Článek
V Baku přistáváme krátce po 14. hodině místního času. Vedle toho, že jsme poprvé v životě na pobřeží Kaspického moře, které je vlastně jezero, jsem nadšen ještě ze skutečnosti, že právě tady hráli naši fotbalisté čtvrtfinále mistrovství Evropy 2020. Které se hrálo v roce 2021. Právě tady jsme nakonec po těžkém boji podlehli Dánům, vyprávím svému společníkovi, který statečně přikyvuje, periferně však zachytím, jak obrátil oči v sloup. Musím si najít nějakého, kdo bude moje vyprávění o fotbale snášet líp, umiňuju si v duchu.
Metro v Baku působí moderně a přitom nadčasově.
Baku: tady se potkává východ se západem
Výměnu společníka samozřejmě nezvažuji ani náznakem. Když vám s někým uletí poslední letadlo 18 tisíc kilometrů od domova nebo vás za covidu zotročí na ostrově Mauricius, víte, že jste si prostě souzeni. Nějaký Ázerbájdžán na tom rozhodně nemůže nic změnit.
Tentokrát máme volnější plán, ale z deseti dnů chceme strávit dva až tři v hlavním městě, a pak se vydat do hor, na Kavkaz, který tady na východě sahá až téměř na předměstí Baku. Tohle město je samo o sobě zázrak. Jako první cíl volíme trojici mrakodrapů nazývaných podle tvaru Plamenné věže. Tyhle stavby v noci osvětlují město jako plameny. Oheň je jedním ze symbolů Ázerbájdžánu, který se jinak rozlohou i počtem obyvatel velmi blíží České republice.
V téhle ohromující budově sídlí ázerbájdžánská vláda. Země však není příliš demokratická, takže s případnými stížnostmi nejspíš neuspějete.
Jen o kousek dál ustupuje moderní panorama starému městu, v němž, jak záhy zjišťujeme, se toho od středověku moc nezměnilo. Snad kromě cen. Historické budovy jsou dnes udržované lépe než v době, kdy byly nové, a vůně čerstvě upečeného chleba a různých arabských a perských placek, které neumím ani pojmenovat, nás láká k ochutnání. Někteří místní pekaři je dávají i zdarma, takže ochutnáváme všechno možné, dokonce i placky plněné kokosem, datlemi a skořicí. Pár jich koupíme i domů jako suvenýr.
Co však určitě domů nekoupíme, jsou tradiční koberce, které mají rovněž blízko k perské tradici. I menší koberce, snad vhodné do příručních zavazadel, s nimiž jsme sem přicestovali, by nás vyšly na celý měsíční plat. Alespoň tak obdivujeme umění místních tkalců, jejichž koberce ukazují bohatou kulturu a připomínají dávnou historii této kavkazské země.
Mešita Heydar působí majestátně obzvlášť v noci.
Když pak na promenádě u Kaspického moře sledujeme, jak západ slunce kouzlí na obloze v odstínech oranžové, fialové a nakonec temně modré, jsme blízko tomu, abychom si i tuhle zemi zamilovali na první pohled. A to naše dobrodružství teprve začíná.
Kavkaz, co by kamenem dohodil
Druhý den se znovu vydáváme do starého města a při povídání s místními se rozhodujeme, zda pojedeme do hor s někým místním, nebo zda si auto půjčíme. Většina lidí ožije, když zjistí, že jsme Češi. Řada z nich si kupodivu pamatuje ten fotbalový zápas, který jsme na místním nádherném stadionu v roce 2021 odehráli, z čehož můj společník není právě nadšený. Když jeden asi třináctiletý kluk, který pomáhá otci tkát koberce, předvádí s fíkem gól z půlky, jenž dal na vzpomínaném turnaji Patrik Schick proti Skotům, dokonce se demonstrativně odvrátí.
Ty západy slunce na Kaspickém moři jsou prostě výživné. Téměř přímo ve směru promenády tu vidíme tři Plamenné věže.
Později mě však vezme na milost, což je štěstí. Na rozdíl ode mě je totiž výborný řidič. Rozhodneme se, že si auto půjčíme, abychom měli úplnou svobodu, kdy a kam jet. Za rozumnou cenu získáváme na osm dní jakýsi starý tmavě červený mercedes, který jede sice pomalu, ale spolehlivě.
Projíždíme jakousi vesnicí, jejíž název mi bohužel neutkvěl v paměti, vím však, že mi o ní společník říkal, že je už od starověku proslulá zpracováním mědi. Dnes je to labyrint úzkých uliček s kamennou dlažbou mezi venkovskými domy. Když místní zjistí, že jsme turisté z Evropy, málem se poperou o to, kdo nás bude hostit. Přijmeme nakonec pozvání staršího páru, který nás usadí na měkké koberce (v Baku by měly cenu celé téhle vesnice) a přinese nám vynikající černý čaj a talíř s kousky domácího sýra a medu. Anglicky umí asi dvě věty a my ázerbájdžánsky asi dvě slova, takže náš rozhovor není zrovna bohatý. Žena mi ukazuje fotografie svých dcer, které studují v Londýně a v Praze.
Vesnice pod kavkazskými vrcholky mají značně odlišný ráz než hlavní město. Skoro jako by se tu zastavil čas.
„Jen jestli nám je nechtěla dohodit,“ nadhodí můj společník, když pak odjíždíme z vesnice k ještě vyšším vrcholkům. Ty v dálce jsou dokonce pokryté sněhem. Jen s úsměvem zavrtím hlavou. Ázerbájdžán není jihovýchodní Asie, kde bych se něčeho podobného obával na každém kroku. Místní jsou jen zdvořilí a rádi se s turisty podělí o jídlo i informace o své rodině. Nejsou v tom žádné postranní úmysly.
Dechberoucí příroda
Po tomhle milém setkání jsme v jedné z dalších vesnic donuceni dokonce k přenocování. Je pravda, že už padá tma, v Baku jsme však koupili stan a počítali s tím, že přespíme v něm. Sympatická mladá dvojice, která má asi pět nebo šest dětí (kvůli jejich neustálému pohybu se mi je nepovedlo spočítat), však trvá na tom, abychom přespali v jejich pokoji pro hosty, tak neoblomně, že už by bylo velmi nezdvořilé odmítnout.
Vnitřek mešity v jedné z větších vesnic severní části Kavkazu. Doma má většina lidí i hodnotnější koberce.
Ráno s nimi posnídáme, necháme jim pod polštářem trochu peněz a jedeme dál. Už jsme hodně na západě, pod nejvyššími vrcholky této části Kavkazu, kterému dominuje hora Bazardüzü, nejvyšší v celém Ázerbájdžánu. I přes úctyhodnou výšku téměř 4500 m n. m. stojí za zmínku, že až na Arménii mají všechny sousední země ještě vyšší vrcholky. Ruský Elbrus, gruzínská Šchara, íránský Damávand i turecký Ararat dosahují nadmořské výšky před 5 tisíc metrů. A ano, Ázerbájdžán hraničí i s Tureckem. Je to hodně skrytá hranice. Schválně, kdo ji najde.
Z východních výběžků Kavkazu se vydáváme přes nížinu u města Gjandža, třetího největšího v zemi, k těm západním. Po pár hodinách bloudění na rozpadajících se silnicích dorazíme k našemu cíli: Modrému jezeru, v jehož klidných vodách se odrážejí hluboké borovicové lesy. Pořádným obloukem se vyhneme uřvanému italskému zájezdu a o pár kilometrů dál najdeme na jižním břehu ideální klidnou zátoku. Lehký vánek čeří vodní hladinu a z blankytné oblohy se občas ozve volání orla. Ideální místo na meditaci.
V Náhorním Karabachu, oblasti na západě u hranic s Arménií, jsou časté i křesťanské svatostánky. Tahle katedrála Krista Spasitele leží ve městě Šuša.
Ti nejmilejší lidé na světě
Blížíme se k arménské hranici a jak nás často upozorňují místní i jak víme ze zpráv, jsme v oblasti, kde není právě bezpečno. Na silnicích, které tu mají kupodivu lepší kvalitu, houstne doprava a přibývá vojenských kontrol. Jedna hlídka nás nakonec otočí zpět. Z druhé strany údolí, do kterého jsme se chystali vjet, se ozývá střelba.
Bereme to tedy přes Náhorní Karabach zpátky do Baku. Lidé jsou tu trochu opatrnější a s cizinci se nevidí tak rádi jako v zapadlých vískách podél gruzínské a ruské hranice, takže nás překvapí, když v jedné vesnici dostaneme pozvání na večeři. Stůl je plný jídla: je tam tradiční ázerbájdžánský plov, u nás známější pod názvem pilaf, tentokrát s jehněčím masem a šafránem, dolma, tedy listy vinné révy plněné mletým masem a ostrým kořením, a snad deset druhů čerstvé zeleniny, z nichž nejméně tři nedokážu pojmenovat.
Nejvyšší horou Ázerbájdžánu je Bazardüzü. V Evropě jsou vyšší jen ty úplně nejvyšší vrcholky Alp. A samozřejmě některé hory na Kavkaze, pokud je počítáme. Spíš bych je nepočítal, jsou moc daleko.
I takhle večer je velké horko a žena jde málem do mdlob, když vidí mého společníka, jak pije studenou vodu. Jsme náležitě poučeni, že v horkém počasí je nejlepší pít teplé nápoje, protože tak se teplota těla přiblíží teplotě prostředí, a nebude nám z horka zle. Musím říct, že od té doby, co se tím řídím a neláduji se v létě zmrzlinou a ledovými nápoji, zvládám pražská léta o hodně líp.
Tahle dvojice umí anglicky výborně, takže si povídáme o našich cestách a oni nám vyprávějí o životě v Ázerbájdžánu. Představí nám také své dvě dcery, asi čtrnáctileté krásné dívky s černými copy skoro až na zem, které při hovoru stydlivě klopí oči do talíře. Šťouchnu do svého společníka, abych mu připomněl, že to není nabídka sňatku, a zapojím se do diskuze o tom, na jaké evropské univerzity by bylo nejlepší dívky vyslat. Faktem je, že kromě Prahy nemám srovnání, ovšem troufnu si naše stověžaté město doporučit. Tady se lidé otrkají.
Země, kde se cítíte jako doma
Poblíž starobylého města Gabala potkáváme v jedné vesnici včelaře Eldara, od něhož se dozvídáme veškerá tajemství chovu včel. Jeho rodina se tu prý usadila už za Čingischána. Ochutnáváme med z lesa, z luk i z jabloňových sadů a musím uznat, že je to velký rozdíl. Ve vesnici Xinaliq, jedné z nejvýše položených v Ázerbájdžánu, zase potkáváme starší ženu Leylu. Když nás ve svém skromném domově hostí domácím chlebem lavaš a vypráví nám o životě na horách a o všech turistech z různých zemí, které tu za svého dlouhého života měla, máme pocit, jako bychom ani nebyli turisté, ale spíš znovu nalezení příbuzní.
Muzeum ve vesnici Xinaliq, která působí spíš jako středověká pevnost na obchodní stezce.
Je to obrovský rozdíl proti naší rodné zemi, který pociťujeme na každém kroku. V téhle části světa mají lidé z hostů upřímnou radost a snad čím jsou chudší, tím spíš by se s vámi rozdělili i o to málo, co mají. Během těch pár dní v horských vesnicích jsme ochutnali tolik jídel, spali na tolika různých místech a mluvili s tolika lidmi (vždy k nám byli milí a vstřícní), že jsem to nezažil v Čechách za celý život. Bylo to strašně osvěžující a opravdu jako z jiného světa.
Když pak v pondělí odlétáme prvním ranním letem z Baku do Prahy, právě o tomhle nejvíc přemýšlím. Faktem je, že Baku se v lecčems podobá Praze: takhle milé a vstřícné lidi tam hledáte těžko. Stejně jako v každém bohatém městě i tady postupem času vznikla individualistická společnost, která jako by zapomněla, že vznikla díky lidské spolupráci. Jenže život není o tom, abychom z dostupných zdrojů urvali co nejvíc pro sebe, ale spíš o tom, abychom je měli s kým sdílet. To je to největší bohatství.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Webové stránky Against the Compass: Visit Azerbaijan
