Trump je dnes nejnebezpečnější muž, který drží moc. I díky médiím

Když jsem asi před rokem napsal článek Putina se nebojím. Trumpa ano, bral jsem ho částečně jako provokaci. Dnes už to vnímám jinak. Trump se mezitím vrátil do globální hry způsobem, který není jen krátkodobý úlet. Je to nový styl moci.

To, co tehdy vypadalo jako přehnaná obava, začíná mít nepříjemně konkrétní podobu. Není to žádná velká ideologie, spíš série rozhodnutí systematicky posouvajících hranice přípustného. Právě v tom je Trumpova síla i riziko: neřítí se na svět s programem, ale s neomezenou chutí zkoušet, co projde.

Zatím mu toho prochází až moc.

Trumpův návrat do světové politiky totiž nepůsobí jako obnova amerického vlivu, ale jako série impulsivních zkoušek, kam až lze tlačit bez následků. Ať už šlo o rychle eskalované kroky vůči Venezuele, nátlak na Kubu nebo znovuotevřený nevybíravý zájem o Grónsko, společným jmenovatelem je jedno: ignorování diplomatických pravidel, která držela svět v určité rovnováze.

Tyhle kroky nejsou metodické, podle mě ani promyšlené do detailu. Působí jako rychlé reakce, které mají ukázat, že mezinárodní limity platí pro všechny ostatní, jen ne pro USA. Trump svět nepřesvědčuje, prostě ho zkouší. A když se proti němu nikdo nepostaví dostatečně důrazně, bere to jako zelenou pro další posun. Koho vám to připomíná?

Problém je, že tenhle styl se stává novou normou. Americká vojenská a ekonomická síla už není nástroj vyjednávání, ale nátlaku. A svět je nucen reagovat na nálady jednoho muže, místo aby pracoval s předvídatelnou velmocí. V takovém prostředí už nás hranice nechrání. Je jen otázka času, kdy někdo otestuje jejich pevnost.

V domácí politice Trump postupuje podobně jako v zahraničí. Neřeší, jak změnit zákony, ale jak změnit jejich uplatňování. Imigrační a celní úřad (ICE) pod jeho vedením rychle zvýšil počet zadržených migrantů, ze zhruba 39 000 na více než 61 000 během jediného roku. Tak prudký nárůst detencí USA nezažily od počátku tisíciletí.

Z nástroje kontroly se stal nástroj tlaku. Rozhodně se nezadržují jen lidé s kriminální minulostí, ale i ti, kteří žili v zemi roky bez zásadních problémů, nebo žadatelé čekající na rozhodnutí. Deportace rostly podobným tempem: podle ministerstva vnitřní bezpečnosti bylo během druhého Trumpova období deportováno už přes 600 000 osob. To je šílené číslo.

Podobně funguje i státní aparát. Kdo nesouhlasí, riskuje přeložení nebo veřejné zostuzení. Úředníci si logicky začali hlídat, co říkají a před kým. Instituce formálně fungují dál, ale nepsaná pravidla se posouvají. Veřejnost si už zvykla, že to, co ještě včera bylo nemyslitelné, se dnes běžně dělá.

Trump dnes nečeká, až se o něm bude psát. Sám určuje, o čem se psát má. Na své platformě oslovuje desítky milionů sledujících přímo, bez filtru redakcí a bez nutnosti cokoli korigovat. Každý jeho příspěvek se během hodin šíří v řádu milionů zhlédnutí, často rychleji než ověřené zprávy velkých médií. Nejde o pravdivost, jen o tempo a emoce.

Stejný princip vyznává Elon Musk, který převzal kontrolu nad platformou X. Účet Donald Trump patří dlouhodobě k nejviditelnějším politickým profilům vůbec, zatímco některá témata, která by vyžadovala hlubší debatu, zůstávají stranou. Drobné kauzy jsou zveličovány, jiné, často závažnější, zapadnou bez většího vysvětlení. Rozhoduje pozornost, ne váha problému.

Není to cenzura v tradičním smyslu, ale selekce reality. Veřejný prostor je zahlcen konflikty, které se dobře sdílejí, zatímco systémová selhání mizí v šumu. Demokracie přitom stojí právě na schopnosti rozlišovat podstatné od hlasitého. Tuhle schopnost Trump s Muskem systematicky oslabují.

Trump opakovaně tvrdí, že je ve výjimečné fyzické i psychické kondici. U téměř osmdesátiletého muže to nepůsobí jako lékařská zpráva, spíš jako politické sdělení. Slabost se v jeho světě nepřipouští. Vitalita se mění v další součást kultu osobnosti.

Zda za tím stojí jen póza, nebo i přístup k nejmodernější medicíně, to nemůžeme vědět. Je to ale podstatné. Pokud by dnes někdo mohl testovat hranice dlouhověkosti mimo veřejnou kontrolu, byli by to lidé s neomezenými finančními zdroji a mocí. Nejde o důkaz, ale o otázku, kterou si demokracie zatím neumí klást.

Velmi by mě to zajímalo. A nemyslím si, že jsem jediný.

Nejde jen o rétoriku a mediální manipulaci. V lednu v Minneapolisu agent ICE během rozsáhlé protiimigrační operace vedené administrativou Donalda Trumpa zastřelil sedmatřicetiletou ženu. Trump i jeho mluvčí tvrdili, že šlo o sebeobranu, a oběť označili za „domácí teroristku“, přestože rodina i místní politici popírají, že se pokusila útočit. Videozáznamy a svědectví prokazují, že oficiální verze události prostě nesedí.

Tato střelba a následné politické hry kolem ní nejsou izolovanou chybou; jsou symbolem současného trendu, kdy státní moc bez zábran eskaluje použití síly a zároveň manipuluje s fakty, aby udržela narativ. V takovém prostředí už nejde jen o to, kdo je ve vládě, ale o to, jak daleko je ochotný zajít, když jediným limitem je jeho vlastní verze reality.

A právě v tom spočívá nejhlubší ohrožení demokracie. Když se hranice fyzické i mediální moci stírají, instituce přestávají fungovat jako brzdy a veřejný prostor se mění v bojiště narativů a rozhodnutí, která už nezvládají krotit.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

Migration Policy Institute; U.S. Department of Homeland Security; Associated Press; Reuters; The New York Times; ACLU