Já se před smrtí zmrazit nechám. Vidím v tom samé výhody

Určitě nejsem jediný, komu se při čtení článku o zmrazených lidech vybavila epizoda animovaného seriálu South Park zvaná Go God Go z listopadu 2006, ve které se Cartman nechal zmrazit, protože nedokázal počkat tři týdny na vydání herní konzole Wii. Na hoře Mount Elbert, nejvyšší hoře státu Colorado, však jeho zmrazené tělo zavalila obří lavina a znovu jej vydala až v roce 2546. Když se probuzený chlapec následně pídil po konzoli Wii, kvůli které se nechal zmrazit, superpočítač odhalil, že se jedná o „primitivní herní zařízení z jeho doby“. Cartman nakonec dostal možnost si na něm v jednom muzeu dávné americké techniky zahrát.

Když však odhlédneme od tohoto úsměvného příběhu a zamyslíme se nad tím, co by nám přinesla možnost skutečně se nechat zmrazit a procitnout za několik set let, zjistíme, že nabídka je prakticky neomezená. Nejde jen o to, že se takto můžeme vyhnout maturitě, svatbě nebo prezentaci projektu pro nevrlého šéfa a lusknutím prstu se přesunout do doby, kdy už podobné šaškování nebude nutné, ale také úžasnou příležitost být svědkem dob, které by jinak přišly až dávno po nás.

Současný stav je limitující

Dnes se vesměs nechávají zmrazit lidé, kteří trpí nějakou nevyléčitelnou nemocí, o níž předpokládají, že za pár desetiletí až staletí s ohledem na vývoj vědy už léčitelná bude. Problematická je skutečnost, že třeba ve Spojených státech musíte k tomu, abyste mohli podstoupit hibernaci (neboli kryoniku), být úředně prohlášeni za mrtvého. Zmrazit mrtvého člověka a očekávat, že věda bude schopná ho za pár set let nejen rozmrazit, ale jako bonus i oživit, mi připadá asi tak rozumné, jako spálit na uhel brambory a čekat, dokud nebude věda schopná obnovit jejich DNA.

Mně osobně přijde lákavější jiný model: udržovat se v dobrém zdraví do vyššího věku, řekněme osmdesáti let, a až tehdy, kdy se dá očekávat nástup řady chorob spojených se stářím, se nechat zmrazit. Co z toho? Samozřejmě především možnost vidět další pokrok lidstva, ale také prožít další desetiletí až staletí v době, kdy se už budou lidé dožívat dramaticky delšího věku. Něco jako kdybychom rozmrazili po pěti tisících letech Ötziho a umožnili mu třikrát delší život.

Výhody převažují

Kromě těch výhod, které už jsem jmenoval, tedy léčby nyní neléčitelných nemocí a delšího života, můžeme touto formou také utéct před problémy současné doby. Ať už nám nevyhovuje politická situace, musíme snášet nepříjemné příbuzné, neunášíme svou roli celebrity nebo řešíme existenční problémy, jedno zmrazení a je klid. Probudíme se a po politicích ani příbuzných není dávno ani vidu, ani slechu. Existenční problémy ovšem mohou být trochu problém, protože v současné době stojí zmrazení těla kolem 100 000 dolarů, pouze hlavy s mozkem pak asi 80 000.

Nejedná se o dosažení nesmrtelnosti v pravém slova smyslu, tolik lákavé pro mnoho lidí, ovšem teoreticky by se jí dosáhnout dalo – vždy využít aktuálních pokroků medicíny, a když už to s námi začne vypadat bledě, počkat dalších pár set let. Dokud nás nikdo nezavraždí, jedeme dál.

Nevýhody: hlavně psychologické

Když pomineme praktické problémy, jako třeba nejistotu ohledně možnosti rozmrazit živého člověka a skutečnost, že se budeme muset naučit pracovat s technologiemi, o kterých nesnili ani naši pravnuci, je hlavní problém odloučení od všeho a všech, co nám bylo blízké. Naši příbuzní a kamarádi budou dávno po smrti a hledat si nové ve světě, jehož zvyklosti neznáme, bude výzva.

Na druhou stranu není právě tohle ten největší výstup z komfortní zóny, o kterém jste kdy slyšeli? Odstěhovat se na druhý konec Prahy nebo vyvěsit duhovou vlajku na pochodu za tradiční rodinu je oproti tomu procházka růžovým sadem. Neznat místo, čas, lidi, technologie ani zákonitosti nového prostředí, to by byla položka, která by se zapisovala do životopisu osobního rozvoje zlatým písmem.

Místo a čas nejsou podstatné

Ano, představa, že se proberete a nikoho, koho jste kdy znali, kolem sebe nemáte, může být děsivá. Není to však zase o tolik děsivější než se sebrat a odstěhovat se třeba do Japonska. Tam prožijete i podobný kulturní šok, který by vás po pár stovkách let zmeškaného vývoje nevyhnutelně čekal. Abych však zaplašil stesk po domově, rodné zemi a lidech, co jsem znal (nic z toho už patrně nebude existovat), mám v úmyslu nechat se zmrazit ve dvou. Mít k sobě parťáka na téhle cestě životem, až k nesmrtelnosti, je totiž ta pověstná třešinka na dortu, bez které by celá tahle anabáze postrádala smysl.

V životě totiž není důležité kde, dokonce ani kdy. Důležité je pouze s kým.

Tak schválně, kdo by do toho šel taky?

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

Benjamin P. Best: Scientific Justification of Cryonics Practice – https://www.liebertpub.com/doi/full/10.1089/rej.2008.0661

Calvin Mercer: Resurrection of the Body and Cryonics– https://www.mdpi.com/2077-1444/8/5/96

Erte, L. A.; Efimkova, K. S.: Cryonics: legal and ethical aspects – https://journals.eco-vector.com/2070-1586/article/view/55364

Ole Martin Moen: The Case for Cryonics – https://jme.bmj.com/content/41/8/677.short

Umeh, George-Franklin; Umeh, Ann C: Cryonics and the Dignity of Human Life: An Ethical Approach – https://www.acjol.org/index.php/njll/article/view/4507