Článek
Před měsícem jsem sepsal text rozebírající důvody, proč Američané tak moc usilují o změnu režimu ve Venezuele, která svým vlivem dlouhodobě dělí oblast Karibiku a Střední Ameriky na dvě příliš nekompaktní části.
Po zadržení Nicoláse Madura a jeho deportaci ze země lze na tento prosincový souhrn navázat, protože plán Spojených států se nezměnil ani zajetím diktátora, který dlouhodobě Donaldu Trumpovi ležel v žaludku nejen tím, že pomáhal Íránu a Kubě obcházet uvalené sankce, ale také svým podílem na logistice obchodu s drogami, zejména pak s fentanylem, kokainem a metamfetaminem. Nicolás Maduro se přímo nepodílí - alespoň podle dostupných zdrojů - na transportu drogy do Spojených států, nýbrž poskytuje své území jako útočiště kolumbijským a mexickým kartelům, zatímco plavidla pod venezuelskou vlajkou chráněná vojenskými jednotkami transportují i podle mexických úřadů stovky kilogramů drog do Mexika, kde látky přebírají pašeráci a dále je transportují do USA.
Obchod s drogami je ale pouze jeden z důvodů, proč USA ve Venezuele přímo proti Madurovu režimu zasáhly. Země také exportovala většinu své ropy do Číny a Íránu, kde docházelo k rafinaci a dalším úpravám 85 % ropného vývozu, který režim financoval a Spojené státy námořní blokádou tyto dodávky zarazily, čímž režim přišel o poslední legální příjmy. Zapomíná se, že to byla právě Venezuela, která ještě za mandátu Joea Bidena otevřeně hrozila sousední Guayaně vojenským zásahem s cílem ovládnout oblast Essequibo, kterou si Venezuela nárokuje již od roku 1872. Na území se v současnosti nachází rozsáhlá ropná ložiska, kde těží americké i evropské firmy a Madurova vojenská intervence by znamenala téměř jisté ovládnutí Guayany, jejíž armáda je proti armádě Venezuely pouze marginální silou.
Byla to právě Madurova arogance dne 5. prosince 2023, která dle mého názoru zpečetila osud jeho samotného i socialistické totality Venezuely.
Essequibo je a bude naše.
V projevu dne 5. prosince 2023 Maduro dále nařídil státní ropné společnosti PDVSA, aby započala s přípravami na využití ropných ložisek v regionu a zadal úkoly venezuelské armádě, aby region vojensky zajistila a zajistila občanům regionu venezuelské občanství skrze vydání nových dokumentů. V neposlední řadě také Maduro nakázal americkým a evropským ropným společnostem, aby si do tří měsíců od oznámení vyžádaly povolení nikoli od úřadů Guayany, ale Venezuely a započaly s platbami daní jeho režimu.
Sebevědomý Maduro provokoval až příliš. Zadržení diktátora předcházely měsíce tajných jednání
Nicolás Maduro se tak proměnil kvůli nedostatku finančních prostředků nejen v prostředníka zajišťujícího drogovou logistiku, ale také hostil část rebelských frakcí FARC a ELN z Kolumbie, které po mírové dohodě s vládou odmítly složit zbraně a do Venezuely přesunuly nejen své drogové laboratoře, ale také své členy a tyto početné jednotky sloužila jako Madurova soukromá armáda, která mu navíc zprostředkovává finanční příjem. S nabytým sebevědomím se Maduro neštítil ani vyhrožovat sousední zemi, jejíž ekonomika se taktéž opírá o ropu, ale s tím rozdílem, že jí těží evropské a americké společnosti.
Spojeným státům s Venezuelou postupně docházela trpělivost i kvůli jejímu geopolitickému významu. Socialistický režim Nicoláse Madura úzce spolupracoval s dalšími jihoamerickými socialisty na Kubě a v Nikaragui, kteří udržují spojenectví s Ruskou federací, Íránem a Čínou. Není náhodou, že ve válce na Ukrajině na ruské straně bojuje až 25 000 Kubánců a Rusům slouží i členové FARC a ELN z Venezuely - státy úzce Ruskou federaci podporují i na půdě OSN a oplátkou se těší dovozu kritických komponent z Číny a slouží také jako odkladiště použitých ruských zbraní.
Padne-li režim ovládající Venezuelu, padnou pravděpodobně i režimy na Kubě a v Nikaragui, které jsou závislé na dovozu venezuelské ropy a diplomatické podpoře Madurova režimu coby nejsilnějšího státu oné socialistické trojice. Již dnes se Kuba potýká s výpadky proudu a nebývalou chudobou, která při omezení přísunu paliv z Venezuely dále vygraduje. Je otázkou, zda tento nápor kubánský režim vydrží, pravděpodobně nikoliv.
Intervenci USA a zadržení Nicoláse Madura přitom předcházely měsíce tajných jednání, o kterých informovala přední světová média. Taktika Spojených států nespočívala v přímé intervenci, nýbrž v soustavném tlaku skrze diplomacii i námořní blokádu a byl to především americký pověřenec Richard Grennel, který s Madurovým režimem od počátku roku 2025 jednal o předání moci socialistů do rukou nové vlády vzešlé z voleb. Ačkoliv Grennel dosáhl částečných úspěchů ve formě obnovení repatriačních letů s migranty z USA a také vyjednal propuštění několika Američanů z venezuelských věznic, Nicolás Maduro podle dostupných informací odmítl předat moc dříve než za tři roky s tím, že si přeje odejít jako bohatý muž do vybrané země a žádá zrušení zatykače Mezinárodního trestního tribunálu (ICC) a stažení všech obvinění. Jak Donald Trump tlačil a námořní blokáda pokračovala, nabízel Nicolás Maduro v listopadu a prosinci 2025 dokonce odklon venezuelského ropného exportu od Číny a Ruské federace do USA s tím, že je venezuelský režim ochoten udělit americkým ropným společnostem preferenční přístup k ropným ložiskům země. Ani tyto nabídky ale nestačily a Donald Trump podle dostupných zdrojů odmítl s Madurem jednat a nadále žádal jeho bezpodmínečný odchod ze země.
Vše vygradovalo dnes, dne 3. ledna 2026, kdy podle informací Bílého domu americké jednotky Nicoláse Madura zadržely a letecky převezly ze země do USA, kde bude čelit soudnímu stíhání.
Válka s největší pravděpodobností nehrozí. Pád nenáviděného režimu je bez přísunu financí otázkou měsíců
Po zadržení venezuelského diktátora je největším rizikem vojenská eskalace konfliktu, ke které ale pravděpodobně nedojde. Námořní obklíčení Venezuely Spojenými státy je dostatečně účinné a Venezuele efektivně blokuje příjmy z exportu ropy, které jsou pro režim v zemi klíčové. Je třeba si uvědomit, že Maduro není žádná oběť nebo legitimní lídr země, který by měl na srdci blaho vlastních občanů. Od roku 2017 se HDP Venezuely propadlo o 60 % z 240 miliard dolarů ročně na pouhých 100 miliard v roce 2024. Zemi trápí hyperinflace, chudoba a celostátní výpadky elektřiny i dodávek pitné vody. Socialisté zemi dovedli na pokraj krachu, ale zatímco Hugo Chávéz alespoň udržel státní služby funkční, s vládou Nicoláse Madura se země stává jednou z nejchudších v regionu. Před 12 lety dosahovala měsíční průměrná mzda ve Venezuele 460 dolarů, ale dnes při zahrnutí hyperinflace a devalvace měny pobírají Venezuelané pouhých 130 bolívarů měsíčně podle oficiálních vládních tabulek, tedy nepředstavitelných 0,50 amerického dolaru měsíčně.
Jen těžko si lze představit vojáky a civilisty, jak bojují za nenáviděný režim s tím, že riskují životy a nedostanou ani odpovídající výplatu. Lze tak očekávat, že se Venezuelané do ochrany režimu, který je přivedl do chudoby a bídy příliš nepohrnou. Nejbližší okruh Nicoláse Madura přitom těží ze soukromé energetické infrastruktury, soukromých dodávek vody, soukromých čtvrtí s vlastní infrastrukturou a devalvace měny vládnoucí elitu Venezuely také příliš netrápí, za export ropy i drog inkasují především dolary. Nejbližší okolí Nicoláse Madura se tak se Spojenými státy pravděpodobně dohodne na poklidném předání moci a vypsání voleb s tím, že USA zajistí některým pohlavárům režimu zachování jejich majetku, nebudou-li podporovat přímou vojenskou konfrontaci. Ostatně, tato jednání mezi zástupci USA a vlivnou venezuelskou viceprezidentkou Delcy Rodriguez o kontinuitě moci v zemi probíhala jakbysmet.
Madurův pád je tak signálem nejen dalším socialistickým režimům v regionu, tedy především Kubě a Nikaragui, ale také Číně a Ruské federaci, které přišly o důležitého, leč slábnoucího spojence. Pokud se výše uvedené teze potvrdí a socialistický režim do několika týdnů či měsíců padne, lze očekávat širší změnu regionů Střední a Jižní Ameriky díky dalšímu oslabení Kuby a omezení vlivu Číny i Ruské federace v oblasti. Na ceny ropy a paliv má konflikt ve Venezuele jen minimální vliv - režim již dnes exportoval většinu své produkce do Číny a Íránu, tudíž evropské a blízkovýchodní trhy výpadek neovlivní, ropy je na světě stále dost.
Pro USA však není Madurovo zadržení krokem bez následků. Vyspělejší státy regionu Jižní Ameriky, tedy Brazílie, Uruguay, Paraguay, Kolumbie a nově snad i Bolívie zcela jistě intervenci Spojených států odsoudí. Donald Trump tak pravděpodobně dosáhne pádu socialistických režimů, ale zároveň od sebe odtrhne klíčové ekonomiky regionu, které začnou více spolupracovat s Evropskou unií, Čínou a státy Perského zálivu, aby opustily svou závislost na nevyzpytatelném americkém trhu a vládě USA.
Pro Evropu je tak situace veskrze pozitivní. Padl spojenec Ruské federace i Číny a odklon od USA zajistí v kombinaci s očekávaným uzavřením obchodní dohody EU a států Mercosur nové trhy pro zkoušené evropské ekonomiky. Lze jen doufat, že Evropská unie tuto příležitost k zajištění nových a lukrativních obchodních i diplomatických vztahů dostatečně využije.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
