Článek
Účel letošního klimatického summitu COP 30 za mne nejlépe vystihl švédský král Karel XIV. Gustav, který se zeptal na jednoduchou, ale klíčovou otázku.
„Kolik po nás chcete, abychom zaplatili?“
Důležitá je forma otázky. Hlava Švédska se totiž neptá, kolik to bude celé stát, ale kolik se konkrétně od Švédska očekává, že za klimatickou politiku zaplatí, respektive kolik účastníci summitu chtějí, aby Švédi zaplatili. Detaily jsou důležité, Karl XIV. Gustav totiž následně svůj dotaz doplnil.
„Ptám se, protože Evropa produkuje pouhých 6 % globálních emisí. Zbytek světa je na tom násobně hůř. “
V místnosti zavládlo ticho. Nikdo nebyl schopen švédskému králi odpovědět a tento stav naprosto vystihuje současnou klimatickou politiku OSN a v souvislosti také snahy Evropské unie. Dnes totiž opět probíhají jednání na summitu COP 30 v Brazílii a bez Číny, Ruské federace, Indie a Spojených států jsou debaty, mírně řečeno, zcela irelevantní. Zmíněné čtyři státy se na světových emisích podílí z více než 60 %. Jen Rusko samotné pak produkuje 5 % světových emisí a stačí mu k tomu populace 140 milionů, zatímco Evropu s jejími 6 % zastupuje téměř půl miliardy lidí. Indii a Čínu není třeba ani zmiňovat, protože jejich miliardové populace generují násobky evropských emisí a tyto hodnoty budou minimálně v případě Indie, ale pravděpodobně i Číny přibývat.
Na úvod textu je tak možné objektivně konstatovat, že jakékoli kroky v otázce emisí dojednané na klimatickém summitu COP 30 nebudou mít relevanci, protože největší znečišťovatelé nebyli součástí dohody. Zde musím zdůraznit slovo emise, které je opět klíčové.
Klima nebo příroda? A ono to nesouvisí?
Nyní si neodpustím roli klimatického skeptika, nikoli ale toho, který popírá změny způsobené lidskou činností. Zpochybním totiž několika statistikami iluze současné evropské klimatické politiky, jejíž snaha o bezemisní provoz je drahá a zoufale neefektivní. Znečišťujeme násobně méně než před dvěma dekádami i pouhými pěti lety a to je dobře. Této hodnoty snížení emisí, která dosahuje v porovnání s rokem 2000 celých 37 %, Evropané dosáhli i v nezávislosti na schválení opatření Green Deal v roce 2019, stalo se tak de facto přirozeně. Žádný stát, a už vůbec ne v Evropě, si nepřeje kyselé deště, znečištěné spodní vody a neustálý smog, v jehož důsledku občané trpí dýchacími potížemi a ještě horšími zdravotními komplikacemi, jsou-li vystaveni efektům znečištění dlouhodobě.
Takže ano, Evropa si vede dobře již dnes a v porovnání se zbytkem světa je klimatickým premiantem, emituje dvojnásobně méně znečištění než Spojené státy s nižší populací. A stejně selháváme na plné čáře - jak to je ale možné?
Green Deal a navazující opatření klimatického zákona, například emisní povolenky ETS1, ETS2, zateplení budov EPBD a další směrnice, totiž nereflektují onen nízký podíl evropských emisí na úkor jiných států. Tlačíme už tak čistý průmysl do ještě čistších hodnot a překročili jsme pomyslný bod, kdy jsou další opatření čistě negativní a pouze akcelerují propad konkurenceschopnosti, zatímco reálný dopad evropské snahy je ve světovém měřítku tristní.
Green Deal dnes stojí Evropu ročně stovky miliard eur, ale má se ještě zdražit. A cíl? Bezesmisní Evropa. Z koláče 100 % si tak můžeme za obřích a bezprecedentních restrikcí odečíst oněch 6 % a svět má být zase v pořádku. Touto logikou dnes Evropský parlament a Evropská komise neustále přicházejí s novými a novými způsoby, jak již nízký podíl evropských emisí ještě snížit a tvrdí nám u toho, že zachráníme svět.
Svět bychom ale skutečně mohli zachránit a mnohem levněji, pokud by Evropané soustředili své snahy do míst, kde jde opravdu o život. Tato místa jsou dvě a ani jedno z nich se nepřekvapivě nenachází v Evropě. Jde o Kongo a Amazonii. Zatímco Evropa snížila svůj podíl ze 7 % globálních emisí na 6 % a stálo jí to stovky miliard eur, Od roku 2014 je přitom Amazonský prales o 1,5 % menší a deštný les v Kongu se zmenšil dokonce o 2 %. Tento prales, který byl vykácen člověkem, přitom zachycoval až 4,5 % světových emisí. Nemusím dodávat, že pralesy i navzdory evropské klimatické politice dále mizí, zvlášť v Africe.
Investice do ekologie? EU by vyšla ochrana Afriky a Amazonie na pakatel
A nyní přijde to zajímavé. Přírodní bohatství totiž zpravidla drancují ty země, jejichž obyvatelé trpí hlady, žízní a chudobou, což opět zřejmě klimatickým aktivistům uniká. V Africe spadá 90 % deštného lesa pod území čtyř zemí - Demokratické republiky Kongo, Středoafrické republiky, Konga a Kamerunu. Součet HDP prvních dvou zemí dosahuje 76 miliard dolarů ročně a Kongo s Kamerunem dosahují výkonu dalších zhruba 72 miliard dolarů. V součtu je ekonomický výkon všech čtyř zemí o polovinu nižší než u České republiky a z toho také pramení ony problémy s ekologií v oblasti.
Jen Česká republika ročně na emisní povolenky 1. typu vydá zhruba 80 miliard korun, což odpovídá 3 % HDP všech afrických zemí a započteme-li další evropské státy, náklady Evropanů na vlastní již tak nízké emise hravě vyváží HDP států, které mají pod kontrolou nejúčinnější nástroj k zachycování světového znečištění - děštný prales. Jen Německo vydává za emisní povolenky ročně 18 miliard eur, což by v tomto případě již odpovídalo více než 10 % hrubého domácího produktu výše uvedených čtyř zemí. Celkově pak trh s emisními povolenkami ETS1 v Evropě dosáhl v minulém roce hodnoty 38 miliard eur. Tyto peníze nyní investujeme do místních projektů, což je jistě v pořádku, ale nelze tyto snahy spojovat s dosažením klimatické neutrality nebo zachycování emisí. Co ušetříme v Evropě, spálí Afrika jen tím, že kácí deštné lesy a při započtení afrických emisí bych musel uvádět zcela odlišná čísla, která by snahy Evropské unie již popřela úplně.
Podobný, leč mírně pozitivnější případ lze hledat i v Jižní Americe. Tamní Amazonský prales v uplynulé dekádě mizel zejména díky uvolněné politice prezidenta Jaira Bolsonara, ale za snahou místních farmářů lze opět hledat ekonomické důvody. Je poměrně odvážné si představit myšlenku, že by Evropská unie po boku dalších ekonomicky vyspělých států dotovala brazilské a peruánské farmáře, ale je to tolik nepředstavitelné? Rozhodně by tyto dotace dávaly větší smysl v globálních ekologických snahách, než zavedení emisních povolenek na již tak šetrné evropské domácnosti.
Evropané v Brazílii deklarují další emisní cíle, Afrika hoří a Trump večeří s řediteli Wall Street
Zatímco píšu tento text, v Africe probíhají po celém teritoriu Sahelu zničující občanské války, jejichž dopady přímo souvisí i s ekologií a klimatickými snahami Evropské unie. Jakmile se vliv afrických odnoží Islámského státu a al-Káidy rozšíří i do mimořádně chudé Středoafrické republiky, která se již dnes potýká s nárůstem terorismu, projeví se to i na tamních ekosystémech a drancování přírodního bohatství bude pokračovat. Evropané mezitím řeší, zda bude emisní povolenka stát 45 eur nebo 200 eur a úspěšně dále drtí vlastní ekonomiku v honbě za klimatickou neutralitou.
Svět ale není Evropa. Svět je navíc stále více nebezpečné místo a členové al-Káidy, ruské administrativy nebo hladovějící farmáři v Demokratické republice Kongo na klimatickou politiku pohlíží, mírně řečeno, skepticky. A tak Ursula von der Leyenová v Brazílii volá po klimatické spravedlnosti, vyzdvihuje evropský cíl snížení emisí o 90 % do roku 2040 a švédský král se ptá, kolik to má celé stát. Spousta slov, ale Afrika stále hoří a Donald Trump si místo summitu v Brazílii užívá večeři s řediteli Wall Street v Bílém domě. Číňané a Indové se nezúčastnili, ačkoliv emitují více znečištění než sedm evropských kontinentů.
Pokud se Evropská unie nevzdá vlastních zcela nesplnitelných iluzí o bezesmisní ekonomice, zatímco čelí narůstajícím bezpečnostním hrozbám z Jihu i Východu, staneme se obětí vlastní naivity. Klima je třeba chránit, to zajisté, ale způsob, který si Evropská unie vybrala a vynaložené prostředky absolutně neodpovídají výsledkům. Kontingent o 20 tisících mužích, který by chránil africké deštné pralesy, a desetina nákladů vynaložených na emisní povolenky ve prospěch afrických států kontrolujících ekologické bohatství Země, by jako ekologická opatření vyšla levněji, především by ale byla násobně efektivnější než současné snahy států Evropy.
Summit v Brazílii je tak jen naivním představením několika světových aktérů, kteří se snaží přesvědčit veřejnost o svém úsilí, především ale dotyční přesvědčují sami sebe. Generální tajemník OSN, António Costa, předstírá, že jím vedená organizace stále něco znamená, zatímco zástupci Evropské komise předstírají, že jimi prosazovaná opatření mají zásadní vliv. Nemají. Stačí, aby zmizela pouhá tři procenta teritoria afrického deštného lesa a bezemisní Evropa přestane dávat smysl.
Dnešní text zakončím poněkud ponurou slovní úlohou. Porodnost na jednu ženu ze Středoafrické republiky, Konga, Demokratické republiky Kongo a Kamerunu vychází na 5,9, 4,8, 4,6 a 3,9 dítěte. Co tito lidé udělají s deštným pralesem, když budou jejich děti trpět hlady?
Odpověď nechám na čtenářích, ale Evropská unie a další státy, které hlásají klimatickou odpovědnost, by měly své úsilí zaměřit právě do míst, kde mohou mít poměrně levná a rychlá opatření skutečný efekt. Další klimatický summit, navíc bez hlavních znečišťovatelů, je jen zbytečným představením pro veřejnost, kterému snad již nevěří ani samotní účastníci.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
