Operace Halyard: Jak vesničané a četníci zachránili stovky amerických letců před nacisty

V srpnu 1944 přistálo v horách okupovaného Srbska čtrnáct amerických transportních letadel. Přiletěla pro stovky sestřelených pilotů, které ukrývali místní vesničané a srbští četnici pod velením generála Draži Mihailoviće. Operace Halyard (srbský název zní „Operacija Vazdušni most“, tedy Operace Vzdušný most) se stala největší záchrannou misí amerických letců v historii – a přesto zůstala po více než šest desetiletí utajená.

Na podzim roku 1943 se podařilo Spojencům získat kontrolu nad jižní Itálií. Díky tomu si zde mohli zřídit letecké základny a vysílat z nich své bombardéry na oblasti pod kontrolou nacistů a jejich spojenců. Od jara 1944 proto americké bombardéry B-17 a B-24 létaly z Itálie téměř denně na mise nad rumunské ropné rafinerie v Ploiești. Ty dodávaly Hitlerově Třetí říši třetinu veškeré ropy.

Němci si uvědomovali, jak je pro ně lokalita důležitá. Ploiești z toho důvodu bylo bráněno 150 stíhačkami a 250 těžkými protiletadlovými děly. Jednalo se o jedno z nejlépe chráněných míst v Evropě.

Cena leteckých úderů byla strašlivá. Při náletech bylo sestřeleno více než 350 spojeneckých bombardérů. Stovkám letců se podařilo vyskočit a s pomocí padáku se dostat na zem. Jenže se jednalo o nepřátelské území, konkrétně o nacisty okupované Srbsko.

A právě tam začíná příběh, který kupodivu Hollywood ještě nezfilmoval.

V létě 1944 narazila Mirjana Vujnovichová, zaměstnankyně jugoslávského velvyslanectví ve Washingtonu, na telegram ze Srbska. Zpráva od generála Draži Mihailoviće informovala spojenecké velení o přítomnosti stovek sestřelených letců, které ukrývají jeho četnici a místní vesničané.

Mirjana předala informaci svému manželovi Georgovi Vujnovichovi, který tehdy pracoval pro americký Úřad strategických služeb (OSS), což byl předchůdce dnešní CIA. Vujnovich byl v tu dobu umístěn v italském Bari. K Srbsku měl velmi blízko, pocházeli odtud jeho rodiče. On sám se sice narodil v Pittsburghu, ale v Bělehradě studoval před válkou medicínu. Byl přímým svědkem německého bombardování města v roce 1941. 

Nyní měl možnost pomoct a začal proto připravovat záchrannou operaci.

Ne všichni ale byli nadšení. Britové sice původně podporovali Mihailoviće, roajalistického generála věrného jugoslávské vládě v exilu. Pak ale Churchill s ním ztratil trpělivost. Mihailović totiž odmítal vyvolat masivní povstání proti nacistům, protože se obával brutálních německých represálií proti civilistům. Němci měli jasná pravidla: 100 civilistů za každého zabitého německého vojáka, 50 za každého zraněného.

Churchill se nakonec rozhodl pro podporu komunistického vůdce Josipa Broze Tita a jeho partyzány. Částečně i kvůli tomu, aby udržel dobré vztahy se Sovětským svazem. Britská Special Operations Executive (SOE) se proto ostře proti Vujnovichově misi postavila. Spolupráce s Mihailovićem prostě nepřicházela v úvahu.

Vujnovich to ale nevzdal. Přesvědčil své nadřízené, že operace má smysl. Generál William Donovan, tehdejší šéf OSS, nakonec vyrazil osobně přemluvit i prezidenta Franklina Delono Roosevelta, aby dal akci zelenou. Nakonec souhlasili i Britové, byť si Churchill dal podmínku, že Vujchovič nebude mezi agenty, kteří budou do Srbska nasazeni.

Vedení operace v terénu bylo svěřeno třem agentům OSS. Všichni byli srbského původu a mluvili plynně srbsky, aby nebyli po nasazení nápadní. Jednalo se o poručíka George Musulina, seržanta Michaela Rajačiće a radiotelegrafistu Arthura Jibilianiho.

Prvních šest pokusů o vysazení speciálního týmu se ale z různých důvodů nezdařilo. Úspěšný byl až pokus 2. srpna 1944, kdy se výsadku podařilo s pomocí padáků seskočit poblíž vesnice Pranjani, nedaleko velitelství generála Mihailoviće.

V Pranjani a okolí se do srpna 1944 shromáždilo více než 250 amerických a spojeneckých letců. Mnoho z nich bylo zraněných nebo nemocných. Vesničané je ukrývali v domech a stodolách, přestože riskovali život. Pokud by Němci letce našli, vypálili by celou vesnici.

Poblíž Pranjani se nacházela náhorní planina Galovića polje, kterou Musulin vytipoval jako vhodné místo pro improvizovanou přistávací dráhu. Generál Mihailović zmobilizoval více než sto vesničanů, kteří na úpravu pozemku pracovali převážně v noci. Finální délka dráhy měřila jen něco málo přes 600 metrů.

Bylo domluveno, že na okrajích dráhy vesničané zapálí v případě potřeby ohně, aby piloti viděli, kam mohou přistát. Během denních prací pak místní stáli poblíž s malými stády dobytka, aby zvířata v případě, že se k lokalitě přiblíží německá letadla, mohli na dráhu okamžitě vyhnat a předstírat, že jde o normální pole.

První evakuace proběhla 10. srpna 1944. Na improvizované dráze postupně přistálo čtrnáct transportních letadel C-47. Během jediného dne bylo ze Srbska evakuováno 237 letců.

Operace pokračovala s přerušováním až do 27. prosince 1944. Celkem bylo zachráněno více než 500 spojeneckých letců – 432 amerických a 80 dalších (některé zdroje uvádí o něco jiná čísla). Během akce nepřišli Spojenci ani o jedině letadlo.

Akce tak představuje největší a nejúspěšnější záchrannou operaci amerických letců v historii.

Nedlouho po operaci Halyard zatkla generála Mihailoviće komunistická jugoslávská vláda Josipa Broze Tita. Po válce - v červnu 1946 byl postaven před soud pro velezradu a kolaboraci s nepřítelem.

Major Richard Felman a 21 dalších zachráněných letců žádali prezidenta Harryho Trumana, aby jim povolil odcestovat do Bělehradu a svědčit o tom, jak je Mihailović pomohl zachránit. Jenže mezinárodní politika byla tehdy důležitější. USA měly v pozdní fázi války spřátelené vztahy s komunistickými partyzány a nechtěly narušit vztahy s novou jugoslávskou vládou. Letci proto odcestovat do Srbska nesměli.

Mihailović byl nakonec shledán vinným ze všech obvinění a 17. července 1946 popraven v Bělehradě. Pohřbili ho v neoznačeném hrobě.

Na doporučení generála Dwighta D. Eisenhowera udělil prezident Harry S. Truman v roce 1948 posmrtně Mihailovićovi Řád za zásluhy (Legion of Merit), tedy nejvyšší vyznamenání, které USA mohou udělit cizímu státnímu příslušníkovi.

Udělení tohoto vyznamenání však bylo utajeno Ministerstvem zahraničních věcí jako tajné, aby to nenarušilo vztahy s komunistickou jugoslávskou vládu. Medaile byla fyzicky předána Mihailovićově rodině až 9. května 2005, tedy 57 let po jejím udělení.

V samotném Srbsku byl rozsudek nad Mihailovićem zrušen až v roce 2015 s odůvodněním, že soud byl politicky a ideologicky motivovaný.​

Celá Operace Halyard zůstala utajená po více než 60 let z politických důvodů souvisejících se studenou válkou. Britské dokumenty o operaci byly odtajněny až v roce 1997. George Vujnovich, hlavní organizátor mise, mlčel o své roli až do října 2010, kdy ve věku 95 let obdržel Bronzovou hvězdu za svou vojenskou službu.

Příběh Operace Halyard byl poprvé zveřejněn širší veřejnosti v roce 2007 v knize „The Forgotten 500: The Untold Story of the Men Who Risked All for the Greatest Rescue Mission of World War II“ od Gregoryho A. Freemana.

Na místě improvizované přistávací dráhy u Pranjani byl vybudován památník, který operaci připomíná.

Zdroje: