Článek
Z Kišiněva vyrážíme už krátce po šesté hodině ranní. Dnes nás čeká velké dobrodružství. Zcela bez nadsázky bych ho nazval cestou do minulosti. Jen asi hodinu cesty na jihovýchod leží Tiraspol, hlavní město Podněsterské moldavské republiky. Tenhle státní útvar, oficiálně nikým neuznaný, se stále hrdě hlásí ke slavné socialistické minulosti a odkazu její revoluce. Přirozeně nás tedy čekají tanky, sochy Lenina, široké futuristické bulváry… a také ruští vojáci. Mělo by to být hodně obohacující.
Podněstří najdeme na východě Moldavska, převážně na východním břehu řeky Dněstr. Kvůli přítomnosti ruské armády tu platí speciální pravidla.
Co je to vlastně Podněstří?
Jako Podněstří se označuje úzký pruh území převážně mezi řekou Dněstr a východní hranicí Moldavska s Ukrajinou. Historicky lze jeho vznik vysledovat do druhé světové války, kdy Sovětský svaz zabral rumunskou Besarábii (zhruba odpovídající dnešnímu státu Moldavsko) a stejně jako jiná území ji kolonizoval etnickými Rusy. Z toho důvodu se dnešní obyvatelstvo oblasti – asi třetina Rusů, třetina Moldavanů a ve zbytku převažují Ukrajinci – už tolik nehlásí ke své rumunské minulosti.
Přestože Moldavsko aktuálně neusiluje o opětovné sjednocení s Rumunskem, cílem Podněstří je úplná samostatnost, pochopitelně pod ochranou Ruska. Je to velmi problematický region, který patří k těm úplně nejchudším v Evropě. Ač ho žádný stát světa oficiálně neuznává, má vlastní měnu, policii, armádu, vládu a ústavu, a není tedy na Moldavsku fakticky závislý.
Spolu s gruzínskými regiony Abcházie a Jižní Osetie, kde je také silná ruská vojenská přítomnost, tvoří tzv. Společenství pro demokracii a práva národů. V žádné jiné mezinárodní organizaci Podněstří nefiguruje. Tahle trojice představuje jakýsi relikt nevyřešených konfliktů již neexistujícího Sovětského svazu a přináší jakékoli moldavské a gruzínské vládě řadu problémů.
Znak Podněstří se srpem a kladivem a názvem nikým neuznané země v jejích třech jazycích: rumunštině, ruštině a ukrajinštině.
Ekonomika Podněstří oficiálně stojí na výrobě oceli, elektřiny a textilu, reálně je ovšem závislá na pašování, obchodování se zbraněmi a praní špinavých peněz z různých zdrojů. Od dohody mezi Moldavskem a Ukrajinou v roce 2005 je vývoz zboží před ukrajinskou hranici podmíněn registrací u moldavských úřadů. Za doklad nekalých praktik lze považovat i místní úspěšný fotbalový klub Šerif Tiraspol, jehož rozpočet (s ohledem na tržní hodnotu hráčů) zřejmě diametrálně převyšuje možnosti chudého Moldavska. V září 2021 tenhle klub dokonce v Lize mistrů vyhrál nad Realem Madrid na jeho stadionu.
Skanzen socialismu
Všechny tyhle informace jsme měli na paměti, když jsme po silnici M5 mířili z Kišiněva na jihovýchod, k hraničnímu mostu na řece Dněstr. Není pravda, že celé Podněstří leží na východ od ní, ale je to drtivá většina. Najde se pár enkláv, které zasahují i na západní břeh, především město Tighina. My byli hlavně zvědaví, jak půjde překročení mostu u obce Bychok. Za ním začíná Podněstří a vracíme se o 50 let nazpět.
Tím neříkám, že by Moldavsko bylo nějaký supermoderní stát. Je to ta úplně nejméně navštěvovaná země v Evropě, a z dobrého důvodu. Nejsou tu hory, pláže ani pořádná infrastruktura. Je tu ale vesměs příjemná krajina s kvalitním vínem, kterou můžete zkoumat naprosto v klidu a vlastním tempem. Nikde nečekáte, nikde nejsou davy turistů. To je v našich zeměpisných šířkách vzácné.
„Tohle je úplně živoucí skanzen,“ pronese můj společník, když absolvujeme kontrolu na vojenském stanovišti. Provádí ji vojáci, jejichž uniformy mi podezřele připomínají ty sovětské ze druhé světové války. Mluví na nás rusky, ale mohou to být zrovna tak Rusové jako Moldavané. Když náš starý ford mávnutím propustí, jsme za čárou. V nikým neuznané republice. Formálně neexistujeme.
Už při vstupu do Tiraspolu vás vítá rudá hvězda, srp a kladivo.
Významné budovy ve městě Tiraspol zdobí sochy vůdců socialistické revoluce. Zde je to Lenin.
Během dvaceti minut přijíždíme do slavného Tiraspolu, jejího hlavního města. Skanzen to je opravdu pořádný. Jen na rozdíl od těch českých nebo švédských se nevěnují středověku nebo pravěku, ale době nedávno minulé. A lidé v něm stále žijí tak, jako by socialismus byl každodenní realitou. Na ulicích jsou vystavené tanky, ruská vlajka tu vlaje vedle té podněsterské. Před budovou místní samosprávy, jak jsem předpověděl, se tyčí socha Lenina.
Tiraspol jako živoucí fosilie
Je šílené pomyslet na to, že se právě teď nacházím vzdušnou čarou jen nějakých 1200 kilometrů od svého pražského bytu. V podstatě stačilo přejet Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a kousek Moldavska, a jsme ve světě, o kterém jsem si myslel, že nadobro zanikl v roce 1989. Znalci poměrů postsovětských zemí mi samozřejmě řeknou, že to není až taková vzácnost. Hlavně ve střední Asii, jmenovitě v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu, jsou odkazy na hrdiny a diktátory socialismu taky na každém kroku.
Suvorovovo náměstí v Tiraspolu s ruskou a podněsterskou vlajkou na čestných místech. Ostatní vlajky patří jednotlivým menším regionům Podněstří.
Banka Podněsterské republiky působí moderním, ačkoli trochu kompaktním dojmem.
Kolik uhodilo, je nám zřejmé už při vstupu do Tiraspolu. Ceduli označující začátek města zdobí insignie s rudou hvězdou, nápisy v azbuce a srpem a kladivem. Azbuka mě obzvlášť vytáčí: jako člověku neznalému ruštiny mi dělala vždycky velké problémy. Moldavsko ji přestalo používat 31. srpna 1989, tedy o něco dřív, než jsem se narodil. Tady v Podněstří je to bohužel stále standard.
Nápisy jsou sice trojjazyčné (v rumunštině, ukrajinštině a ruštině), jenže ve všech třech případech se používá azbuka. Zapadneme na oběd do solidně vypadající restaurace asi dva bloky od Republikánského stadionu Jevgenije Šinkarenka. Jak jsme se dočetli, byl to významný trenér, který pozvedl moldavský fotbal takřka na evropskou úroveň.
Názvy ulic v Tiraspolu jsou uvedené v rumunštině, ruštině a ukrajinštině, vždy však azbukou.
Vlajka Podněstří na městské radnici v TIraspolu.
V restauraci si dáváme mamaligu, silně kořeněnou kukuřičnou kaši se sekaným skopovým masem, ovčím sýrem a smetanou. Jako dezert volíme placyntu, slaný koláč s jemným sýrem a jablky. Jediné, čemu úplně nepřijdeme na chuť, je pivo Staraja kreposť, které produkuje lokální pivovar Bendery. Ceny jsou ve srovnání s Prahou ani ne třetinové. Posilněni vyrážíme prozkoumat další krásy a hrůzy Podněsterské republiky.
Pravoslavný odkaz
Teprve při odchodu si všimneme, že zadní stěnu restaurace zdobí freska Stalina v nadživotní velikosti. Ruský odkaz a vliv tu prostě je všudypřítomný, což dokládá i několik starých tanků T34, různě nabarvených, které jsou vděčnou turistickou atrakcí.
Mămăligă je tradiční pokrm v Moldavsku a přilehlých oblastech Rumunska a Ukrajiny. Tahle kukuřičná kaše se obvykle podává s masovými taštičkami, plněnou paprikou a další zeleninou.
Staré sovětské tanky, obvykle model T34, jsou jednou z největších atrakcí hlavního města Podněstří.
Tradičnější estetický zážitek nabízejí místní kostely. Stejně jako Rumunsko je i Moldavsko včetně separatistických oblastí silnou baštou pravoslavné církve. Dokládá to i skutečnost, že když byl v lednu 2009 zvolen novou hlavou ruské pravoslavné církve, tedy tzv. patriarchou moskevským a celé Rusi Kirill I., jedna z jeho prvních zahraničních cest vedla právě do Podněstří.
Pravoslavná sakrální architektura má velké kouzlo, jak ví každý, kdo někdy byl třeba v Bulharsku, v Makedonii, ale i v Rusku. Tady v Tiraspolu stojí za zhlédnutí hlavně tři chrámy: Chrám Narození Kristova, jenž je hlavním sídlem místní církve, Chrám svatého Ondřeje Prvního a Chrám svatého Alexandra Něvského. Jsou to opravdu impozantní stavby. Pak jedeme dál.
Hlava ruské pravoslavné církve, patriarcha Kirill na návštěvě v Podněstří krátce po svém zvolení v roce 2009.
Přes menší městečka Slobozia, Krasnoe a Dnestrovsk dorazíme až k řece Kuchurhan a stejnojmenné vodní nádrži, za kterou se už rozkládá Ukrajina. I se zastávkami u dalších krásných chrámů a u atraktivních vyhlídek nezabere cesta tam a zpět do Tiraspolu víc než tři hodiny. Podněstří je prostě taková nudle, na šířku nemá víc než 20 kilometrů. Ještě ale máme jeden cíl, než vyrazíme zpět do moderního světa.
Chrám Noul Neamt z roku 1861 patří k nejvýstavnějším stavbám v Podněstří. V roce 1962 jej sovětské úřady uzavřely a zřídily tam nemocnici. Od roku 1989 opět slouží náboženským účelům.
Podněstří je plné pravoslavných staveb. Je to jeho druhá, atraktivnější tvář.
Ruská pevnost
Naší poslední destinací v této neexistující zemi je město Tighina, bezkonkurenčně největší sídlo nacházející se na opačném břehu řeky Dněstr. O jeho dnešní situaci vypovídá třeba skutečnost, že na platformě Mapy.cz najdete jeho název jen jako „Bendery“ a výhradně v azbuce, bez alternativy v latince.
Význam města, u něhož leží jeden z nejdůležitějších přechodů přes dolní Dněstr, určuje hlavně stejnojmenná pevnost. Ta je sice přístupná veřejnosti jen z malé části, přesto se tu dají nafotit neskutečné snímky. Podněsterská správa ji v letech 2008 až 2012 plně rekonstruovala. Drtivou většinu pevnosti dnes využívá místní armáda a také ruská 14. armáda, která je v Podněstří trvale nasazena.
Severní zeď pevnosti v Tighině, ve které dnes sídlí i ruská posádka.
I z toho důvodu přijala v roce 2022 Rada Evropy rezoluci, která považuje oblast Podněstří za území Moldavska vojensky okupované Ruskem. Moldavsko, které není součástí NATO ani EU, je tak považováno za jeden z nejpravděpodobnějších cílů další ruské agrese, pokud by Ukrajina padla nebo by se odtamtud naopak ruské síly plně evakuovaly.
Jaký je život v Podněstří?
Z Tighiny, jak město v souladu s rumunskou tradicí nazýváme, se navečer vracíme do Kišiněva. Ze socialistického skanzenu si odnášíme plno dojmů. Zajímalo nás také to, jak se tu žije místním lidem, ale málokdo byl ochotný se rozpovídat, a už vůbec ne na kameru. Z vlastní zkušenosti jsme zjistili, že ceny potravin, dopravy a dokonce i alkoholu jsou příznivé. Odpovídají tomu ovšem platy, které v průměru nedosahují ani 10 tisíc Kč na měsíc.
Ekonomicky je největší problém skutečnost, že Podněstří formálně nikdo neuznává. Podniky, které tu sídlí nebo které si tu otevřou pobočky, tak mohou jen komplikovaně dovážet a vyvážet zboží. Což vede k již zmíněnému pašování. Dodávky plynu a rozsáhlá finanční podpora pochází výhradně z Ruské federace. Bez nich by se režim, i přes ruskou vojenskou přítomnost, patrně rychle zhroutil.
Hlavní bulváry Tiraspolu trpí typickým neduhem socialistických projektů: nedostatek ekonomických příležitostí výrazně snižuje provoz. Po silničních tazích tak korzují hlavně chodci.
Vedle ekonomických aspektů mě odjakživa zajímá i bezpečnost. Prahu jsem nikdy nepovažoval za extrémně bezpečné město, v globálním měřítku jím však je. Srovnání s Tiraspolem je obtížné, protože sem jezdí málo turistů, a tudíž nelze stavět na spolehlivých datech. Já bych ho postavil zhruba na roveň středně velkým městům v Rusku nebo ve středoasijských republikách. To znamená, že pokud nahlédnete na chvíli a nebudete do ničeho moc strkat nos, jste v pohodě. Jakmile máte problémy, jste jako cizinci vyřízení.
A to není nějaký přehnaný pesimismus. Je to realita podobných zemí. Většina lidí je milá a ráda vám pomůže, ovšem z oficiálních míst podporu čekat nemůžete. Narazíte i na plno pašeráků, podvodníků a dalších kriminálních živlů, a policie vás nezachrání. Ostatně s tím by byl pro cizince problém i v Itálii, natož někde na východním břehu Dněpru.
Faktem je, že jsme nepotřebovali armádní doprovod a obrněné vozy, jako tomu bylo v Libyi nebo v Čadu. Pořád jsme byli v Evropě, i když v její nejchudší části. Že tu narazíte na plno kriminality, to je nabíledni. Pokud se vám však stýská po časech Sovětského svazu, vězte, že jeho odlehčenou verzi máte hned za rohem. Do Kišiněva se z Prahy létá už za 2 hodiny a od 2 tisíc Kč. Socialismus pak na vás čeká jen pár kroků na východ.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
