Článek
Volby jsou za námi a bude nějakou dobu trvat, než dojde k vyjednání udržitelného kabinetu a zformování nové vlády. Na tuzemské scéně lze jistě mnohé změnit, zlepšit či zhoršit a skrze vládní opatření ovlivnit životy občanů České republiky. Válka na Ukrajině ale neskončila, Donald Trump je stále prezidentem USA a Evropská unie i nadále čelí výzvám nejen v oblasti energetiky, ale také konkurenceschopnosti. Pro české firmy je stále i po volbách největším partnerem Německo a kroky tamního kancléře Friedricha Merze mohou ovlivnit život v tuzemsku více než kroky příštího předsedy vlády, kterým bude s největší pravděpodobností Andrej Babiš.
Německý kancléř převzal vládu v mimořádně politicky vyhrocené době. Německým průzkumům dominuje protisystémová AfD, jejíž program spočívá v opuštění eurozóny, společné celní unie i schengenu, což lze přeložit jako rozpad EU tak, jak jí známe v tom pozitivním smyslu. Petr Fiala a jeho SPOLU zřejmě prohrálo volby i proto, že kabinet dostatečně nereflektoval obavy občanů ze zdražování a budoucích dopadů opatření Evropské komise, zejména pak emisních povolenek ETS 2, migračního paktu a dalších klimatických opatření známých jako Green Deal.
Pro Merze jsou Green Deal a kroky Evropské komise neméně důležité a nehodlá po těsném volebním vítězství udělat po vzoru Fialy stejnou chybu.
Green Deal vznikl jako politická reakce na otřesy v lidovecké partaji EPP
Duchovním otcem Green Dealu je nizozemský politik Hans Timermans, lídr levicové partaje PvdA, který se nyní v Nizozemsku spojil s místními Zelenými a uskupení vyzývá dosud dominantního Geerta Wildera a jeho pravicově-konzervativní blok, jehož partaj dominuje průzkumům již čtvrtým rokem. Právě Timmermans si v roce 2019 vyhodnotil, že opatření směřující ke klimatické neutralitě získá popularitu zejména kvůli rozmáhajícím se protestům mladých aktivistů pod hnutím Fridays for Future.
Tento odstavec ve formě návratu do minulosti píši zejména proto, aby si čtenáři uvědomili, jak Green Deal vznikl a proč nyní dokonce i Německo bojuje proti některým jeho součástem. Politika byla v letech 2018 a 2019 zcela odlišná. Dlouhodobá konjunktura a bezprecedentní ekonomický růst nabízel prostor pro odvážné až utopické myšlenky, které se setkávaly s příznivými ohlasy zejména na levicové scéně. Ne nadarmo se říká, když se příliš daří, roste levice a když ekonomika narazí na překážky, vrátí se k moci pravice. Tímto jednoduchým principem lze vysvětlit růst euroskeptických partají v EU, jejichž program je soustředěn více na ekonomiku než na ideologii a některé strany jdou až tak daleko, že nálady společnosti využívají k líbivým, ale nebezpečným slibům, například o vystoupení z Evropské unie.
Ursula von der Leyenová nikdy neměla být šéfkou Evropské komise. Nominantem německé CDU byl Manfred Weber, dnešní lídr partaje EPP. Sám jsem se na sklonku roku 2018 zúčastnil semináře na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde se Weber již tehdy profiloval jako jasný budoucí lídr unijní exekutivy a seminář se jmenoval „Seznámení s novým šéfem Evropské komise“, což mluví za vše. Weber měl pro sebevědomí důvody, vyhrál volbu mezi takzvanými spitzenkandidáty, tedy vedoucími nominanty do čela Evropské komise a získal v neformální volbě 182 hlasů ze 702, více než všichni ostatní. Evropská rada se ale v roce 2019 rozhodla ke kroku, který Evropskou komisi formuje dodnes. Zelení a socialisté z řad západních států Webera odmítli pro konzervativní postoje a dokonce i Viktor Orbán nebo Andrej Babiš tak učinili také. Orbána s Weberem pojily osobní rozepře a dnešní vzlyky nad chováním Evropské komise pod Ursulou von der Leyenovou jsou tak přímým důsledkem tohoto kroku, který změnil unijní exekutivu navždy.
Weber pohořel a lídři Evropské rady dali přednost umírněné a byrokraticky vyhlížející Ursule von der Leyenové, která před svým jmenováním nebyla tak arogantní, jako právě Manfred Weber. Je nutné si uvědomit, že v době volby unijní exekutivy probíhaly celosvětové protesty mladých z hnutí Fridays for Future a Greta Thunberg dosáhla vrcholu své aktivistické kariéry. Promlouvala na půdě Evropského parlamentu, OSN, ale i na Světovém ekonomickém fóru v Davosu za potlesku všech přísedících. Nová šéfka Evropské komise, Ursula von der Leyenová, se rozhodla na těchto společenských náladách kapitalizovat a zvolila silně proklimatickou politiku a jmenovala do přední role v unijní exekutivě Franze Timmermanse, ideologického otce Green Dealu. První návrh klimatických opatření v roce 2019 spočíval v jednoduchém prohlášení - Evropa bude klimaticky neutrální do roku 2050 a nějak toho dosáhneme. Tento Green Deal podepsal Andrej Babiš bezmyšlenkovitě, šlo o módní prohlášení, které má ale v dnešní době zdrcující dopady na evropskou konkurenceschopnost.
Tehdy, před šesti lety, byla ekonomika na vrcholu, Evropa nebývale prosperovala a středově-levicové až progresivně levicové partaje nabíraly na síle. V Německu ovládli mladou generaci tamní Zelení a ve volbách atakovali 12 % hlasů, socialisté získali 17 %. Šlo o historický rekord. Socialisté nové doby, jejichž prioritou bylo klima a ekologický přístup k ekonomice, vládli také ve Švédsku, Nizozemsku, Belgii a Itálii.
Green Deal byl počin, směřující k uspokojení společnoste volající po záchraně planety a zastavení globálního oteplování v době, kdy Evropská unie prosperovala. Dopadová studie? Nebyla třeba, společnost většinově souhlasila. Energetická nezávislost? Nebyla třeba, dokončoval se Nord Stream 2 a Evropa spoléhala na bezedné zásoby ruských fosilních paliv. Strategická suverenita? Nebyla třeba, nikdo si nedovedl v roce 2019 válku na evropském kontinentu a rozpolcení globálního uspořádání ani zdaleka představit.
Tato doba ale pominula a Evropská komise si tento jednoduchý fakt stále neuvědomuje. Válka na Ukrajině změnila vše. Nelze se nadále spoléhat na Rusko, nelze si nadále idealizovat sjednocený svět usilující o klimatickou neutralitu a nelze ani spoléhat na občany států Evropské unie, kteří nežijí v často utopickém světě Bruselu, ale čelí realitě v podobě ekonomické stagnace a to nejen v České republice, ale také ve Francii, v Německu, nebo i ve Švédsku.
Kancléř Merz bojuje o záchranu Německa i EU. Má jen tři roky
Až po obsáhlém úvodu v podobě okénka do historie lze popsat dnešní chování a záměry Friedricha Merze, německého kancléře. Velmi těsné volební vítěžství CDU bylo zajištěno pouze razantním rétorickým obratem, tedy zejména zpochybněním migrační politiky Angely Merkelové a důrazem na ekonomiku i bezpečnost. Merzovi vyhrál volby dnes již slavný výrok „Wir haben es offenkundig nicht geschafft“, tedy česky „Zcela očividně jsme to nezvládli“, který zazněl v reakci na slova Angely Merkelové o migraci z roku 2015. Lídr koalice CDU-CSU se musel proti své stranické předchůdkyni, Angele Merkelové, vymezit a hledat jinou cestu, jak se vůči palčivé problematice migrace vymezit. Pokud by lídr CDU-CSU žil i nadále v utopii a neakceptoval politickou realitu, prohrál by volby.
Bez spolupráce Evropské unie, zejména pak Evropské komise, ale nemá německý kancléř šanci uspět. Čelí nutnému posílení výdajů na obranu v reakci na ruskou agresi a navíc mu plány značně naboural i Donald Trump svým izolacionismem, který dopadá i na německou ekonomiku. V tomto stavu je vyvedení země z recese a návrat do pozice průmyslové velmoci téměř nemožný úkol, zejména pak v období tří let. Friedrich Merz si velmi dobře uvědomuje, že pokud neuspěje, AfD Evropskou unii rozloží a právě on je za výsledek odpovědný.
V tomto stavu Merzovi nezbývá než otevřeně bojovat proti šéfce Evropské komise a její politice, protože Ursula von der Leyenová začíná být pro Evropskou unii a členské státy přítěží. Šéfka unijní exekutivy nedávno přišla v novým rozpočtem Evropské komise a navýšila jej na bezmála dvojnásobek. Navrhla nové ekologické daně, zpřísnění klimatických cílů a co je pro Merze nejdůležitější, navrhla i zřízení fondu společné evropské zbrojní iniciativy. V obranné a daňové politice ale Ursula von der Leyenové nemá žádné pravomoci, tato úloha spočívá na členských státech a Friedrich Merz si nemůže dovolit přesun moci a ohromných finančních prostředků na unijní exekutivu. Potřebuje tyto zdroje v Německu, aby s nimi mohl právě výsostně on a jeho vláda pracovat.
Německý kancléř okamžitě návrh nového rozpočtu odmítl a v následujících týdnech také obvinil šéfku exekutivy z neobratného jednání s Donaldem Trumpem. Merz byl ochoten do konfliktu s prezidentem USA jít, protože zvýšení cel je pro německý průmysl zdrcující. Dnes odmítá Friedrich Merz i emisní povolenky ETS 2 v současné podobě a nejnovější kritikou Německa je i ukončení výroby spalovacích motorů od roku 2035, které již dopadá na tamní automobilky. Propouštění desítek tisíc zaměstnanců napříč německými koncerny si kancléř nemůže dovolit.
Po odchodu Velké Británie z Evropské unie zůstávají na tuzemské scéně dva ekonomičtí hegemoni, Francie a Německo. Politický chaos, občanské nepokoje a úpadek popularity Emmanuela Macrona pasují právě Friedricha Merze do role nejsilnějšího hlasu v Evropské unii. Kancléř nemá čas. Tři roky na vyvedení země z ekonomické stagnace, občanské nespokojenosti a protiunijních tendencí je příliš málo. Šéfka Evropské komise a její tvrdohlavé prosazování klimatických cílů v době, která těmto krokům nepřeje, je pro Friedricha Merze příliš velkou přítěží.
Jako zastánce Evropské unie úsilí německého kancléře podporuji a musím podotknout, že dominance AfD v Německu by byla koncem Evropské unie tak, jak jí známe. Pokud je třeba otočit doprava, zbavit se ekonomické utopie a jít do konfliktu s unijní exekutivou, budiž.
Evropská unie je v nominálním HDP větší ekonomikou než Čína, ale také se dokáže společně bránit případné agresi a při rozvoji společného trhu a vytvoření 28. režimu volného obchodu není důvod v další rozvoj společenství nevěřit. Nelze ale politiku podřídit utopickým snům z doby, kdy se dařilo až příliš. O osud Evropské unie se nyní nebojuje v České republice, ale v Německu. Ani Marine Le Pen a její partaj ve Francii nechtějí EU či eurozónu opustit, AfD ano. Nezbývá tak, než úsilí kancléře Friedricha Merze podpořit nikoliv rozbroji nad maličkostmi, ale úzkou spoluprací členských států. Hrát si nyní na vlastním písečku a stavět si hlavu u každé maličkosti není konstruktivním přístupem a z celého srdce doufám, že ani Andrej Babiš tuto líbivou, ale nefunkční politiku vůči EU prosazovat nebude.
Evropa potřebuje konstruktivní reformy skrze důraz na ekonomiku a uspokojení občanů členských států. Budou-li nyní státy nejednotné, nemusí společenství přežít a to by se rovnalo ekonomické i politické katastrofě.
