Stasi ho unesla, Rusové popravili. V Česku neznámý příběh z doby studené války

Je 8. července 1952. Dr. Walter Linse se téměř jako každý den chystá do své kanceláře. V půl osmé ráno odjíždí ze svého bydliště v berlínské čtvrti Lichterfelde. Jen pár bloků od jeho domu zastavuje tehdy čtyřiačtyřicetiletého právníka neznámý muž s žádostí o oheň. Ve chvíli, kdy Linse sahá do aktovky, je napaden skupinou mužů a navzdory zoufalému odporu vtažen do připraveného vozidla.​

Scéna připomínala gangsterský film. Když se Linse bránil a odmítal zatáhnout nohy do vozu, jeden z únosců ho bez váhání střelil do lýtka. Řidič náhodně projíždějící dodávky se pokusil vozidlo zastavit, ale byl také postřelen. Únos se odehrál před očima několika svědků, přesto únosci dokázali uniknout směrem k východnímu Berlínu.​

Walter Linse nebyl obyčejný občan. Narodil se v roce 1903 v Chemnitzu do rodiny poštovního úředníka a po studiu práv se stal úspěšným právníkem. Jeho kariéra však nese temné stíny - během nacistického režimu se podílel na „arizaci“ židovských podniků v oblasti Chemnitzu, což znamenalo jejich systematické vyvlastňování. V roce 1940 vstoupil do NSDAP a během války organizoval nucené práce.​

Po skončení války se však jeho život obrátil. Nejprve pracoval pro sovětskou okupační správu při organizaci demontáží německých firem, aby pak v červenci 1949 uprchl do západního Berlína. Tam našel nové poslání - stal se vedoucím ekonomického oddělení Vyšetřovacího výboru svobodných právníků (UFJ).​

UFJ se oficiálně věnoval dokumentaci porušování lidských práv ve východním Německu a poskytoval právní poradenství občanům ze sovětské zóny. Ve skutečnosti byla tato organizace tajně financována a řízena americkou CIA. Pro sovětský blok každopádně představoval UFJ nebezpečný nástroj západní propagandy.​

Linse se v činnosti výboru našel. Za začátku padesátých let se zabýval přípravou Mezinárodního kongresu právníků, který se měl konat v červenci 1952 v Berlíně. Z této akce později vznikl dodnes fungující Mezinárodní výbor právníků (International Commission of Jurists). Právě tato aktivita z něj ale učinila cíl východoněmeckých tajných služeb.​

Východoněmecké tajná policie Stasi (oficiální jméno bylo Ministerium für Staatssicherheit, tedy Ministerstvo státní bezpečnosti) plánovala Linseho únos dlouhodobě. Od poloviny června 1952 se nezdařilo hned pět pokusů o jeho odvlečení do východního bloku. Úspěšný byl až únos ze začátku července roku 1952.

Po únosu byl Linse převezen do pověstného vězeňského komplexu v Berlíně-Hohenschönhausen. Necelé tři měsíce zde trávil nekonečnými výslechy, kterých se účastnil i Erich Mielke, později ministr státní bezpečnosti a nakonec i druhý nejmocnější muž NDR po Erichu Honeckerovi. Na počátku prosince 1952 předaly východoněmecké úřady Waltera Lise sovětské straně.​

Následovalo více než rok mučivého vyšetřovacího vězení. Sovětský vojenský tribunál nakonec 23. září 1953 vydal proti Linseovi rozsudek smrti za špionáž. Žádost o milost byla zamítnuta a 15. prosince 1953 byl Walter Linse popraven ve vězeňském komplexu Butyrka v Moskvě.​

Mezitím západní svět nevěděl o jeho osudu nic. Američané poslali Sovětům celkem sedm protestních nót, ti však trvali na tom, že nic o „jistém Linse“ nevědí. Teprve v roce 1960 sovětský Červený kříž oznámil jeho smrt.​

Berlínská Gerichtsstraße, kde k únosu došlo, byla v roce 1961 přejmenována na Walter-Linse-Straße. Mezinárodní komise právníků, jejíž vznik pomáhal připravovat, se stala významnou organizací pro ochranu lidských práv.​

Příběh Waltera Linse ale získal nový rozměr v roce 2007, kdy historici odhalili rozsah jeho role během nacistického období. Podle dokumentů vedl arizaci u přibližně tří čtvrtin ze 300 židovských podniků v regionu Chemnitz. Toto odhalení vyvolalo kontroverzi kolem jeho památky - nadační spolek, který uděloval „Cenu Waltera Linse“, byl nucen pozastavit nominace.​

Linseho únos nebyl ojedinělý. Do roku 1961 bylo ze západního Berlína a Západního Německa uneseno přibližně 400 osob. Jeho případ se však stal symbolem - ilustroval brutalitu sovětského bloku v boji proti západu, ale také složitost lidských osudů ve 20. století.​

Zdroje: