Holokaust začali Poláci a Rusové, nikoli Hitler. USA s Británií vědomě nechaly Židy napospas smrti

Tento článek píši z pohledu potomka polských Židů, kteří žili na polsko-českém pohraničí, své pozemky na českém území v Orlických horách ztratili při Masarykově pozemkové reformě, polské následně částečně prodali a utekli na Slovensko v obavách z polských zvěrstev a pogromů, jen aby je Slováci v roce 1941 prodali za 500 marek ke zplynování nacistickému Německu a ukradli jim i zbylé majetky. Slovenské majetky zrestituovali potomci Hlinkova gardisty, kteří je vlastní dodnes. Je nutné podotknout, že polská vláda po pádu komunismu vrátila některé (asi 5 %) z původních pozemků naší rodině. Češi a Slováci tak neučinili. Na téma zločinů Slovenska jsem sepsal článek již dříve.

Německo i Československo byly době 20. let minulého století považovány za relativně bezpečné země, kdy nejobávanější byli Poláci a Rusové. To se následně s příchodem Hlinky a Hitlera změnilo. Je třeba se přestat schovávat před tehdejším antisemitismem a obviňovat pouze Hitlera ze všech zvěrstev napáchaných na Židech - kdyby nebyla nenávist vůči Židům rozšířená napříč Evropou, jeho politika by nikdy nebyla tak úspěšná. Židé chtěli utéct, ale jednoduše neměli kam - Británie i USA je nechaly Hitlerovi napospas, ačkoli věděly, že je čeká smrt.

Pokud budeme historii měnit a revidovat, zapomeneme na spoluvinu nečinností a na kontroverzní postoje západních demokracií ve chvíli osudové pro miliony obyvatel. Svalíme-li vše na Hitlera, budeme v budoucnu odsouzeni k opakování hrůzné minulosti.

Aby byl zachován čistý štít „západního“ světa, jsou nelidské zločiny začátku 20. století a druhé světové války často přisuzovány výlučně nacistům a účast dnešních národů Evropy je mnohdy opomenuta nebo upozaděna. To je i případ genocidy Židů, nástupu antisemitismu a desítky až stovky tisíc mrtvých v období 1918 až 1922 na území Polska a Ukrajiny.

Je třeba vnímat Polsko a Ukrajinu optikou jejich území v roce 1918 až 1920, které zahrnovalo v polském případě západní Ukrajinu a města jako Lutsk, Lvov a Bialystok. Ukrajina byla po nově získané nezávislosti dějištěm mnoha bojů ruské občanské války a bělogvardijci masakrovali Židy po tisících. Nečekaným obráncem Židů se stal Lenin, který několikrát vystoupil proti pogromům a snažil se rasové nenávisti zabránit - příčinu lze hledat v obsazení nejvyššího vedení Bolševiků, kde mnoho Leninových soudruhů tvořili právě Židé, příkladem budiž Lev Trocký.

Právě Poláci a Rusové v raném 20. století „znormalizovali“ masakry Židů a Adolf Hitler později pouze navázal na antisemitismus většinově přítomný v evropské společnosti a dokončil probíhající genocidu.

Vladimir Putin dnes reviduje historii a spojuje masakry na západní Ukrajině výhradně s členy Ukrajinské osvobozenecké armády. Zcela však vynechává předchozí masakry ruské armády, polských vojsk a genocidu Židů, kteří tvořili přes 30 % obyvatelstva některých současných západoukrajinských měst, například Lvova. V době hrůz v Polsku a Ukrajině bylo Stepanu Banderovi pouhých 10 let.

Lvovský pogrom, Kyjevský masakr nebo vraždy v Proskurivu byly dílem Poláků a Rusů. V neutěšeném období překreslení hranic většiny Evropy po Versailleské dohodě probíhaly na území východní Evropy lokální konflikty milicí a nově zformovaných armád států, které získaly samostatnost - Polska, Ukrajiny a obou frakcí ruské občanské války.

Dobovým zvykem bylo po dobytí nebo obsazení města uvolnit vojákům ruce a umožnit jim rabovat místní židovské obchody, toto chování doprovázelo znásilňování žen a často i veřejné lynčování a popravy Židů. Ti byli spojováni s komunisty a bolševiky, které Poláci nenáviděli. Bělogvardějci, Leninova opozice, také kvůli několika Židům mezi bolševiky vinili menšinu ze všeho zla a stejně jako Poláci rabovali a týrali při svých výbojích židovské obyvatelstvo.

Odhaduje se, že v letech 1919 až 1922 proběhlo na Ukrajině a v Polsku přes 190 pogromů a zabito bylo přes 170 000 Židů. Narozdíl od nacisty koordinovaného holocaustu, nebyly tyto pogromy centrálně řízené a šlo většinově o vlastní iniciativu obyvatel a lokálních milicí.

Carské Rusko před nástupem bolševiků bylo známé svou tolerancí a podporou pogromů - rabování, vražd a útlaků židovského obyvatelstva. Židé však neměli mnoho možností, kam by mohli prchnout a najít bezpečné útočiště. V úvahu přicházela Velká Británie, Německo, Francie a USA. I v Československu bychom našli mnoho příkladů antisemitismu po konci první světové války, z pohledů Židů se tedy nejednalo o bezpečný stát.

Nastalo období masivní migrace do USA, kdy v období roků 1880 až 1924 připluly až dva miliony Židů, kteří se většinově usadili v New Yorku a okolí. Tamější noviny vydávané v hebrejštině měly cirkulaci 600 000 výtisků denně a komunita newyorských židů je silná a vlivná i dnes.

Často se ptáte, proč Židé neuprchli před nacisty a antisemitismem v Evropě? Prchnout chtěli, neměli ale kam, jen ti nejbohatší si zajistili povolení a víza do Británie a USA.

Roky 1924 a 1938 jsou v historii holocaustu a zvěrstev druhé světové války opomíjeny zcela neprávem. První datum značí přijetí antiimigračního zákona ve Spojených státech, kterým zabránili příchodu Židů a obyvatel původem z východní Evropy. Tyto migrační kvóty zcela opomíjely rostoucí antisemitismus v Evropě a nastavovaly limit pro Židy prchající z Evropy na pouhých 15 000 uprchlíků ročně, což mělo za výsledek setrvání většiny Židů ve státech, kde byli utlačováni a lynčováni a okradeni o veškerý majetek.

Zajistit pro sebe vízum do Velké Británie nebylo jednoduché už ve 20. letech 20. století. Roku 1938 ale došlo k úplnému zamezení migrace ze zemí Evropy a to se týkalo i Židů, zákon byl schválen během nechvalně proslulé konference Évian.

„Problém židovské migrace“ byl během konference Évian diskutován po dobu devíti dnů. Setkání se zúčastnily delegace 32 států, všechny pokusy o dohodu však selhaly a Židé, kteří byli v době konference německou legislativou označeni za „subjekty“, nikoli lidské bytosti, byli nuceni setrvat na území nacistického Německa a Rakouska, kde čekali na svou smrt.

Budoucí premiérka Izraele, Golda Meir, sama původem ukrajinská Židovka, se konference účastnila, bylo jí však zakázáno promluvit.

Dnešní historie tak umně upozaďuje selhání západních demokracií, které mohly zabránit hrůzám holocaustu a radikálně omezit množství obětí. Židé ale nemohli prchnout, protože je všechny státy odmítly a viněn je Hitler, ačkoli vinu nesly i západní demokracie.

Adolf Hitler před konferencí Évian prohlásil:

„My jsme z naší stany připraveni přesunout všechny ty kriminálníky (pozn. myšleno Židy) do všech účastnických států a je mi jedno jak, klidně na luxusních lodích.“

Zúčastněných 32 států se však nedohodlo a nechalo židy napospas budoucímu vyhlazení.

Zločiny a genocida Adolfa Hitlera tak mohla proběhnout jen díky nečinnosti západních demokracií a silným antisemitským náladám evropské veřejnosti. Po polských a ruských zrůdných masakrech v počátcích 20. století již byla laťka tolerance útlaku a nenávisti nasazená příliš vysoko. Hitler přetavil již přítomné masakry v industrializované, systematické a centrálně řízené vyhlazení.

Nezapomínejme tak na zkázu způsobenou nečinností či odmítáním zájmu o příkoří jiných. Právě nečinnost, překrucování historie a vyviňování těch „správných“ je stejným zločinem, jako skutky samotné. I proto je trestným činem neposkytnout vědomě ohroženému první pomoc, což je trefný příměr k situaci Židů v první polovině 20. století.