Článek
Na celém tom sporu je asi nejparadoxnější, že vláda a ani kancelář prezidenta pro něj nemají opravdu zásadní důvod. Podle dosavadní praxe na tyto summity jezdili premiéři i prezidenti.
Varianta s prezidentem i bez něj je tedy možná. Na summitu východoevropských zemí NATO nás nyní například zastupoval prezident. Záležet by tak mělo hlavně na tom, s jakým postojem Česko do Ankary v červnu vyrazí. Jenže právě to se zatím moc neřeší.
O tom, proč vláda prezidenta s sebou na summit do Ankary nechce, je tak možné jen spekulovat. Stejně jako o tom, proč tam prezident tak vehementně chce. Potřebuje se vláda vyhnout tomu, aby prezident viděl do jejího vyjednávání o tom, jak plníme alianční plány? Chce zkoušet nějaké triky a výmluvy?
A chce prezident opět mezi své přátele a kolegy? Chce mluvit o tématech týkajících se obrany, která mu byla po celý život blízká a dosáhl v tomto oboru v NATO vysokých postů? Je pro něj účast na summitu i prestižní záležitostí? Těžko říct, ale z hlediska výkonné politiky tam sám nemůže dohodnout nic.
Čistě formálně se však prezidentské kanceláři podařilo tomuto sporu dát alespoň ústavní rozměr. Jenže - co podle naší ústavy znamená ve vztahu k výkonné moci, kterou drží vláda, že prezident je hlava státu? A co ve vztahu prezidenta a vlády znamená, že zastupuje stát navenek?
Znamená to, že zastupuje i vládu? Vláda rovná se stát? A ještě složitější otázka - co znamená třetí odstavec třiašedesátého článku naší ústavy, který říká, že i ve věci zastupování státu potřebuje prezident při svých rozhodnutích spolupodpis předsedy vlády?
O delegaci na summit nerozhoduje premiér, ale vláda a ta jedná ve sboru a při své činnosti je z ústavního hlediska samostatným orgánem odpovědným sněmovně a ne prezidentovi. Může prezident tvrdit, že coby nejvyšší ústavní činitel může vůči vládě vznášet nároky a ta má povinnost mu vyhovět? A snaží se vláda prezidentovi v účasti na summitu zabránit, nebo ho jen nebere s sebou a po vlastní ose klidně jet může?
Je možné mluvit o nadřazenosti tam, kde ústava mluví o spolupodpisu premiéra a tedy o nutnosti shody? A proč Hrad z této ústavní debaty třetí odstavec třiašedesátého článku ústavy vynechává, když je v něm řeč i o tom, že prezident potřebuje souhlas premiéra i pro rozhodnutí, která vydá jako vrchní velitel ozbrojených sil?
V nedávném ústavním sporu prezidenta a premiéra o tom, zda hlava státu musí nebo nemusí vyhovět všem návrhům na jmenování ministrů, přitom byla situace jiná. Ten stál na ústavní větě, podle které jeden navrhuje a druhý jmenuje a shoda mezi nimi není dána ústavou jako povinná.
A je vůbec možné, aby v případě, kdy je potřeba shoda premiéra a prezidenta při zastupování státu, vynucoval tuto shodu ústavní soud? Může soud vládě nařídit, aby se prezidentovi podřídila? Nebo aby se prezident podřídil vládě? Může nařídit, aby se obě strany dohodly? Nebo soud řekne, že když se nedohodnou, nemohou jednat samostatně a vznikne pat?
Prezident je si přitom své slabší pozice zřejmě vědom. Vyplývá to z ústupků, které vládě navrhl a mluvil o nich po pátečním setkání s premiérem. Chce na summitu zastávat vládní pozici, říká, že už není s vládou v rozporu pokud jde o navyšování výdajů na obranu a chce se účastnit jen neformální části summitu. Formální část by řešila vláda.
Jenže pak se pozice prezidenta i vlády stává poněkud nelogickou. Respektive nedává moc smysl, že Hrad mluví o kompetenční žalobě kvůli tomu, aby se prezident mohl zúčastnit večeře státníků a vůbec nedává smysl, proč by vláda neměla chtít prezidenta v této situaci s sebou a riskovala by ostudu kvůli tomu, že tam vyrazí sám.
Ve chvíli, kdy dojdou úvahy o sporu Hradu a Strakovy akademie do tohoto bodu, je proto nutné začít řešit i lidskou a osobní rovinu tohoto konfliktu. A v ní se nelze vyhnout otázce narcismu. Více či méně jsme narcistní všichni, narcismus je základem sobectví a tedy zla a v politice hraje obecně nebývalou roli. Jeho stopy je možné vysledovat i v tomto případě.
Velmi silně je tu totiž vidět, že mezi premiérem a prezidentem se řeší také to, kdo komu v takto nejasné situaci velí, kdo je silnější a kdo je naopak morálnější a cnostnější. Oba politici tu tedy hrají i o své sebeobrazy.
Kromě nelogičnosti a bezdůvodnosti tohoto sporu o tom svědčí i to, jak ho obě strany berou emocionálně vážně a uchylují se k drobným invektivám. Myšlena je tím podrážděnost premiéra z toho, jak ho prezident v podstatě celkem zbytečně morálně peskuje kvůli zpoždění.
A také jde o to, jak se prezident vůči premiérovi celkově dlouhodobě morálně nadřazuje. Ne že by přitom mezi prezidentem a premiérem nebyl velký rozdíl v hodnotách a cnostech, na které věří. A ne že by na tom nebyl prezident v tomto směru z liberálně demokratického hlediska lépe.
Jenže prezidentovi nyní chybí opravdu silný důvod proto, aby na summit tak vehementně chtěl. Že je to tradice, jeho přání i pravomoc (spolupodepisovaná premiérem) prostě nestačí. Obzvláště pokud s tím chce opravdu jít až k ústavnímu soudu.
Pokud na summitu nechce vykonat nějakou konkrétní věc, těžko je možné říct, že mu vláda brání ve výkonu jeho pravomoci. Samotná účast na summitu přeci není pravomoc. Nebo na Hradě věří, že je?
Jakých hodnot se tu tedy prezident domáhá? Andrej Babiš se žádných hodnot nedomáhá a je možné, že vůbec nerozumí tomu, že existuje v mezilidském kontaktu také něco jiného než nadřazenost/podřízenost a otázka materiálních zisků. Ostatně nedávno mluvil o tom, že hodnotovou zahraniční politiku dělat nechce a jeho voliči s tím asi souhlasí.
Prezident má však jiný typ voličů. Nejsou takoví pragmatici a často věří na pravdu a dobro a jejich správné používání. A ti by mohli začít uvažovat o tom, jestli je tendence Hradu morálně se vůči Andreji Babišovi automaticky a kvůli vlastním zájmům nadřazovat, správná.
I prezidentovi a jeho kanceláři totiž hrozí to, co se stalo bývalému premiérovi Petru Fialovi. Ten také zcela podlehl obrazu, který si o sobě vytvořil, když se postavil do čela antibabišismu. V tu chvíli se totiž přestal soustředit na reálnou politiku a začal se definovat jako opak Andreje Babiše. Zásadový, statečný a odpovědný. Tomu pak podřídil své vládnutí a ne nějaké ideji.
I Hrad může podlehnout přesvědčení o tom, že představuje dobro, protože vláda a premiér pro něj představují zlo. Dobro a zlo však musí být pro člověka vždy věci vnější a na něm nezávislé. Pokud věří, že vychází z něj, vždy jde o nějakou formu narcismu.
Nenarcistní člověk se by se měl definovat jako někdo, kdo se pravdě a dobru podřizuje tím, že věří na respekt a pokoru, a to i vůči lidem, kteří se mu zdají zlí.
U prezidenta přitom nyní není jasné, jestli jedná jen podle vyššího dobra, nebo podle svých zájmů. Když by ho vláda nevzala na summit do Ankary, těžko může argumentovat tím, že mu brání vykonávat jeho pravomoci, když se účastní summitu v Bukurešti a v Ankaře mu nejde o nic jiného než o účast na neformální části.
Když si člověk navíc povšimne, jak je prezident celkem pyšný na svou vojenskou kariéru a úspěchy, kterých opravdu dosáhl, je úvaha o jeho narcistních motivacích pro tento spor bohužel celkem na místě. A to, že jedná proti někomu, kdo je liberálně demokratické scéně totálně nesympatický, na tom nic nemění.
Čistě filosoficky je možné říct, že účel by neměl světit prostředky. V politice je to samozřejmě poněkud složitější a chápeme, že vražda na tyranu může za některých okolností zůstat bez trestu. Ale na Hradě by se měli zamyslet, jestli může účel světit prostředky bez nějakého zásadního důvodu…
# Tomáš František Přibyl, novinář
