Článek
Ráno 16. března bylo chladné, v Praze ležel čerstvý sníh. Krátce po šesté hodině se v ulicích objevily první kolony německých vojenských vozidel. Pro obyvatele města to byl okamžik, který symbolicky uzavíral jednu kapitolu československých dějin.
Německá armáda překročila hranice českých zemí už v noci z 14. na 15. března 1939. Postupovala z několika směrů a během několika hodin získala kontrolu nad většinou území.
Ráno, kdy přijely německé tanky
Okupace probíhala bez vojenského odporu. Československá armáda už po mnichovské dohodě ztratila velkou část pohraničních pevností a politické vedení země se rozhodlo v nesmírně nevýhodné situaci, tedy bez ochrany hraničních hor a sítě pevností, nepostavit se německé armádě silou.
Dobové fotografie zachycují kolony německých tanků projíždějící zasněženými ulicemi. Za zmínku stojí, že některé jednotky měly kvůli nečekaně zimnímu počasí problémy s technikou a jejich postup byl výrazně pomalejší, než plánovalo německé velení.
Nic to však nezměnilo na výsledku. Během jediného dne získalo nacistické Německo kontrolu nad zemí, jež ještě před několika měsíci patřila k samostatným a ekonomicky silným státům střední Evropy.
Hácha v Berlíně
Zatímco německá armáda postupovala k hranicím, byl prezident Emil Hácha povolán do Berlína. Do německé metropole dorazil už večer 14. března.
Jednání s Adolfem Hitlerem a dalšími představiteli nacistického režimu probíhalo pod silným nátlakem. Německé vedení otevřeně hrozilo bombardováním Prahy i dalších měst, pokud by československé úřady a armáda kladly odpor.
Emil Hácha, prezident tzv. druhé republiky a protektorátu. Po dramatickém jednání s Hitlerem v Berlíně umožnil okupaci českých zemí bez vojenského odporu.
Podle svědectví účastníků jednání se Hácha během schůzky zhroutil a lékaři mu museli podat uklidňující injekci. Nakonec musel souhlasit s tím, aby německá vojska vstoupila na území českých zemí bez odporu.
Tím byl fakticky otevřen prostor pro okupaci, která začala jen o několik hodin později. Nelze z ní však vinit Háchu: jednání s Hitlerem v této situaci by zlomilo i mnohem schopnější vyjednavače. Navíc bylo jasné, že pomoc odnikud nepřijde.
Hitler na Pražském hradě
Adolf Hitler přijel do Prahy večer 15. března 1939. Zamířil přímo na Pražský hrad, historické sídlo českých panovníků.
Právě zde také přenocoval. Bylo to poprvé (a zřejmě naposledy) v dějinách, kdy na tomto místě přenocoval představitel okupační mocnosti.
Následující den, 16. března, vydal Hitler z Pražského hradu výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Dokument formálně potvrdil nový politický stav.
České země se tak ocitly pod přímou kontrolou nacistického Německa, jak dokládala i vlajka vyvěšená na Hradě. Začala tím jedna z nejtemnějších kapitol českých dějin.
Setkání Emila Háchy s Adolfem Hitlerem na Pražském hradě krátce po okupaci českých zemí v březnu 1939.
Stát, který existoval jen na papíře
Protektorát Čechy a Morava nebyl klasickou kolonií ani běžnou součástí Německé říše. Nacistické vedení zvolilo zvláštní model, který měl navenek budit dojem, že české země si uchovaly určitou míru samostatnosti, a tedy nevzbuzoval v zahraničí přílišný odpor.
Formálně totiž zůstaly zachovány některé prvky státnosti. Prezidentem zůstal Emil Hácha, existovala česká vláda i většina úřadů. Na první pohled tak mohlo působit, že existence státu pokračuje, i když v poněkud omezené podobě.
Ve skutečnosti však šlo o konstrukt, který měl pro okupační správu především praktický význam. Klíčová rozhodnutí přijímaly německé úřady a v čele území stál říšský protektor, přímý zástupce německé vlády. Tomu byli podřízeni všichni ostatní představitelé útvaru.
České instituce tak sice spravovaly běžný chod země, od hospodářství až po školství, jenže pouze v rámci pravidel stanovených okupanty. Politická rozhodnutí, bezpečnostní otázky i zahraniční vztahy byly plně v rukou Německa.
Protektorát byl tedy v podstatě okupační zónou v přestrojení: země měla vlastní vládu a prezidenta, ale o jejím skutečném osudu a o veškerém dění v ní rozhodovala cizí moc.
Proč byly české země tak důležité
Obsazení českých zemí mělo pro nacistické Německo velký hospodářský význam. Československo patřilo před rokem 1938 k ekonomicky silným státům Evropy a jeho průmyslová základna byla mimořádně silná. Základ tomu položilo už v 19. století.
Zvláštní význam měl zbrojní průmysl. Plzeňská Škoda patřila mezi největší výrobce dělostřelectva v Evropě a její závody byly schopny vyrábět moderní zbraně ve velkém množství.
Po okupaci začala část českého průmyslu pracovat pro německou válečnou ekonomiku. Továrny vyráběly dělostřelecké vybavení, obrněná vozidla i další techniku, kterou německá armáda využívala v následujících letech války.
Německo tak získalo nejen moderní průmyslové závody, ale také kvalifikovanou pracovní sílu a rozsáhlou infrastrukturu. Je totiž iluzí, že by německá armáda byla při obsazení Československa moderně vyzbrojená a kvalitně vycvičená. Většina velitelů trénovala ve 30. letech tajně v Sovětském svazu a k nejmodernějším technologiím měla zapovězený přístup. Až obsazením Československa se wehrmacht výrazně modernizoval.
Právě kombinace průmyslové síly a strategické polohy uprostřed Evropy činila z českých zemí pro nacistický režim velmi cenné území. Dokládá to nejen bombardování Spojenci v pozdějších letech války, ale i skutečnost, že právě Prahu drželi Němci nejdéle, skoro týden po pádu Berlína.
Kolona německých obrněných vozidel v ulicích Prahy během okupace 15. března 1939. Československo se rozpadlo během několika dnů.
Bod, který změnil evropskou politiku
Obsazení českých zemí mělo velký ohlas i mimo střední Evropu. Do té doby se Velká Británie a Francie snažily udržet mír politikou ústupků, která vyvrcholila Mnichovskou dohodou o půl roku dříve.
Ta měla být podle tehdejších představ posledním územním požadavkem nacistického Německa. Březnové události roku 1939 však ukázaly, že tento předpoklad byl mylný.
Německo obsadilo území, o kterém se Mnichovská dohoda vůbec nezmiňovala. Právě tehdy začalo být zřejmé, že Hitlerovy ambice sahají mnohem dál než jen k připojení německy mluvících oblastí. Celá Evropa byla v nebezpečí.
Velká Británie krátce poté poskytla bezpečnostní garance Polsku. Když Německo o necelého půl roku později napadlo Polsko, Británie i Francie vstoupily do války. Pravda, ne s velkým nasazením, ale symbolicky to mělo velký dopad. V té době už musely tušit, že také přijdou na řadu.
Praha během okupace v roce 1939. Vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava se české země ocitly pod naprostou kontrolou nacistického režimu.
Tři dny, které změnily osud Československa
Události poloviny března 1939 ukazují, jak rychle se může běh dějin zlomit.
14. března vyhlásil samostatnost Slovenský štát, následně se stal spojencem Německa. Podkarpatská Rus byla vzápětí obsazena Maďarskem.
O den později vstoupila německá armáda do českých zemí a večer přijel do Prahy Adolf Hitler.
A 16. března byl na Pražském hradě vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.
Během pouhých tří dnů tak přestal existovat stát, který vznikl po první světové válce a který více než dvacet let patřil k nejvýznamnějším demokraciím střední Evropy. Jeho osud zpečetila skutečnost, že jiné nově vzniklé státy – především Německo a Itálie – se demokratickou cestou nevydaly.
Následujících šest let pak české země strávily pod nacistickou okupací. Ta skončila až v úplně posledních dnech druhé světové války, v květnu 1945.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
