Svátek práce: Gottwaldův relikt stalinismu přežil pád totality

Na konci 19. století se společnost stále vyvíjela a o pracovním právu toto bylo známého málo, často téměř neexistovalo. Chudí dělníci dřeli za zanedbatelné částky v příšerných pracovních podmínkách a je logické, že vznikaly hnutí a iniciativy prosazující změny. Jednou takovou iniciativou byla i Engelsova 2. internacionála, která dnešní Svátek práce efektivně zavedla roku 1889.

Fridrich Engels v druhé dělnické internacionále vyloučil vliv těch odborů, které nebyly úplně ovládané přesvědčenými marxisty. Členy hnutí byli i pozdější masoví vrazi Trocký a Lenin, ti se následně oddělili a kritizovali málo radikální myslitele typu Eduarda Bernsteina a Karla Kautského. Němečtí marxisté posléze opustili cestu revoluce a upřednostňovali mírumilovné prosazení svých myšlenek namísto rozpoutání bouří proletariátu. Na myšlenkách reformistů dnes stojí sociální demokracie a další hnutí na levé straně politického spektra a dnešním viděním je nelze považovat za kontroverzní.

V Engelsově vidění ale Svátek práce nebyl dnem, kdy se celé státy zastaví. Společně s Mezinárodním dnem žen 8. března sloužil Svátek práce jako připomínka síly zaměstnanců, odborů a vůle prosadit lepší pracovní podmínky, přístup k politické moci i vnést do společenské diskuse téma nejen práce samotné, ale také pracovních podmínek. Připomenout si tyto dny rozhodně není od věci, dokonce je i potřebné vysvětlit například dnešním dětem, že švadleny v New Yorku dřely klidně i 16 hodin 6 dní v týdnu a nejednou kvůli příšerným pracovním podmínkám přišly o život.

Druhá internacionála a Fridrich Engels ale nebyli ti, kteří uzákonili 1. květen jako povinný státní svátek, byli to až komunisté, a to v době nejtvrdší a nejbrutálnější totality. Dnes již moc dobře víme, co se z komunistických myšlenek, nadějí a přesvědčení později stalo. Horáková, Slánský a desítky milionů politických vězňů v Rusku, Číně i České republice by mohli vyprávět - pokud vůbec věznění přežili.

První máj byl pro zločinný režim největší propagandistikou událostí roku a zítra po 36 letech od pádu režimu jdeme znovu tyto zvrhlé ideály povinně ,,oslavovat“, máme to státem nařízené zákonem č. 93/1951 Sb., účinného od 1. ledna 1952.

Původní Engelsovy myšlenky přetvořili komunisté za dob nejtvrdšího stalinismu do propagandistické události spojené s oslavami režimu, provoláváním hesel ,,Hurá, KSČ!“ a účast na oslavách byla ostře sledovanou aktivitou. Kdo se neúčastnil, mohl mít problémy.

V době zavedení oslav a prvního Svátku práce roku 1952 probíhaly politické procesy, vězni umírali při dolování uranu v Jáchymově i Příbrami a zavíralo se ve velkém. Stalin vedl komunistické Československo k odmítnutí Marshallova plánu, čímž efektivně znemožnil poválečnou obnovu a přispěl k zavedení měnové reformy roku 1953, která mnoha Čechům i Slovákům včetně mých předků vzala to minimum úspor, které jim po válce zbylo.

Jak vypadal takový průvod, který si zítra jdeme povinným státním svátkem připomenout, můžeme vidět na archivních záběrech z období normalizace roku 1978.

Pro některé občany a věřím, že jich není málo, je Svátek práce stále připomínkou perzekuce rodin, ukradených majetků a v některých případech i utýraných příbuzných, kteří trpěli pod rukou tvrdé totality.

Původní Engelsovu myšlenku, z mého pohledu v jeho době potřebnou, přetvořil totalitní režim v propagandistickou událost sloužící k odvedení veřejného mínění od podstatných záležitostí, jakými byly politické procesy, cenzura, ekonomický rozklad státu, znárodnění soukromého vlastnictví a další zločiny.

Co budeme zítra slavit? Práci, kterou ,,dal“ komunistický režim občanům a docílil toho, že nikdo nemohl vyniknout, rozvíjet svůj talent, cestovat a někteří se nemohli ani vzdělávat?

V některých zahraničních zemích, například v USA nebo Velké Británii, slaví obdobu našeho Svátku práce jinak a v jiný den. Při příležitosti 1. září oslavují takzvaný Labor day, což není oslava komunismu, Stalinových, Leninových nebo Gottwaldových myšlenek, nýbrž připomínka úspěchu dělnického hnutí, které si vydobylo lepší pracovní podmínky, zejména osmihodinový pracovní den. Místní oslavují moderní společnost, sociální jistoty a pracovní právo jako takové, které jim dopřává výsady a nástroje, jak se efektivně bránit zneužití.

Jako přesvědčený kapitalista sice nevnímám socialistické myšlenky nikterak pozitivně, při znalosti historie a tragédií spojených s absencí bezpečnostních předpisů a pracovního práva ale musím souhlasit, že svět je dnes i díky těmto myšlenkám skutečně pro většinu občanů přívětivějším místem.

Takový pokrok má rozhodně smysl slavit, ne ale dne 1. května, který je nenávratně spojen s nejtvrdším obdobím komunismu a mnoho lidí - i já - stále pamatuji prvomájové průvody a obavy mých rodičů ze ztráty práce, pokud se průvodu a související propagandy nezúčastní.

Svátek práce tak zůstává posledním reliktem komunismu, kterého jsme se stále nedokázali zbavit. Stačilo by jen svátek přejmenovat například na Den odborového hnutí, nebo jej v pozměněné formě přesunout na jiný den v roce. Pracovní podmínky a jejich vývoj až do dnešní podoby je hodný oslav, komunistický režim je ale hoden zapomenutí, opovržení a vykořenění ze společnosti.