Boj o dluh USA: Trump chce kontrolu nad ropou a dominantní dolar

Dnešním textem se pokusím odpovědět na poněkud nesrozumitelné kroky Bílého domu prezidenta Donalda Trumpa. Ten se nechová jako někdo, kdo by měl mandát na pouhé čtyři roky a demontáží bezpečnostní architektury světa tak Spojené státy boří dekády zavedené konvence a zpochybňují základní spojenectví existující v uplynulých 70 až 80 letech. Marginalizace NATO, potenciální spolupráce s Ruskou federací, útoky na Írán či hrozba anexe Grónska jsou jen některými ze zdánlivě šílených nápadů, které ale Donald Trump myslí zcela vážně a jak ukázal zásah ve Venezuele, prezident je ochoten ty nejkontroverznější kroky i reálně provést.

Co toto úsilí spojuje? Kromě demonstrace moci nelze také opomenout rostoucí federální dluh USA a ačkoliv se v Trumpových vyjádřeních nelze příliš vyznat, vše propojuje jedna jediná a důležitá teze. Těžba, respektive kontrola surovin a obchodu s nimi. Problematika ropy, nerostů, zemního plynu a dalších surovin není jen věcí provozní, ale také fiskální a kdo kontroluje těžbu, kontroluje světovou dominanci skrze rezervní měnu, v tomto případě skrze dolar.

Mnoho kroků současné administrativy USA lze totiž číst i skrze fiskální optiku a touha Donalda Trumpa po kontrole zásob ropy ve Venezuele navazuje nejen na jeho dřívější výroky o správě ruských plynovodů vedoucích do Evropy, ale také o jeho záměru posílit americké ropné společnosti takovým způsobem, aby mohly volně expandovat do rozličných koutů planety - Rusko nevyjímaje - a těžit maximum ropy i zemního plynu. Není pochyb o Trumpově posedlosti těžbou čehokoli, ostatně prezident USA usiluje o získání Grónska k těžbě, plánuje těžební projekty na Ukrajině, ve Velké Británii, v Arktidě a nezapomíná ani na Írán, kam se nyní upínají zraky celého světa kvůli přesunům početné vojenské techniky i personálu Spojených států. Bílý dům tak pod Trumpem masivně investuje do dolování vzácných kovů v USA i ve světě, ale jak se ukázalo, ve svém záměru těžit cokoli a kdekoli zašel Donald Trump tak daleko, že si de facto přivlastnil zásoby ropy ve Venezuele a zadržel tamního prezidenta. Vymáháním protiruských sankcí a neutralizací režimu ve Venezuele se Spojeným státům otevřela cesta k vytlačení dvou nepříjemných konkurentů v podobě Ruska a Číny, zatímco na Blízkém východě, jak vysvětlím níže, je situace pro USA již dnes přívětivá. Komplikací zůstává pouze Írán, kde ale slábne režim a jeho změna může být otázkou týdnů či měsíců v nezávislosti na tom, zda Spojené státy přímo zasáhnou.

Jaký je ale důvod k takto razantním krokům, kdy USA riskují mezinárodní renomé, životy vojáků i selhání v podobě masivních investic do často nevyzpytatelných a bouřlivých regionů? Prezident je jistě těžbou ropy, cenných kovů a zemního plynu posedlý, druhou a důležitější motivací je ale soustavná snaha Trumpovy administrativy zvládnout prohlubující se zadlužení federální vlády USA, které dosahuje zhruba 125 % HDP a stále roste. Kdo kontroluje obchod s ropou, ten se také těší dominanci národní měny v balíku světových rezervních měn a takový držitel monopolního postavení - v tomto případě jde o USA - se také může s naprostým klidem zadlužovat stále více, aniž by se dluh a související úroky vymkly kontrole.

Spojené státy mají ve světové ekonomice výsadní postavení nejen díky prvenství v ekonomickém výkonu přepočteného na HDP, ale také díky dolaru, tedy nejpoužívanější rezervní měně světa. Aby toho nebylo málo, existuje dalších 22 zemí, jejichž měny jsou na dolar přímo navázány stanoveným a neměnným kurzem, kterému se říká hard peg. Takto je s USA měnou svázán Katar, Kuvajt, Bahrajn, ale také Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Omán, Ázerbájdžán a několik dalších, většinou extrémně chudých nebo nepříliš rozlehlých zemí, jakými jsou Džibutsko, Bermudy, Aruba nebo Belize.

Výše jmenované státy, které společně s USA ovládají více než 70 % obchodu s ropou, tak udržují dolar jako platidlo a díky této provázanosti stabilizují i vlastní měny, na čemž většina těchto států značně zbohatla. Systém takzvaného petrodolaru je ale výhodný především pro Spojené státy, které za přebytečné dolary z obchodu s ropou státům nabízí jedinou možnou výměnu - tedy nákup státního dluhu USA nebo investice do jiných aktiv, případně využití dolaru ke konverzi za jiné měny, ale jedině přes americkou Federální rezervní banku. Při sečtení ekonomické síly států výše a USA by pomyslné HDP dolaru dosáhlo více než 40 bilionů dolarů ročně, tedy zhruba 35 % světové ekonomiky. Exportéři ropy jsou také kvůli provázání lokálních měn s dolarem nuceni držet ohromné zásoby americké měny, kterou využívají jako stabilizační mechanismus ekonomiky a zároveň dolary investují do amerického dluhu a dalších aktiv, čímž pomáhají Spojeným státům. Státy Perského zálivu tak de facto nespadají do Trumpovy sféry zájmu v oblasti kontroly obchodu s ropou, protože tento obchod už dnes v dolarech probíhá a země tento systém nemohou bez zásadních změn ve vlastních ekonomikách opustit. Prezident USA se tak zaměřuje na jiné státy, které s ropou v dolarech neobchodují, tedy na Rusko, Indii, Venezuelu, Írán a zejména na Čínu, která platí Íránu a Rusku převážně v čínských juanech. Pravdou ale je, že postupně vytvořená závislost USA na dominanci dolaru představuje také riziko. Pokud by došlo k úpadku dominance dolaru ve světovém obchodu a navíc by i některé ze států Perského zálivu přestaly dolar využívat pro transakce s ropou a zemním plynem, mohly by mít Spojené státy problém.

Dokud je dolar takto masivně využíván nejen Spojenými státy, ale také světovými prodejci a kupci většiny ropy a fosilních zdrojů, existuje také vysoká poptávka po státních dluhopisech USA, které lze navíc vydávat poměrně levně a výnos vydaného dluhu osciluje téměř výhradně poblíž stanovené úrokové sazby Federální rezervní banky bez větších výkyvů, což udržuje dluh Spojených států extrémně levný i v době vysokého zadlužení na úrovni 125 % HDP. Slábnoucí využití dolaru ve formě rezervní měny ale množinu kupců federálního dluhu redukuje, což pro Spojené státy logicky není příliš výhodné. Budou-li volné dolary cirkulovat i mimo Spojené státy, dříve či později si skrze směnu a bankovní domy najdou opět cestu do americké ekonomiky.

Výše uvedené odstavce lze podepřít i několika tvrdými daty. Celkem 64 % světového dluhu je denominováno v dolarech, 59 % aktiv, tedy akcií, cenných papírů, derivátů, ale i nemovitostí a podílů ve firmách je taktéž drženo v dolarech a americkou měnu využívá celých 58 % světa pro platby a 54 % světa pro obchodní transakce. S nástupem skupiny BRICS se přitom očekával postupný sestup dolaru ve prospěch národních měn, ale došlo k přesnému opaku - role dolaru je silnější a druhá nejvyužívanější měna světa, euro, zůstává na druhé příčce s 20 až 25 % využitím ve zmíněných případech. I tak jde o fenomenální výkon evropské měny, což Donalda Trumpa rozhodně netěší. V euru se neobchodují paliva ani zahraniční dluh, ale ekonomika Evropské unie je nebývale silná díky kupní síle, exportnímu charakteru eurozóny a dobré pověsti spočívající převážně v dodržování práva a ochraně majetku investorů.

Jen pro představu - čínský juan využívá jako rezervní měnu jen 1,1 % světa a v čínské měně není z podstaty státem kontrolovaného kurzu obchodován žádný dluh. V Číně existuje paradox, kdy stát nakupuje vlastní dluh skrze státní banky a občané ani investoři k čínskému zadlužení nemají přístup. Pro mezinárodní transakce se juan využívá jen v 7 %, což je nebývale nízké číslo i vzhledem k ekonomickému výkonu Číny, které indikuje, že samotní Číňané preferují dolar či euro před juanem, což ale opět pramení z direktiv čínského státu. Režim ekonomiku živí zahraničními rezervními platidly a skrze obchodní přebytky uměle stlačuje sílu vlastní měny, aby došlo k podpoře exportu.

Čínská měna tak dolaru nekonkuruje a konkurovat ani nemůže, Číňané to sami nechtějí a euro je útočištěm pro ty státy, které nevnímají USA jako bezpečný přístav pro své investice nebo dluh, což lze v dnešním kontextu politiky Bílého domu pochopit. Dolar tak zcela dominuje a euro si vede lépe než by mělo, využívá jej dobrovolně množství států a Evropská unie na rozdíl od USA na užívání vlastní měny netrvá - i proto je euro tak oblíbené.

Celý výše popsaný princip je jednoduchý. Bude-li dolar využíván více i díky závislosti odběratelů fosilních paliv na americké měně, dojde ke zpětné investici těchto dolarů do americké ekonomiky skrze nákup a prodej zboží v dolarech, nebo investice do aktiv denominovaných v měně USA. To je i případ federálního dluhu, který roste a potřebuje stále více kupců ze zahraničí, protože domácí poptávka Američanů v uplynulých letech slábne.

V opačném případě, kdy by využití dolaru jako rezervní měny sláblo, dojde ke zdražení financování dluhu a především se projeví charakter importní ekonomiky USA několika nepříjemnými důsledky. Ekonomika USA je totiž závislá na dovozu a spotřebovává více než vyprodukuje - tím se země liší od ostatních a dolar je tak ohrožen zejména výrazným oslabením, kdy by nákupy zboží za silnější zahraniční měny znamenaly inflaci. K té ale zatím nedochází a má to jednoduchý důvod, dokud se bude zboží pro Američany nakupovat opět za dolary, k inflaci nedojde. Do této rovnice je nutné zahrnout také importní tarify, tedy pomyslnou daň na dovoz do USA, která nemůže fungovat bez dominance dolaru a tarify budou efektivnější s tím, jak by hypoteticky využití americké měny rostlo. V opačném případě, tedy při odklonu od dolaru, by celní přirážky inflaci naopak tvořily a uvrhly Spojené státy do nebezpečné inflační spirály.

Jak ale dominanci dolaru zajistit bez rizika, že Trumpovy agresivní a často vyloženě nepřátelské kroky jiné státy vylekají a ty se od dolaru odkloní? Zde je odpověď opět jednoduchá - je třeba, aby Spojené státy ovládaly těžbu a obchod s fosilními palivy, případně i strategickými surovinami, které potřebuje každý. Kontrola ložisek ropy a zemního plynu ve Venezuele, Spojených státech, v Iráku, na Ukrajině, ale také v Ruské federaci - kontrola prodeje, nikoli samotné těžby - a pravděpodobně i v Íránu se jeví v kontextu dominance dolaru jako logický krok.

Kamkoli Donald Trump vstoupí, je jeho prvním zájmem dohoda o dodávkách fosilních paliv z USA a kontrola zásob ropy i plynu v dané zemi. Bylo tomu tak v Rusku, ve Venezuele, na Ukrajině, ale také ve Velké Británii. Téma těžby vždy rezonovalo jako první a o těžbu se neměl starat nikdo jiný než firmy z USA, které budou, zcela logicky, prodávat paliva pouze a jen v dolarech. V rámci obchodní dohody s Evropskou unií se Donald Trump holedbal evropskými nákupy ropy a zemního plynu, ale i v mírovém plánu pro Ukrajinu Trump počítá s tím, že mu Rusové předají energetickou infrastrukturu a budou to Spojené státy, které budou oním prodejcem fosilních paliv z Ruské federace. Účet samozřejmě vystaví v dolarech. Ironií této strategie je především její nezávislost na ekonomice i ziskovosti těžařů. Aby byl Donald Trump úspěšný, musel by po vzoru Číny transformovat strategické firmy USA do polostátního modelu a nedbat na principy tržní ekonomiky. Cílem je totiž těžit za každou cenu bez ohledu na zisk a tímto stylem získat strategickou dominanci, která nemusí být profitabilní.

Získá-li Bílý dům kontrolu nad obchodem se surovinami, udrží se i dolar coby nejvyužívanější rezervní měna světa. V tomto případě bude americký dluh nadále levný a USA si zajistí, že jejich dluh zafinancují a převezmou další desítky států. Tento vývoj by Federální rezervní bance USA umožnil také adekvátně zadlužení ředit a tím i vyrovnat negativní dopady ceny obsluhy tohoto dluhu, která již dnes činí přes 1 bilion dolarů ročně. Bude-li ale dolar dále dominovat, onen bilion lze bez větších potíží rozředit a závislost na americké měně zajistí neschopnost investorů se jakkoli proti tomuto ředění dluhu vymezit.

Z odstavců výše vyplývá několik nepříjemných zjištění. Tím prvním je, že současné Trumpovy kroky směřují ke korpokraticky-fašistickému modelu vlády ve Spojených státech. Aby byl Trump úspěšný, musí ohnout princip tržní ekonomiky a donutit společnosti z USA, aby spolupracovaly nejen kvůli zisku, ale také k dosažení širších cílů Bílého domu. Sekundární dopad Trumpovy strategie spočívá v závislosti na Spojených státech, pro kterou je klíčové ovládnutí dovozu paliv do druhé největší ekonomiky světa, tedy do Evropské unie. Ona reintegrace Ruské federace do světové ekonomiky zmíněná v mírovém plánu Spojených států není ústupkem Vladimiru Putinovi, ale v kombinaci s předáním správy plynovodů a ropovodů do rukou USA slouží primárně Bílému domu. Evropská unie tak vymění jednu závislost za druhou, ale je nutné si říct, že na palivech - zejména LNG - z USA jsme závislí již nyní.

Třetím, nejdůležitějším a zároveň nejděsivějším zjištěním je, že ona Trumpova strategie nespočívá v krocích, které lze realizovat za rok, ale ani za tři roky mandátu prezidenta Spojených států. Ačkoliv jde nyní o spekulaci, Donald Trump, bohužel, přemýšlí dlouhodobě a k tomu, aby uspěl, musí nejprve demontovat demokratickou podstatu vlády ve Spojených státech. Propojení státu a soukromých společností musí být hlubší než je nyní a jen s mandátem autoritáře lze kýžených cílů dosáhnout. V tomto ohledu musí být maximálně omezená moc obou komor Kongresu USA i opozice, která nyní vede v předvolebních průzkumech před průběžnými volbami. V tomto ohledu již prezident USA vyslal nenápadnou vlaštovku a naznačil možnost odsunutí voleb v USA, pokud by se země nacházela ve válečném stavu.

Donald Trump tak vede závod s časem. Jak je známo, jeho zdraví chřadne a prezident USA působí stále unaveněji a místy až dezorientovaně. Na rozdíl od Joea Bidena se ale u Donalda Trumpa můžeme setkat s odlišnými vzorci chování. V dosažení svých cílů bude Trump pravděpodobně stále agresivnější a jak bude pociťovat vlastní limity vzhledem k pokročilému věku, naopak své kroky může eskalovat a urychlit. Otázkou je také, zda budou průběžné volby v roce 2026 narušeny, omezeny či jinak ovlivněny, protože k realizaci dlouhodobých cílů Bílého domu nesmí Kongres za žádnou cenu padnout do rukou demokratů.

Jen Bůh ví, jaký plán má Donald Trump pro listopad roku 2026 připravený. Nelze ale vnímat kroky prezidenta USA jako iracionální. V jeho světě, který stále zcela nepřijímáme a nevidíme, jde o promyšlený a racionální plán, který je ale postaven na agresivitě, dominanci, využívání závislosti a demonstracích síly bez jakéhokoli uzardění za jediným účelem - zachovat či posílit dominanci Spojených států i dolaru, a to i za cenu rozbití spojenectví a světového řádu.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.