Článek
Druhá světová válka oficiálně začala už 1. září 1939, kdy nacistické Německo po předchozí anexi Rakouska a Československa zaútočilo v brzkých ranních hodinách na sousední Polsko. To vyvolalo ostrou reakci Francie a Velké Británie, s nimiž mělo Polsko spojeneckou smlouvu. Jejich ultimátum Hitler ignoroval, a tak mu obě velmoci vyhlásily válku.
Mnichovská dohoda měla zajistit Evropě další roky míru, byla však jen oddálením nevyhnutelného.
Vývoj v Evropě před 22. červnem 1941
Do přímých vojenských střetů se však Francouzi ani Angličané nijak nehrnuli. Přitom by se to nabízelo; množství divizí vázaných na polské frontě by neumožnilo efektivní obranu západní hranice, takže útok na Německo byl nejen proveditelný, ale i strategicky výhodný. Britská ani francouzská armáda ovšem nebyly na rozdíl od Němců, kteří vyrabováním těžce vyzbrojeného československého pohraničí značně posílili, na boj připravené. Nejspíš ani nechtěly přehnaně eskalovat konflikt. A tak se omezily na pověstný sitzkrieg – válku vsedě.
Když pak 17. září napadl Polsko bez vyhlášení války od východu i SSSR, byl jakýkoli další odpor marný. Hitler a Stalin si na základě paktu Ribbentrop–Molotov rozdělili střední a východní Evropu, ujistili se o vzájemných vřelých sympatiích a na společné hranici v Polsku nechali jen několik nejnutnějších jednotek.
Stalinovi to uvolnilo ruce pro útok na Finsko, kde si Sověti vedli se střídavými úspěchy, Hitler mohl naopak v klidu obsadit Dánsko, Norsko, Benelux a po zajištění luxusní pozice pro úder na Francii si troufl i na ni. Francouzi kapitulovali 22. června 1940 a (patrně ne pouhou shodou okolností) na den přesně o rok později zaútočila Třetí říše na Sovětský svaz. Byla to osudová chyba.
Německá armáda překračuje v září 1941 Dněpr na střední Ukrajině. Do Moskvy je ještě daleko a zima se nezadržitelně blíží.
Vztah Německa a SSSR
Spolupráce mezi Třetí říší a Sovětským svazem byla logickým vyústěním určité mezinárodní izolace, ve které se oba státy po prohrané první světové válce ocitly. Je samozřejmě trochu paradoxní, že to byli právě Němci, kterým se Rusko v roce 1917 vzdalo, a následně sami prohráli válku na západní frontě.
Drsné podmínky, které státy Dohody Němcům po vyhrané válce uložily, obnášely kromě extrémních reparací ve výši 20 miliard zlatých marek také zákaz trénování armády ve větším měřítku, zejména motorizovaných a jinak technicky vybavených divizí. V době, kdy neexistovaly družice sledující každý pohyb jednotek, přišla spolupráce se Sovětským svazem Němcům nesmírně vhod.
Mírová smlouva z Versailles Německu především zakazovala disponovat válečným letectvem a tankovými divizemi. Obě tyto složky se trénovaly v SSSR, kde bylo odhalení ze strany Britů a Francouzů nepravděpodobné: v Lipecku, 350 km na jih od Moskvy, probíhal na tajné letecké základně trénink pilotů stíhaček a bombardérů, zatímco nedaleko Kazaně, hlavního města Tatarstánu, se školila obsluha tanků. Další německé jednotky byly trénovány ve Voroněži.
Oba státy také spolupracovaly na vývoji nových zbraní, což bylo oboustranně výhodné. Zjednodušeně řečeno, Sověti poskytli lidské zdroje, materiál a prostory a Němci své odborné znalosti a technologie.
Spolupráce Hitlera se Stalinem však přesahovala vojenský rozměr. Německo poskytlo Sovětskému svazu několik vysokých půjček (v řádu stovek milionů marek) a podle Rapallské smlouvy dodávalo Sovětům výměnou za strategické suroviny řadu průmyslových technologií i strojních zařízení. Z SSSR se do Německa vyvážela zejména ropa, obilí a také mangan, nezbytná složka v ocelářském průmyslu.
Když Němci zaútočili na Francii, jejich armáda byla na dodávkách ze Sovětského svazu životně závislá: uvádí se, že až polovina potravin, třetina pohonných hmot a téměř tři čtvrtiny oceli pocházely právě od Stalina.
Německá letadla nad východní frontou po vypuknutí konfliktu s SSSR.
Příčiny konfliktu
Ačkoli mnozí soudobí autoři byli toho názoru, že Němci jednoduše věřili ve vlastní nadřazenost a předpokládali, že vítězství nad SSSR bude jednoduchá záležitost, skutečnost je o něco prozaičtější. Především předválečná spolupráce probíhala oboustranně; Němci díky SSSR vytrénovali silnou armádu a získali od něj tisíce tun surovin, na druhou stranu poskytli Stalinovi mnoho moderních technologií a mimo jiné nastartovali ruský automobilový průmysl v Nižném Novgorodu.
Nedá se tudíž říci, že by se předpokládala hra na jednu branku. Hitler v to možná věřil, koneckonců o jeho příčetnosti byly popsány desetitisíce stránek, ovšem válku vedli jeho generálové a minimálně dokud se Německu dařilo, měli hlavní slovo. Právě oni rozmluvili Hitlerovi plánované napadení Švýcarska, kde se sice dalo ukořistit mnoho financí, ale za cenu tvrdých bojů v náročném terénu a pravděpodobné znepřátelení mezinárodního společenství, zejména USA.
Není žádným tajemstvím, že Hitler snil o spolupráci s Velkou Británií, jejíž předválečné koloniální impérium obdivoval. Churchill mu sice dal košem a v následné letecké bitvě o Británii Němci nakonec tahali za kratší konec, přesto se obecně soudí, že Hitler se snu o spolupráci s Brity nikdy nevzdal.
Počátkem roku 1941 byly všechny státy v Evropě buď obsazené (Rakousko, Československo, Polsko, Dánsko, Norsko, Jugoslávie, Řecko, Benelux, Francie), dobrovolně či nedobrovolně na straně Němců (Itálie, Finsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko) či neutrální (Švédsko, Švýcarsko, Španělsko, Portugalsko, Irsko, Turecko). Zbývala už jen Velká Británie, se kterou měl Hitler výše popsané romantické úmysly, a dosavadní kamarád Stalin a jeho Sovětský svaz.
Stejné dilema, totiž skutečnost, že stát vede diktatura, která může svou existenci ospravedlnit jedině válkou, a udržování početné armády, jež neměla po podrobení „menších“ nepřátel na koho útočit, samozřejmě řešil i Stalin. Minimálně od začátku jara 1941 se tak na německo-sovětské hranici pošilhávalo na druhou stranu a obě velmoci se připravovaly na válku. Jinými slovy, Němci i Sověti plánovali napadnout jeden druhého částečně z prosté nudy.
Situace v Evropě bezprostředně před vypuknutím války mezi Třetí říší a Sovětským svazem. Šedě Německo a jeho spojenci, červeně SSSR, zeleně Velká Británie a její spojenci. Bílé státy jsou neutrální.
Tři strategické chyby Hitlera
Jestli se tedy stále někde učí, že Němci napadli „hodný“ Sovětský svaz, který by na nějaké nepřátelství ani nepomyslel, vězte, že to rozhodně není pravda. Sovětská armáda se stejně jako německá připravovala na útočnou válku. Z toho důvodu také na ani jedné straně hranice (bavíme se o hranici v rozděleném Polsku, dnes západní Bělorusko a Ukrajina) neexistovaly žádné zásadní obranné struktury, které by zpomalily útok nepřítele.
Němci byli v přípravách rychlejší a zaútočili 22. června; Sověti by podle odborníků byli připraveni přibližně kolem 26. srpna. Je přitom třeba podotknout, že někteří dodnes odmítají tezi, že by Stalin plánoval útok na Německo, extrémně rychlý postup německých jednotek v prvních dnech války však svědčí o opaku. Kdyby chtěl Stalin zachovat stávající hranici, jistě by ji lépe opevnil.
Prchající civilisté při německém ostřelování Leningradu (dnes Petrohrad), 10. prosince 1942. Německá armáda město obléhala od 8. září 1941 až do 27. ledna 1944.
První chyba, kterou Hitler udělal, byl samotný útok na SSSR. Ano, nacistická diktatura musela ospravedlnit svou existenci, k čemuž byla nutná existence vnějšího nepřítele, a silná německá armáda, která po zabavení československé a francouzské techniky byla k nezastavení, potřebovala bojovat. Sovětský svaz by však byl skvělým spojencem, se kterým mohli Němci nakonec pokořit i Británii. Doprava surovin ze Sibiře do Evropy sice nějakou dobu trvala, rozhodně to však byla bezpečnější cesta než loděmi z britských kolonií, které byly vystaveny útokům německých ponorek.
Druhá chyba, jíž si mělo německé velitelství všimnout, bylo špatné načasování útoku. 22. června probíhaly první dny léta, jinými slovy, vyhnout se kruté ruské zimě šlo pouze v případě, že Moskva, vzdálená od hranice více než tisíc kilometrů, padne nejpozději do listopadu. Před 83 lety pochopitelně nebyly k dispozici statistické údaje o teplotách, srážkách a dalších ukazatelích, které máme dnes, Němci však před válkou trénovali v Tatarstánu a Voroněži a o tom, jak vypadá zima v Rusku, museli mít poměrně dobrou představu. Kdyby útok přišel třeba 1. dubna, rázem by měli Němci tři měsíce dobrého počasí k dobru. A ještě ho mohli vydávat za apríl.
Třetí chyba, jež dodnes není uspokojivě vysvětlena, je Hitlerův pokyn, aby německé jednotky zpomalily postup na Moskvu a namísto toho se věnovaly drancování surovin na dnešní Ukrajině. Soudí se, že Hitler zde chtěl hrát na jistotu, totiž nabrat dostatečné zásoby pohonných hmot a potravin, a následně smáznout Moskvu v rámci své komfortní zóny. To se ukázalo jako obrovská chyba, protože blitzkrieg (blesková válka) vyjít mohl, však Němci postupovali v prvních dnech války i o 200 km denně, ale pomalý postup ve zhoršujícím se počasí byl cestou do pekel.
Zástupci vítězných mocností Winston Churchill, Franklin Delano Roosevelt a Josif Vissarionovič Stalin na Jaltské konferenci (Krym) v únoru 1945.
Kdo za to vlastně může?
Jak druhá světová válka nakonec dopadla, je obecně známo. Za jejím vznikem, vývojem a konečným výsledkem stojí celá řada příčin v čele s první světovou válkou. Ostatně mnozí historikové považují druhou světovou válku za druhou fázi té první.
Okřídlené rčení „Za vším hledej ženu“ můžeme v globálním kontextu těchto konfliktů s přehledem upravit na „Za vším hledej Němce“. Když vezmeme v potaz, že britská královská rodina je německého původu, právě Němci vyslali do Ruského impéria Lenina, aby rozložili východní frontu (a bolševici následně vyvraždili i carskou rodinu, rovněž německého původu) a německé koloniální ambice v Africe a v Tichomoří byly jednou z hlavních příčin první světové války, můžeme s klidem konstatovat, že dějiny světa tvoří a v posledních dvou tisíciletích vždy tvořili především Němci.
Nakonec i obyvatelstvo Spojených států, od roku 1945 nejvýznamnější a od roku 1991 jediné světové velmoci, pochází z velké části z německých emigrantů. Když to trochu přeženeme, můžeme říci, že Němci způsobili obě války, vytvořili Sovětský svaz a financovali (přes USA) jeho konečné vítězství nad vlastní zemí. Je zajímavé, jakými cestami se historie někdy ubírá.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
ANDERSON, Duncan; CLARK, Lloyd; WALSH, Stephen (2018). The Eastern Front: Barbarossa, Stalingrad, Kursk, Leningrad, Bagration, Berlin. Amber Books.
BROD, Toman: Pakty Stalina s Hitlerem. Naše vojsko; Česká expedice, Praha 1990.
HARRISON, Mark (1998). „The economics of World War II: an overview“. In Mark Harrison (ed.). The Economics of World War II: Six Great Powers in International Comparison. Cambridge: Cambridge University Press, s. 1–42.
KSHYK, Christopher J. (2015). „Did Stalin Plan to Attack Hitler in 1941? The Historiographical Controversy Surrounding the Origins of the Nazi–Soviet War“. Inquiries Journal. 7 (11).
NÁLEVKA, Vladimír. Druhá světová válka. Praha: TRITON, 2014.
OVERY, Richard (2006). The Dictators: Hitler's Germany, Stalin's Russia. London and New York: W.W. Norton & Company.
SNYDER, Timothy (2010). Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin. New York: Basic Books.
Kolektiv autorů: „Blesková válka nevyšla.“ Velké záhady minulosti. Reader's Digest výběr, 1995, s. 399–404.
WILLIAMS, Andrew (2006). Liberalism and War: The Victors and the Vanquished. Abingdon & New York: Routledge.
