořídíte za 36 Kč, 100 gramů českého Madelandu vyjde na 33 Kč. Vedle toho pořídíte za české ceny Nescafé, Lindt a například chipsy Lays. Podle místa a řetězce mohou být ceny o zhruba 10 % levnější, ale to odpovídá velikosti polského trhu a tamním mzdám, takže zde nelze hovořit o nenasytnosti řetězců.
Mléčné výrobky v polském provedení. 2,1 kg sýra po 300 gramových baleních stojí 240 Kč. Balení salámu, opět po 300 gramech, koupíte za 48 Kč. V České republice mezitím prodávají 100 gramů uheráku za 60 Kč.
Důvodem polského zázraku je tak podle mého pozorování zcela jednoznačně nedostatečná konkurence u výrobců základních potravin.
Chytrá daňová politika - Češi se mohou od Poláků učit
Samotnou kapitolou jsou tabákové výrobky a lihoviny. Zde nelze vinit nedostatečnou konkurenci nebo nenasytnost řetězců, protože se cena přímo odvíjí od uplatněné spotřební daně.
Je třeba si říci, co má pro Českou republiku větší cenu. Zda omezení konzumace lihovin, ve které jsme ,,nejlepší" na světě a nebo využití prostředků konzumentů tabáku a lihu k tomu, abychom v naší zemi vybudovali perfektní zdravotnické zázemí a například prostředky využili i k osvětě a propagaci zdravějšího životního stylu. Já mám jasno, ale jsem kuřák a čas od času si také otevřu lahev vína. Mrzí mne, že české peníze končí v zahraničí a rád bych viděl nové nemocnice namísto desítek miliard Čechů v polském státním rozpočtu.
Rozdíly jsou totiž tak tristní, že Čechům nedává smysl nakupovat tabák ani lihoviny v Česku a tak utrácí své peníze u našich severních sousedů. Důvody jsou zřejmé.
Na krabičce cigaret ušetří český zákazník v Polsku přes 50 Kč. Takových krabiček třeba já vykouřím měsíčně dvacet, partnerka je na podobných číslech. Celkem dle statistik je v České republice mezi dospělou populací 24 % kuřáků. Stát z každé prodané krabičky cigaret získává přes 80 Kč. Jen můj nákup tak ochudil stát o 5× 800 Kč, tedy zhruba 4 000 Kč mohlo skončit ve státní kase. Peníze skončily v té polské.
Dramatický nepoměr sazby spotřební daně u tabáku vedl k tomu, že mých 4 000 Kč z efektivního zdanění neskončilo ve státní kase ČR, nýbrž v té polské. Menší rozdíl bych toleroval a nakoupil doma, toto je bohužel příliš.
Proč stát udržuje takový nepoměr mezi sazbou daně v České republice a Polsku? Tamní trafiky jsou zásobené tisíci kartóny denně a pokud by si jeden karton koupilo denně 10 tisíc Čechů, utíká českému rozpočtu 8 milionů korun denně do Polska. Čísla unikajících peněz budou samozřejmě násobně vyšší. U zmíněných cigaret jsou české ceny dokonce vyšší než ty v Rakousku a na stejné úrovni v porovnání s Německem.
Výběr spotřební daně z tabáku mezitím stagnuje, vláda ale stále zvyšuje daňové zatížení. Proč asi výběr nestoupá? Odpověď je jednoduchá - Polsko, případně Rakousko.
Polský zázrak je kombinací daňového zatížení a konkurence mezi zemědělci
Ty nejsložitější záhady mají často jednoduchou odpověď. V případě zázračných polských cen jde o kvalitní práci tamějších zemědělců podpořenou důrazem polské vlády na konkurenceschopnost malých a středních podniků. Základní potraviny dodává množství menších i větších firem a pokud by zákazníci nenalezli požadovanou cenu a kvalitu v řetězci, najdou jí u místního trhovce a farmářů samotných, kteří také ve městech prodávají za násobně nižší ceny, než ti naší v České republice.
Polsko také masivně vydělává odhadem miliardy korun ročně na českých penězích, které v reakci ať už na vyšší spotřební daně nebo cenu a kvalitu potravin končí v tamní ekonomice. Tuzemské vlády tak musí podporovat malé zemědělce a umožnit jim možná i za cenu státní pomoci dodávat velkým řetězcům své produkty. Namísto povinných kvót na české potraviny by mohlo dávat smysl zavést povinné kvóty diverzity mezi dodavateli, aby někteří nejmenovaní čeští velkouzenáři a jim podobní mlékaři neobsazovali 70 % regálů svými produkty a nedisponovali silou krátkodobě snížit ceny a potlačit konkurenci. Také by bylo dobré mít více než jednoho dominantního zpracovatele drůbežího masa - češi by jistě na svých talířích v reakci našli levnější jídlo a v peněžence více úspor.
Daně jsou samostatná kapitola, zde dle mého názoru stát selhává na plné čáře a setkává se u stále navyšovaných spotřebních daní s odporem občanů, kteří vyráží právě do Polska a Rakouska. Daně nelze uplatňovat bez ohledu na sousední státy a možnosti Čechů nakoupit si jinde. Pokud chtějí Češi konzumovat nezdravé výrobky, bylo by adekvátní za peníze z vybraných daní zajistit odpovídající služby, což se ale bohužel neděje. Daně jsou příliš vysoké a vláda namísto reakce na snížující se výběr plánuje dále zvyšovat.
Dokud se výše uvedené nezmění, nezbývá mi, než pro naši pětičlennou rodinu nakupovat opět v Polsku i s vědomím, že Česká republika přichází o tak potřebné prostředky.
