Článek
„K čemu mi tohle kdy v životě bude?“ – tak zní asi nejčastější otázka, kterou děti, dospívající i dospělí kladou svým učitelům a profesorům na základní, střední i vysoké škole. Vyučující si obvykle vymyslí méně či více uvěřitelný scénář, ve kterém probíraná látka může být užitečná i mimo školní lavice. Pokud je to horší vyučující, řekne, že je to jedno, ale je to v osnovách, tak se to holt budeme učit.
Tři fáze školní docházky
Úplně plnohodnotná školní docházka s lineárním průběhem může trvat až 18 let, z nichž je však povinných jen prvních devět. Obsah a především forma podávání učiva se přitom značně liší. Je však pravda, že kdo má vynikající paměť a zvládne se naučit a zopakovat nazpaměť vše, co je mu předkládáno, je ve výhodě prakticky vždy.
Tři fáze, do kterých školní docházku ve svém pojetí rozděluji, se nemusí úplně shodovat se základní, střední a vysokou školou, značně s nimi ovšem korelují. První fáze zhruba odpovídá prvnímu stupni základní školy, druhá fáze druhému stupni a celé střední škole (neboli osmiletému gymnáziu) a třetí fáze je vysoká škola. Existují však univerzitní obory, zejména právo a medicína, které do třetího stupně téměř vůbec neproniknou.
Na základní a střední škole se učíme informace nazpaměť a opakujeme je.
V první fázi se učíme používat systém, který vymyslel někdo před námi. Učíme se číst, abychom rozuměli ostatním, učíme se psát, abychom informovali ostatní, a učíme se počítat, aby s námi ostatní nezametali. To je celkem jednoznačné. Získáváme tu mapu světa, ve kterém budeme další desítky let žít, a učíme se v ní orientovat. Užitečnost je zřejmá a je nesmírně vysoká. Bez absolvování základní docházky jsme ve světě naprosto ztraceni.
Ve druhé fázi se učíme opakovat informace. Ano, dějepis a fyzika na první pohled fungují úplně jinak, ale ve výsledku není podstatné, jestli se učíme, že Albrecht z Valdštejna byl zavražděn v Chebu v roce 1634, nebo že s = v × t, podstatné je zapamatovat si něco, co stanovil někdo před námi. Zde je onen přesah do vysokoškolské docházky, neboť prameny práva ani znalosti lidského těla vlastními úvahami příliš neobohatíme, a musíme zůstat u onoho opakování. Užitečnost této fáze se jeví značně pochybně.
Až ve třetí fázi se učíme všechno to, co jsme se dosud naučili, k něčemu používat. Vysoká škola zpravidla zahrnuje zajímavé projekty, praxe či stáže. Bohužel obvykle v omezené míře, což je dané omezeností rozpočtu na školství a výzkum. Často se také stane, že vás profesor na první hodině přivítá okřídleným „zapomeňte všechno, co jste se doteď učili“, což člověka přiměje litovat, že v šesti letech nešel rovnou na vysokou. Třináct ztracených let! Pořád jsme ale ve studijním prostředí, které je svým způsobem sterilní a jeho kontakt s reálným světem je jaksi nesmělý. Většina závěrečných prací se píše jen pro titul; jejich praktická užitečnost je nulová.
Vysoká škola může nabízet zajímavé projekty, zpravidla je však omezená financemi. Dobré však je, že tam potkáte chytré lidi, s nimiž si budete rozumět.
K čemu mi to v životě bude?
K čemu mi bude vědět, že Albrechta z Valdštejna zavraždili v Chebu v roce 1634, nebo jak se počítá rychlost, dráha a čas, zvlášť s ohledem na skutečnost, že si to můžu najít na Googlu za 5 sekund, nebo za dvojnásobnou dobu zadat dotaz aplikaci Chat GPT? Odpověď, že mi to nebude naprosto k ničemu, se samozřejmě nabízí. Jenže existuje ještě jeden rozměr, který nelze opominout, a k němu navádí druhá část výše uvedené otázky.
Škola nás totiž učí pracovat samostatně. K tomu jsou zaprvé nutné určité znalosti. Vůbec přitom nezavrhuji hledání na internetu, pokud o něčem nemám dost informací. Vyloženě špatné by bylo pouze se o věci vůbec nezajímat. Dále nás učí určité psychické odolnosti: často se totiž setkáme s tím, že problém nelze vyřešit hned, že to vyžaduje určité úsilí a čas. Tady je úplně jedno, jestli počítáme, za jak dlouho se potkají auta jedoucí z Prahy do Brna a naopak, zakreslujeme Volhu, Dunaj, Rýn a Labe do slepé mapy Evropy nebo si opakujeme předžaludky krávy. Nic z toho nejde lusknutím prstu.
Při hledání informací na internetu je důležité také znát kvalitní zdroje. V dnešní době, kdy vše řídí reklama, nám bohužel při vyhledávání jako první vyskočí placené výsledky, které nemusí být (a zpravidla nejsou) ty nejvhodnější. To nás časem naučí zdroje třídit, filtrovat a zadávat lepší dotazy, což se rozhodně hodí. Věřím, že není potřeba zdůrazňovat, kdy člověku přijde vhod, že nespolkne hned tu první informaci, kterou na něj někdo vychrlí, ale o věci se více zajímá. Pusťte si televizi, dívejte se na billboardy u silnic (i na ty, které tam už dávno nemají být), sledujte politické kampaně a jistě vás to trkne.
Co v osnovách výrazně chybí?
Ve škole se naučíme především číst, psát a počítat, a dále, jak jsem naznačil výše, také trpělivosti, psychické odolnosti a kritickému myšlení. To rozhodně není málo a kdo to dotáhne s přehledem alespoň k maturitě, je pro život vybaven velice dobře. Druhá, mnohem problematičtější věc však je ta, že potřebuje také kvalitní rodinné zázemí a dobré kamarádské (a případně partnerské) vztahy, a byť mu škola poskytne přístup k řadě lidí, návod, jak se k nim správně chovat, mu úplně nedá. Pokud se někdo chová špatně, dvojka z chování ho nenaučí chovat se líp.
Kdo úspěšně absolvuje školní docházku, dokáže dešifrovat, co mu ostatní sdělují, dokáže jim předávat vlastní informace, dokáže si spočítat, jestli dostává tolik, kolik by měl, a také mu nevadí si na výsledky počkat a nespolknout každou návnadu, kterou mu někdo mává před nosem. Možná si to trochu moc idealizuju, ale tyhle věci by nám škola měla dát a obvykle se jí to daří.
Mohla by nám však dát i mnohem více: spousta dětí vyrůstá ve špatném prostředí, v lepším případě jen bez mužského vzoru, v horším případě mezi alkoholiky. Je prokázáno, že děti mají extrémně vysoké tendence své rodiče buď napodobovat, nebo naopak zcela zavrhnout. Málokterý rodič však dá dítěti návod, jak se seznamovat s novými lidmi, jak zaujmout opačné (nebo stejné) pohlaví a jak se k sobě navzájem chovat s respektem a zároveň se nenásilně prosazovat. Ve většině případů je to tím, že to sám neumí.
V chudých zemích (zejména Afriky, Jižní Ameriky a jihovýchodní Asie) je vzdělání doslova dar z nebes. Sociální vazby tam jsou však silné, to se děti učit nemusejí.
Dá se samozřejmě namítnout, že škola nemůže suplovat funkci rodiny. Že tyhle věci dítě prostě okouká v rodině, naučí se to už ve školce, nebo je prostě v háji. Já jsem toho názoru, že by kvůli takovému hendikepu – rodina moc nefunguje, dítě do školky moc nechodilo – v háji být nemělo. V nadpise jsem psal, že škola nás nemá učit nic užitečného. Mohla by však. Fungujeme v lidské společnosti a jak v ní fungovat co nejlépe, na to nás zlomky, husitské války ani Mohorovičićova plocha diskontinuity moc nepřipraví.
Tuším, že přesně tohle měl na mysli slavný spisovatel Robert Fulghum, když jednu ze svých knih pojmenoval Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
