Článek
Tiranu jsme si neměli při příletu možnost prohlédnout ani zběžně, protože po letu, naplánovaném na hodinu a padesát minut, který pilot zvládl za necelých 90 minut, jsme zamířili na pasovou kontrolu. Ta pohříchu zabrala delší dobu než let, takže když jsme se konečně vydali autobusem na pobřeží, blížila se půlnoc. Letiště se navíc nachází severozápadně od Tirany a pobřeží Jaderského moře přímo na západ, tudíž jsme město viděli jen z letadla při příletu. Můj pocit tehdy byl, že není ničím výjimečné. Brzy se však mělo ukázat, že to byl značně mylný dojem.
Na cestu vyrážíme až po deváté ráno, máme tedy spoustu času vychutnat si kvalitní balkánskou snídani. Na rozdíl od místních vynechávám mořské plody, protože je to přece jen pokrm, na nějž nejsem zvyklý, a řešit na Balkáně žaludeční problémy je to poslední, po čem toužím. Je to příjemná změna oproti předchozímu výletu, kdy jsme jeli na daleký sever a vstávali už za ranního kuropění.
Národní fotbalový stadion je moderní architektonický skvost. Otevřen byl v listopadu 2021.
Na evropské poměry se jedná o poměrně nové hlavní město. Založili ho Osmané v roce 1614, nezaměnitelnou podobu, stejně jako celé Albánii, mu však vtiskla až vláda komunistického vůdce Envera Hodži v letech 1945–1985. Ten po sovětské invazi do Československa nejenže vystoupil z Varšavské smlouvy, ale také začal připravovat zemi na případný vpád Sovětů. Po celé Albánii tak vyrostly desetitisíce bunkrů – a Tirana nebyla výjimkou. Podle původního projektu měl vycházet jeden bunkr na čtyři obyvatele.
Některé bunkry v Tiraně dnes slouží jako galerie, památníky a muzea socialistické doby. Jiné jsou umně skryty.
Konečný počet bunkrů není s jistotou znám, hovoří se však o čísle přesahujícím 170 tisíc staveb. Albánie je jimi tedy doslova poseta; podle střízlivých odhadů jich jen v Tiraně najdeme kolem 4 až 5 tisíc. Nejznámější muzejní bunkry jsou Bunk'Art 1 a Bunk'Art 2, které obsahují historické sbírky od pravěku až po komunistickou éru.
Skoro u každého náměstí, parkoviště nebo významnější budovy v Tiraně najdeme také bunkr. Patří to k originálnímu koloritu města.
Bunk'Art 2, kam se vypravíme, se nachází u budovy dnešního ministerstva vnitra, kde před rokem 1989 sídlila obávaná státní bezpečnost a tajná policie Sigurimi. Dnešní stavba, zářící jasnými barvami, z té temné doby už mnoho nepřipomíná, ovšem bunkr vypadá, že by dokázal přežít bez úhony i jadernou válku. Jako muzeu mu to však sluší lépe.
Budovy v centru Tirany jsou bohatě zdobeny historickými ornamenty, pečetěmi i obrazy města.
Vstupné do galerie stojí 500 albánských leků (přibližně 125 Kč) a jsou to dobře vynaložené peníze. Historických artefaktů z prehistorických, řeckých, římských, byzantských, osmanských i moderních dob je tu nepřeberné množství, vše opatřeno podrobnými popisky v albánštině a kratšími shrnutími v angličtině a v němčině.
Dalo by se tu chodit celé dny a pořád by bylo co objevovat. My ale máme na tohle město jen půl dne, a tak se po asi dvou hodinách vynoříme na spalující denní světlo a pokračujeme na nedaleké Skanderbegovo náměstí, které je ústředním bodem města. A také tím nejrozpálenějším. Jako člověk s citlivou pletí si dávám pozor, abych byl na krutém albánském slunci maximálně pár minut v kuse.
Poblíž Velké mešity se nachází tahle útulná čtvrť s originálními orientálními kavárnami.
Tirana má asi 600 tisíc obyvatel, tedy přibližně jako dvojnásobek Ostravy nebo polovina Prahy. Tím ale podobnost končí, protože oproti českým městům si užívá během roku dvojnásobku slunečního svitu a údajně také velkého množství srážek. Během našeho krátkého pobytu tedy nespadne ani kapka, ale statistikám věřím.
Je to dáno její polohou na úpatí hor, o které se zachytává rozsáhlá oblačnost z Jaderského a Jónského moře, takže tu prší častěji, než bychom asi očekávali. Pokud jde o slunce, je třeba si uvědomit, že Tirana leží na podobné zeměpisné šířce jako Neapol a Barcelona: slunečních paprsků si tady v létě užijete víc než dost.
Výhled na Velkou mešitu blokovaly zdi a ochranné panely, i tak je to ale impozantní pohled. A zajímavý kontrast s moderní budovou nalevo.
Naše další kroky směřují k Velké mešitě, vystavěné po vzoru istanbulské Modré mešity, se čtyřmi výraznými minarety. Bohužel zrovna probíhá rekonstrukce, takže dovnitř se nedostaneme. Když se chceme přiblížit vchodem mezi panely, který je zřejmě určen jen pro dělníky, vysloužíme si zamračené pohledy a nepříjemně znějící hulákání, takže radši rychle zmizíme. Albánsky neumím ani slovo, ale o smyslu sdělení nemůže být pochyb. Úhel stejně nebyl na focení kdovíjak příznivý.
Katedrála sv. Pavla, mimo jiné uctívající památku Matky Terezy, je hned vedle mešity. V Albánii to není žádný problém.
Co nás nejvíce zaujme, je fakt, že v těsném okolí hlavního náměstí najdeme nejen několik mešit, ale také řadu kostelů a dokonce i židovskou synagogu. Jak nám vysvětluje náš místní průvodce, tahle země už zažila tolik pohnuté historie a nenávisti, že nějaká náboženská nesnášenlivost tu v moderní době nemá místo. Ostatně už Osmané, kteří tu vládli pevnou rukou, podobně jako Habsburkové ve svých středoevropských državách, dopřávali obyvatelstvu svobodu ve všech směrech, pokud neohrožovala jejich vládu.
Interiér Katedrály sv. Pavla je velmi příjemný a nepůsobí tím honosným, odcizeným dojmem sakrálních staveb, jak je známe od nás.
Prohlížíme si Katedrálu sv. Pavla, která je kromě svatého Pavla zasvěcena také Matce Tereze, významné humanitární pracovnici albánského původu, jejíž přínos poznala ve druhé polovině 20. století chudá Indie. Zakládala tam nemocnice a školy a starala se o nemocné a umírající.
V Albánii je po ní pojmenované nejen druhé největší náměstí v Tiraně, ale také letiště, na němž jsme před pár dny přistávali. Nabízí se paralela s letištěm Cristiana Ronalda na Madeiře, kde jsme byli o dva roky dříve. Tak moc je Matka Tereza pro Albánii důležitá. Přestože se narodila ve Skopji, v dnešní Severní Makedonii, a zemřela v indické Kalkatě v roce 1997.
Odkazu Matky Terezy si zdejší křesťanská komunita nesmírně cení. Je to bezkonkurečně nejslavnější albánská osobnost historie.
Ta náboženská snášenlivost, dokumentovaná bezpočtem mešit, kostelů a občasnou synagogou, je až zarážející. Je to důkaz toho, že lidé různých vyznání vedle sebe mohou bez problémů fungovat, pokud žijí v dostatečně chudé zemi a řeší podobné problémy. V takovém případě totiž z velké části odpadá závist a zástupné ideologické problémy, jichž se s oblibou chytají političtí vůdci, a soužití různorodých skupin obyvatel může fungovat bez větších problémů.
V Albánii skutečně převažují muslimové, není to však nijak drtivá převaha. A na první pohled vesměs nepoznáte, jakého vyznání člověk je. Nikdy se mi nestalo, že by se mnou v Albánii někdo mluvil o náboženství, natož aby se mě k němu snažil přitáhnout. Jistě, bavíme se o horkokrevných Balkáncích, kteří nesednou každému, v tomhle však nijak otravní nejsou.
Na hlavních ulicích Tirany mají trhovci buď zákaz, nebo je pronájem takových prostorů moc drahý, takže zboží prodávají, kde to jen jde. Zde na jednom z pěších mostů přes říčku jménem Lana.
Máte-li raději řeč čísel, vězte, že z obyvatel Albánie vyznává islám 50 %, křesťanů je tam kolem 16 %. Ze zbývající třetiny je většina lidí bez vyznání. Považovat ji tedy za muslimskou zemi je poněkud odvážné. Žádné konflikty kvůli náboženství tu v moderní době opravdu nehrozí. To pro mě bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení.
Kudlanky jsou na Balkáně stejně běžné jako u nás vážky nebo komáři.
Když se po návratu na západního pobřeží usadím v hotelové hale, abych si vyslechl plán dalších výletů, kam stoprocentně jedeme (hotel je jinak narvaný k prasknutí českými a polskými turisty a nedá se tam vydržet), všimnu si ještě jedné zajímavosti. Na prázdném křesle vedle mého se zrovna čistí nádherný exemplář kudlanky. U nás by to byl kousek říkající si o zavření do terária, tady na jihu je to úplně běžné.
Závěr z dnešního výletu je nesporný: Tirana má rozhodně co nabídnout a věřím, že každý si tam najde to své. Ať už vás oslovuje bloumání uličkami a prohlížení různorodého zboží trhovců, odpočinek u kvalitní kávy v orientálních kavárnách, obdivování osmanské a byzantské architektury nebo třeba fotbal na moderním Národním stadionu (kapacita 22 500 míst), rozhodně nebudete zklamáni.
A když se můžete jako milovník historie schovat před nepříjemným horkem do socialistického bunkru vystavěného mužem, který se odmítl podílet na okupaci Československa a očekával vojenský konflikt s Jugoslávií, Sovětským svazem i Čínou, a prohlížet si v něm artefakty z dob lovců mamutů, války Benátčanů s Turky i zbytky munice z druhé světové války, co ještě potřebujete ke štěstí?
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Vlastní zkušenost autora s návštěvou Albánie (léto 2021)
