Článek
Od návratu z neklidné Libye uplynul více než rok a my dostávali čím dál větší chuť na další africké dobrodružství. V Čechách sílila ekonomická krize, podnikání stagnovalo, a tak nás tu nic nedrželo. Země na jižní hranici Sahary, které nás na černém kontinentu obvykle lákají, však byly na pokraji občanské války. Postupně jsme tak ze zájmové oblasti vyškrtli Guineu, Mali i Mauritánii. A pak jsem si vzpomněl na zemi, která v turistických průvodcích moc často nefiguruje. Čad.
Kromě ostrovních států je to země, kterou lidé při pokusu vyjmenovat všechny africké státy opomíjejí nejčastěji. A také sem míří hodně málo turistů – v žebříčcích podle návštěvnosti se stabilně umisťuje na posledních místech. Dalo se tedy očekávat, že tam uvidíme věci, se kterými se na Instagramech českých celebrit moc často nesetkáte. Po kratším přemlouvání jsem získal pro nápad i svého společníka a mohli jsme vyrazit zase na jih.
Neprobádaná země
Čad je jedna z největších zemí Afriky a tomu odpovídají i zeměpisné kontrasty: zatímco severu dominuje Sahara, střední část patří do pásma Sahel, tedy suchých stepí, a na jihu najdeme typickou africkou savanu. Vedle velkých vzdáleností jsme se museli připravit na to, že cestování bude zdlouhavé i lokálně. Infrastruktura mimo hlavní město je totiž v mizerném stavu, asfalt je leckde sprosté slovo. Mluví se tam arabsky a francouzsky a dalšími více než 100 domorodými jazyky. Což znamenalo, že se budeme domlouvat rukama a nohama.
Ze satelitního snímku Čadu je dobře patrné rozdělení do tří klimatických oblastí. Severu dominuje Sahara, centrálním oblastem suchý Sahel a jihu zelená savana.
V oficiálním stanovisku české, britské a americké vlády k cestování po Čadu jsme se dočetli spoustu varování. Bylo by ideální se vyhýbat oblasti Čadského jezera, pohraničí kolem Libye, Nigeru, Súdánu a Středoafrické republiky a dalším rizikovým oblastem. Hrozba terorismu, ozbrojených konfliktů, přepadení a politických sporů je všudypřítomná. Jinými slovy, nemohli bychom vůbec nikam.
Rozhodli jsme se tedy registrovat u Ministerstva zahraničních věcí a vypravit se do tajemného Čadu takříkajíc „na blind“. Od ministerstva jsme dostali doporučení držet se ve střední a jižní části země a upozornění, že v případě problémů může být diplomatická pomoc v Čadu omezená. Usoudili jsme, že to bude podobné jako v Libyi, rozloučili se s rodinami a letěli.
N’Djamena – místo, kde končí dálnice
Cesta přes Varšavu a Káhiru zabere dobrých 18 hodin, takže na mezinárodní letišti v N’Djameně vystupujeme ve značně utahaném stavu. Niǧāmīnā, jak zní název města v arabštině, patří k hlavním městům s nejnižší kvalitou života na světě. Může za to jednak neutěšená ekonomická situace, jednak chybějící infrastruktura v samém srdci afrického kontinentu. Vždyť Středoafrická republika je hned vedle.
Náměstí čadského národa je jedno z mála vizuálně atraktivních míst hlavního města N’Djamena.
Letiště je zajímavé polohou přímo na hranici – hned za řekou Šari už je Kamerun. Je to jeho extrémní severovýchodní výběžek. Právě tady v Čadu chybí spojení hned dvou klíčových dálnic napříč Afrikou – na východ do Súdánu i na sever do Libye jsou cesty v zuboženém stavu. To hodně limituje ekonomický rozvoj, protože jediná kvalitní spojení vedou do odlehlých částí Nigérie a Kamerunu.
N’Djamena je ale pořád hlavní město, takže sehnat slušné ubytování není pro cizince až takový problém. Naše apartmány jsou až v 6. okrsku, tedy prakticky na opačné straně města. Zatímco taxi je levné (v přepočtu asi 150 Kč za 12 km z letiště), hotel je pekelně drahý. Místní, kteří vydělávají sotva třetinu českých platů, by si ho dovolit nemohli.
Provoz na silnicích je minimální. Tedy alespoň automobilový provoz, protože většinou míjíme koňské povozy, chodce a lidi vedoucí velbloudy a osly naložené různými náklady. Většinou to jsou koberce nebo bedny s ovocem. Další doklad toho, že hospodářství Čadu roste jen velice pozvolným tempem.
Čadské jezero
Stejně pozvolným tempem roste i Čadské jezero, environmentální katastrofa srovnatelná s mnohem známějším Aralským jezerem. I tady odváděly okolní komunity vodu na zavlažování tak dlouho, až z jezera nezbylo prakticky nic. Jestliže před 70 tisíci lety dosahovalo rozlohy Velké Británie, v roce 1970 už bylo menší než Izrael a v roce 2020 než Liberecký kraj. V posledních letech se začíná díky ochranným opatřením postupně zvětšovat.
Vývoj velikosti Čadského jezera. Dnes ke tmavě modrým přírůstkům přibylo několik dalších menších oblastí. V prehistorické době ovšem bývalo obří.
Z bezpečnostních důvodů nesmíme opouštět karavanu obrněných vozidel, takže uděláme v podstatě jen okruh kolem jezera. Vzhledem k jeho dnešní rozloze to trvá jen pár hodin. Vidíme rybářské vesničky s rozpadajícími se chatrčemi, nekonečné pláně zeleného, rudého i žlutého rákosí, hejna volavek, albatrosů a dalších ptáků. Ženy ve vesnicích se před naší výpravou rychle ukrývají. Muži, kteří vedou karavany velbloudů, jsou důkladně ozbrojeni.
U severního okraje jezera, v místě, kde ještě před 50 lety byla hluboká voda, leží několik vraků lodí. Veškerý cenný materiál z nich dávno zmizel, dnes jsou to jen dřevěné kostry tyčící se proti jasně modré obloze jako memento dávno minulých časů. V jednom z nich se zabydlela smečka vyzáblých toulavých psů.
Čadské jezero je především oázou nekonečného klidu. Jeho klidnou hladinu jen málokdy zčeří saharský vánek.
Po návratu od jezera si zajdeme v hotelu na vydatný pozdní oběd v čadském stylu (tedy hromada rýže a batátů s grilovanými rybami a kraby) a probíráme plány na zítřek. Čeká nás safari v jedné z nejkrásnějších, ale také nejodlehlejších oblastí Afriky.
Ráj a peklo zvířat
Národní park Zakouma leží na jihovýchodě, v části přiléhající k nestabilní Středoafrické republice. Riziko je potřeba akceptovat, jinak se v Čadu nikam nehnete. Nejsme tu kvůli lidem, ale kvůli přírodě. Nádherná africká savana je místo, kde najdete všechna zvířata, která si typicky spojujete s Afrikou. Zejména lvů je v sousední Středoafrické republice plno a otevřenou hranici s Čadem běžně překračují.
Stáda zeber v národním parku Zakouma v jihovýchodním Čadu. Místy se vyskytne i pakůň, jejich běžný společník.
Na safari už z dálky vidíme menší stádo mohutných žiraf tyčících nad vrcholky akátů podobně jako v pražské zoo. Na rozdíl od tamní skupiny na sobě mají světlejší, skoro až rezavou kresbu a podobně zbarvenou hřívu, která vypadá v paprscích vycházejícího slunce jako plameny. Stádo pomalu sleduje naše auta. Průvodce nás upozorní na dvojici lvů, kteří se drží na druhé straně prašné cesty a rychle se klidí žirafám z cesty. Samec má dost vypelichanou hřívu, což je v pichlavých křoviscích typické. Lvi z takových oblastí si ji postupně vytrhají.
O něco dál se otevírá savana doširoka a na pláni se prohání stádo zeber občas doplněné o pár kusů pakoňů. Něco takového bych čekal spíš někde v Keni. Říkám si, jestli nezahlédneme geparda, ale nemáme štěstí. Podle průvodců se tu vyskytují hodně vzácně a jsou o dost plašší než lvi. Vidíme i dvojici mohutných nosorožců, v mizerném světle se ale nedají dobře vyfotit. Vidíme je vlastně podobně, jako vidí oni nás.
Najdeme tu i žirafy s výrazně světlou kresbou, což je poddruh typický pro Čad a Střeoafrickou republiku.
Kam se jezdit nemá
Z hlavního města se přesouváme krátkým mezistátním letem do městečka Faya-Largeau. Leží přesně v oblasti, které se máme vyhýbat, totiž v blízkosti hranic Libye a Súdánu. Zároveň je to ale nejkrásnější část Čadu, místo, kde se zvedají ze saharských dun rozeklané vrcholky a falické útvary pohoří Ennedi. Je to krása srovnatelná s jordánským Vádí Rum nebo hřebeny Atlasu v Alžírsku. S tím rozdílem, že tady jsme široko daleko jediní Evropané a leckde i jediní lidé. Je to jako vstoupit do jiného světa.
Není divu, na ploše o velikosti České republiky tu žije ani ne 200 tisíc lidí. Převažují písečné duny protkané tmavými skalisky s občasnými pichlavými keři, na kterých se živí stáda vyhublých koz. Je to jediná obživa místních obyvatel. Podobně jako před rokem v Libyi nás doprovází skupina ozbrojenců na terénních vozidlech. V horách ale nebudeme přespávat, navečer se vracíme na základnu.
Pozoruhodné mohutné falické útvary vystupující z pouště v pohoří Ennedi.
Když nás vojáci nechají na krátkou dobu samotné a odjedou za roh skalního útvaru, je to, jako bychom byli na světě sami dva. Ticho, které se kolem rozhostí, když utichnou motory terénních vozidel, je magické. Zároveň chápu, že někomu by mohlo být až nepříjemné. Nezpívají ptáci, nebzučí hmyz, o šumění nějakého potoka si můžeme nechat jenom zdát. Panuje bezvětří a pokud víme, stovky kilometrů daleko není ani živáčka. Chvíli tu meditujeme.
Vtipkování v arabském duchu
Trochu šok nastává, když se na opačné straně skalního masivu vynoří vojenská vozidla. Nevypadá to, že by to byli naši: tahle jsou vyzdobena plátny s motivem čadské a ještě nějaké další černozelené vlajky s arabskými nápisy. Napřed chceme utíkat, ale v poušti je jasné, že to nemá cenu. Auta smykem zastaví do kruhu kolem nás, jako arabští mladíci, když se předvádějí cizincům se svými koňmi.
Když vyskáčou po zuby ozbrojení muži v kuklách, zavřu oči a v duchu se loučím se životem. Slyším, jak arabští bojovníci odjišťují zbraně a cítím (nebo si to spíš namlouvám) střelný prach. Pak ale uslyším přátelské zvolání.
„Tomaš!“ Nechápavě otevřu oči. Velitel ozbrojenců si sundal kuklu a já s překvapením zjišťuju, že je to vůdce naší party. Ostatní Arabové se při pohledu na naše výrazy lámou v pase smíchy. Cítím strašnou úlevu, překvapení a na spánku pohled svého společníka, který stojí vedle. Mrknu jeho směrem a zachytím slovo „vole“, které jen tak lehce procedí mezi zuby.
Poblíž tohoto rozeklaného masívu jsme se stali terčem kanadského žertíku našich průvodců.
Velitel se nám směje ještě druhý den dopoledne, když společně letíme zpátky do N’Djameny, kde vyzvedává německý zájezd. Raději se ho neptám, zda má v plánu je vyděsit podobným způsobem jako nás, soudím však, že ano. Tahle akce byla sehraná mistrovsky. Jinými slovy, nedělali to poprvé ani popáté.
Po anglicku zmizet
V hlavním městě zjišťujeme, jak to vypadá s naším plánovaným výletem do krásného pohoří Tibesti na libyjské hranici. Kvůli nedokončené dálnici do Libye je to jedno z nejodlehlejších míst na Zemi, kde noha Evropana spočine maximálně jednou za pár let.
Zprávy ale nejsou dobré. V oblasti došlo v posledních dnech k několika teroristickým útokům a únosům. Vojenské eskorty, které tradičně doprovázejí turisty na tomhle extrémním dobrodružství, jsou tak pozastavené na neurčito. Nezbývá nám, než tuhle část vynechat.
Letenky do Káhiry si tak přesuneme o tři dny dopředu. Nelze to brát jako zklamání – v zemích, jako je Čad, jste rádi za každou věc, která vám vyjde. Běžný Evropan by se bál, že ho někdo okrade, unese nebo rovnou zabije, nám se však nic takového nestalo a ani jsme tomu nebyli kdovíjak blízko. V hlavním městě občas panovala nepřátelská atmosféra, nejvíc nás však vyděsili naši vlastní průvodci v pohoří Ennedi.
Svědčí to o tom, že přes všechno naše štěstí je Čad země pro odvážné. Minimálně na dalších pár desetiletí tak zůstane místem skrytým před hordami západních turistů. Rájem a peklem, které zůstávají vesměs nedotčené naší civilizací.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
