Článek
Určité kontroverze vzbudil v uplynulých dnech český brankář Karel Vejmelka, který odchytal vítězné zápasy proti Švýcarsku a Norsku v helmě, kterou zdobí podobizna prezidenta Petra Pavla. Demokraticky smýšlející voliči jásali, jejich odpůrci nadávali a našly se i hlasy, které mylně hlásaly, že politika do sportu nepatří. Správného fanouška hokeje ovšem mnohem víc než politika zajímá, jak si český tým v Dánsku a (doufejme, že i) ve Švédsku letos povede.
Současný turnaj: boj se dvěma kolosy
Papírové předpoklady český tým řadí někam na třetí, možná na čtvrté místo. Sestavy Kanady i domácího Švédska jsou našlapané hvězdami NHL, včetně těch největších. Do Stockholmu se tentokrát vypravil i dnes už legendární Sidney Crosby. S ohledem na to, kolik toho má kanadská superstar už za sebou, může být překvapující, že v srpnu oslaví teprve 28. narozeniny. Silní jsou i Švýcaři.
Česká skupina B, hraná v dánském Herningu, není kdovíjak silná. Alespoň z českého pohledu tedy ne: Češi jako úřadující mistři světa se tam už střetli s loni stříbrnými Švýcary, po týmu USA však následuje velký výkonnostní skok. Německo je vždycky velkou neznámou, ovšem s tradičně absentujícím Leonem Draisaitlem, jednou z největších hvězd NHL posledních let, by neměli být až takovou hrozbou. Čtvrteční odpolední zápas se Švýcary (1:5), potvrdil, že za světovou špičkou evidentně zaostávají.
Někteří fanoušci před zahájením turnaje vyjadřovali celkem pochopitelné obavy, zda tým udrží vysokou laťku, kterou nasadil na loňském domácím šampionátu. Podle mě se není vůbec čeho bát. Trenérský tým zůstal beze změny a navíc je k dispozici už od začátku turnaje David Pastrňák, hrající v lepší pohodě než loni. Prokázal to už v úvodních zápasech; v Praze čekal na úvodní gól až do 50. minuty finále. Letos patří k nejlepším střelcům a udivuje fanoušky z celého světa pohlednými akcemi i nezdolným sebevědomím.
Tabulce střelců dominují před čtvrtečními večerními zápasy finští ostrostřelci, kteří odpoledne zdemolovali Slovinsko 9:1. Můžeme hovořit o jisté bodové inflaci.
Hlavním úkolem tak bude zajistit si schůdného soupeře pro čtvrtfinále, tedy vyhnout se Kanadě a Švédsku. Ti s pravděpodobností hraničící s jistotou skončí na prvním a druhém místě stockholmské skupiny a budou hrát čtvrtfinále „doma“ (v případě Švédů bez uvozovek). Důležitý krok k tomu udělali Češi hned v prvním zápase, kdy v prodloužení přetlačili Švýcary. Nějaké body to bude chtít i s Německem a USA, což bude taková dvoufázová rozcvička na play off.
Sen o opakování zlatého hattricku
Psal se rok 2001, první rok nového tisíciletí, a čeští hokejisté do něj vstoupili v Hannoveru pravou nohou. Vyhráli MS potřetí v řadě, což je úspěch, který od té doby nikdo nezopakoval. Nejblíže tomu byla v letech 2003, 2004 a 2005 Kanada, kterou Češi porazili v památném zápase ve Vídni. Další pokus o tento počin zaznamenalo v letech 2008, 2009 a 2010 Rusko, a opět jim Češi nedovolili jej dosáhnout.
Tehdy se také vžil v hokejovém prostředí termín „strážci zlatého hattricku“. Ti měli málem smůlu v roce 2017, kdy útočila na třetí triumf v řadě opět Kanada. Naštěstí tehdy podlehla ve finále v Kolíně nad Rýnem Švédům. A tak si člověk říká, jestli neuzrál čas, abychom toho zlatého hattricku zkusili podruhé v historii dosáhnout my.
Může to znít jako přehnaná ambice, nicméně ještě před loňským domácím šampionátem v Praze a Ostravě trenéra Radima Rulíka a celý jeho tým fanoušci zatracovali. Vzpomeňme na fiasko na Českých hokejových hrách 2024 v Brně, hraných těsně před turnajem. Našli se tací, kteří českému týmu předpovídali, že tentokrát bohužel nepostoupí ani do čtvrtfinále. Všeobecným pesimismem se nechali strhnout i novináři. Optimistických článků bylo věru poskrovnu.
Když už nyní víme, že trenér ví, co dělá, a že na celém turnaji jsou jen dva týmy, které jsou papírově silnější, můžeme snad mít menší cíl než útočit opět na zlato? Stejně jako na loňském turnaji jsem zatím neviděl soupeře, jenž by proti českému národnímu týmu dokázal dominovat. Samozřejmě občas přijdou slabší pasáže, ale pokud se skóre nevyvíjí dobře, je okamžitě vidět snaha vzít si iniciativu zpět. A také vůle, odvaha a touha po vítězství. Věci, které nám v předchozích letech často chyběly.
Pokora a skromnost především
Jistě může být považováno za poněkud neskromné získat první zlato po dlouhých 14 letech, a hned chtít další. Čeští hokejisté nám ovšem dělají na televizních obrazovkách i přímo na stadionu takovou radost, že jako jejich fanoušek prostě méně chtít nemohu. Jsem si ovšem jistý, že trenérský štáb i samotní hráči budou ke všem zápasům i soupeřům přistupovat s pokorou a snahou ukázat to nejlepší, co v nich je. Hlad po úspěchu je z týmu i po pražském zlatém plese cítit. A kvalita je veliká.
Čtveřice postupujících se zdá být ve čtvrtek navečer jistá. Teď už jen obsadit první dvě místa a vyhnout se na počátku play off nejtěžším vahám.
Loňským titulem z Prahy navíc Češi navýšili počet zlatých medailí (spolu s Československem) už na 13. Sedm z nich, tedy víc než polovinu, získali jako samostatná země. Za pouhých 32 let tak překonali celou dlouhou éru společného státu se Slováky, do značné míry poznamenanou sovětskými neférovými praktikami. Dnes už je veřejně známo, že většina titulů SSSR pochází právě z doby, kdy mezinárodní federace požadovala, aby se MS účastnili pouze amatérští hráči. A Sověti toho pravidla zneužívali beze zbytku.
Proto je nutné 27 zlatých medailí Ruska a SSSR brát s velkou, opravdu velkou rezervou. Není to tak, že by MS bez nich nemělo smysl. Naopak, je mnohem regulérnější než to, co se dělo v 70. letech. A také musíme mít na paměti, že bez ohledu na obrázek, který má kdo na helmě, je neměnnou skutečností, že politika do sportu patří a patřit bude. Už od doby starého Říma (slavné rčení „chléb a hry“) je to jeden z nejsilnějších nástrojů politické propagandy.
Zlato po 14 letech je už doma. Zlatý hattrick po 25 letech je další logický cíl.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
