Článek
Římský císař Caracalla se narodil 4. dubna 188 v římském městě Lugdunum. Počítačoví hráči budou tohle město znát z budovatelské strategie Caesar III, kde představuje jednu z logisticky nejobtížnějších misí celé hry. Zmiňuje to i úvodní dialog, v němž se vysoký římský úředník, z jehož pověření se město Lugdunum buduje, vyjadřuje v tom smyslu, že náročný terén severských zemí může být jedním z důvodů, proč tamní obyvatelstvo zůstalo ve srovnání s Římem dlouhá staletí na tak primitivní úrovni.
Na základech města, jenž bylo správním střediskem Římské říše pro Galii a Germánii a později hlavním městem Burgundského království, dnes stojí francouzský Lyon. Císař Caracalla, rodným jménem Lucius Septimius Bassianus, byl po předcích fénického, arabského a berberského původu. Byla mu tedy dána do vínku značná horkokrevnost, která se v dětství příliš neprojevovala, v dospělosti však proslul jako krutý a prchlivý vládce.
Busta císaře Caracally, která zřejmě nejvěrněji zachycuje jeho podobu. Muzeum římských dějin v Římě.
Nezlomná touha po vládě
Když bylo malému Caracallovi pět let, stal se jeho otec Septimius Severus císařem. Už o čtyři roky později vytáhl Septimius spolu se svými syny, devítiletým Luciem a mladším Getou, na vojenské tažení proti Parthské říši. I po jeho skončení pobývala rodina ještě nějaký čas na dalekém východě a až roku 202 se vrátila do Říma. Čtrnáctiletý Caracalla se tam z rozhodnutí otce oženil s Fulvií Plautillou, dcerou významného pretoriánského prefekta Plautiana.
Ukázalo se to jako nešťastné rozhodnutí. Caracalla svou novou manželku i tchána nenáviděl a měl v plánu je při první příležitosti odstranit. Prefekt Plautianus byl ctižádostivý, což ho často přivádělo do konfliktu s císařovnou Julií Domnou, která tak synovo roztrpčení sdílela. O tři roky později se naskytla vhodná příležitost a prefekt Plautianus, který kvůli Caracallovým intrikám ztratil v Římě podporu, byl na Caracallův pokyn v přítomnosti císaře Septimia zavražděn. Svou manželku pak Caracalla zapudil a nechal ji odejít do vyhnanství.
Dalším, kdo Caracallovi pil krev, byl jeho mladší bratr Geta. Císař se mezi svými syny marně pokoušel zprostředkovat smír. Nechal razit mince s nápisem „svornost“ (v latině concordia), oba chlapce učinil konzuly pro rok 208 a snažil se je držet stranou římského dvora, kde bujely různé pletichy. V témže roce vytáhl císař do Británie a oba synové se tam vypravili s ním.
Císaři bylo v té době už 62 let a během pobytu v chladné Británii se začalo jeho zdraví povážlivě zhoršovat. Vztah mezi jeho syny se ani na válečném tažení nelepšil. V únoru 211 Septimius Severus zemřel. Vyskytla se jistá obvinění, že Caracalla smrt otce urychlil, ovšem prokázat se je nikdy nepodařilo.
Septimius Severus a jeho syn Caracalla v Británii. Jean-Baptiste Greuze, galerie Louvre.
Upevnění moci v Římě
Podle posledního přání otce se bratři Caracalla a Geta ujali vlády společně. Nepříliš úspěšné britské tažení ukončili uzavřením míru s kmeny v Kaledonii (dnešní Skotsko) a odjeli do Říma. Správně předpokládali, že po smrti císaře bude nutné tam udělat trochu pořádek. Jak poznamenal jeden historik, který se tažení účastnil, už po cestě do Říma bylo znát, že vůči sobě nemají ani trochu důvěry.
Caracalla se oprávněně obával, že konkrétní kroky proti bratrovi by mohly vést ke vzpouře armády. Mezi vojáky byl totiž Geta velice oblíbený. Po návratu do hlavního města se oba bratři usídlili v různých částech centra a obklopili se početnými tělesnými strážemi. Bylo zřejmé, že spolupráce při efektivním řízením státu je v takových podmínkách vyloučená.
Obyvatelstvo města, pretoriáni i vojenské jednotky umístěné v okolí Říma měly rozdílné preference, často i v rámci jedné rodiny nebo jednoho malého útvaru. Občanská válka visela ve vzduchu. V době, kdy Římská říše byla sice blízko maximálního územního rozmachu, ale na všech hranicích měla sílící nepřátele (včetně Británie, odkud se bratři právě vrátili), to bylo to poslední, co potřebovala.
Caracalla po několika neúspěšných pokusech bratra odstranit vymyslel už v prosinci 211 funkční léčku. Pozval bratra na soukromé setkání v přítomnosti matky, která měla zprostředkovat jejich usmíření. Geta se na setkání dostavil sám, zatímco Caracalla s ozbrojenou gardou, které nařídil Getu zavraždit. Následně rozkázal jeho jméno odstranit ze všech staveb, dokumentů a mincí. Kdokoli projevoval nad Getovým osudem roztrpčení nebo smutek nebo ho Caracalla prostě jen považoval za jeho příznivce, byl okamžitě popraven. Tohle řádění si vyžádalo jen v hlavním městě tisíce životů mužů i žen.
Nenáviděný císař
Hned v následujícím roce po odstranění bratra provedl Caracalla dva nejvýznamnější kroky celé své vlády: nechal v Římě postavit slavné Caracallovy lázně a vydal edikt Constitutio Antoniniana. Podle tohoto dokumentu bylo všem svobodným (tj. ne otrokům) mužským obyvatelům Římské říše poskytnuto římské občanství. Zejména císařovi nepřátelé byli toho názoru, že hlavní motivací byla skutečnost, aby mohly být i od těchto obyvatel vybírány daně, které se vztahovaly jen na římské občany. Do té doby náleželo římské občanství jen obyvatelům Itálie, Římanům usazeným v provinciích a místní aristokracii.
Caracallovy lázně leží na území města Řím a jsou poměrně dobře zachovalé. Při olympiádě v roce 1960 se v jejich atraktivním prostředí konaly soutěže v gymnastice. Dnes jsou veřejně přístupné jen zčásti.
S ohledem na tuto kritiku a fakt, že Caracalla byl v Římě po odstranění bratra značně neoblíbený, se nabízí i jiné vysvětlení. Císař potřeboval získat více stoupenců a tímto krokem si naklonil obyvatelstvo mimo Řím. Vytvořil tak protiváhu k tradičně nepřátelskému hlavnímu městu. To ostatně po roce 213 navštěvoval už jen zřídka.
V Římě si během své vlády žádnou popularitu nezískal, právě naopak. Své nepřátele nechával zavraždit i na základě smyšlených výpovědí a často zastrašoval své odpůrce i vraždami náhodně vybraných lidí. Když roku 215 navštívil egyptskou Alexandrii, kde se mu místní obyvatelé posmívali za nechutné omlouvání Getovy vraždy, pomstil se tak, že nařídil popravit celou delegaci, která ho tam vítala. V následujících dnech nechal své vojáky město vyplenit. Historik Cassius Dio uvádí, že při vraždění zahynulo 20 tisíc lidí včetně mnoha zahraničních návštěvníků města.
S ohledem na tyto excesy císařova neoblíbenost v říši rostla takřka geometrickou řadou. Na podporu aristokratů se rozhodně spoléhat nemohl, takže se obklopil vojskem. O jeho bezpečnost se starala tělesná stráž tvořená Skyty a Germány. Císař výrazně zvedl plat legionářů a často jim poskytoval štědré dary. To mělo dva důsledky. V budoucnu žádný císař nemohl tento plat snížit, protože by riskoval vzpouru a sesazení armádou, která si zvykla na finanční komfort. Výdaje na vojsko tak zůstávaly obrovské, což vedlo k vyprazdňování státní pokladny a chudnutí civilního obyvatelstva. Tenhle krok Caracally nastartoval hospodářskou krizi.
Nepříliš úspěšný vojevůdce
Když na jaře 213 Caracalla opustil Řím, už se do něj vracel jen zřídka. Věnoval se vojenským tažením proti Germánům převážně v dnešním Švýcarsku a v oblastech kolem řeky Mohan. Po úvodních úspěších římské kampaně se dokázali Germáni sjednotit, a nakonec byl Caracalla nucen si vykoupit mír příslibem pravidelných plateb, které bude Římská říše Germánům odvádět. To ještě víc zhoršilo finanční situaci říše.
Římská říše v roce 210 n. l., na počátku vlády císaře Caracally. Červeně území přímo spravovaná Římskou říší, světle žlutou oblasti, které odváděly říši poplatky.
S dalším tažením proti Parthské říši, kde propukla mezi vládnoucími bratry plnohodnotná občanská válka, Caracalla otálel. Nejprve se pokusil upevnit římskou moc v oblasti ovládnutím Arménie, kde ale byla římská vojska odražena. Jako záminku k útoku na Parthskou říši využil až situaci, kdy jeden z parthských králů odmítl Caracallovu žádost o ruku jeho dcery. Parthská vojska před římskými jednotkami ustupovala dál do vnitrozemí. Římané postoupili až do dnešního severního Iráku, kde se bez boje zmocnili města Arbela (dnešní Irbíl), kde vyplenili hroby dávných králů, chované Party v úctě.
Caracalla se poté stáhl zpátky na římské území a s armádou se rozhodl přezimovat v Edesse v dnešním Turecku. Tam se mu však jeho neustále intriky a odstraňování nepřátel staly osudným. Pretoriánský prefekt Macrinus totiž obdržel věštbu, že jednou usedne na trůn. Věděl ovšem, že Caracalla, pokud to zjistí, jej nechá odstranit. Usoudil tak, že bude nejlepší, pokud císaře předejde a odstraní ho dřív, než bude odstraněn on sám.
Když Caracalla na jaře 217 odcestoval do Karrh, mimochodem dějiště jedné z nejtěžších římských vojenských porážek v dějinách, byl po cestě 8. dubna jedním z vojáků zavražděn. Bylo mu jen 29 let. Podle ostatních příslušníků gardy, kteří se vrátili do Edessy, jej probodl voják Julius Martialus, když se Caracalla chystal „vykonat tělesnou potřebu“. Martialus byl následně ostatními vojáky dostižen a ubit k smrti. Prefektu Marcinovi se i díky zabití Martiala podařilo utajit, že ve vraždě měl prsty on, a po třech dnech jej armáda prohlásila novým císařem.
Ani Marcinus si však vlády dlouho neužil. Pokračující vojenské tažení proti Parthii bylo neúspěšné. Jeho syn byl zajat a popraven a samotný císař se pokusil dostat v přestrojení do Říma. Už na Bosporu byl ovšem odhalen, zatčen a dopraven do Parthské říše, kde v červnu 218 i jeho popravili. Na trůně vydržel jen rok a dva měsíce.
Římský medailon s typickou podobiznou Caracally. Muzeum umění v Baltimore, USA.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
